Slaný-Kvíc

Účastníci: Vlasta, Milan, Jitka, Dáša, Ruda, Pítrs      

    Již před pěti lety jsem chtěl podniknout s OPATem prosincovou akci do Kvíce, kde byl tzv. Den otevřených dveří. Pořádal to pan Rychtařík v místním vinařství. Bohužel nám to tenkrát zhatil Covid 19 a jeden z x tehdejších ministrů zdravotnictví. Nyní tedy přišel čas dluh splatit. Do letošní akce jsme vyrazili v sobotu 6. prosince 2025. Sraz účastníků byl v Kralupech, které jsme vzali do kleští ze tří stran. Východ, sever, jih. Jako na ukrajinské frontě. Skupina z Ústí již byla na místě a u kávy čekala na Milana s Vlastou, kteří do Kralup přijeli z Prahy. Po pravdě, čekal jsem větší účast. Ale mobilní, šestičlenná skupinka specnas, má taky něco do sebe. Pravdou je, že v roce 2020 nás bylo 17. Asi na nás někteří tehdejší účastníci zanevřeli.  Kavárna ve vestibulu nádraží byla jen naše, mohli jsme tedy seskupit židle okolo jednoho stolu a přivítat se. Pítrs, který prý ve vlaku z Ústí moc nemluvil, nás zasypal historkami z pobytu ve Frantovejch lázních. Jitka přinesla vlastnoručně upečený štrúdl/štrůdl. Jelikož byla úroda jablek enormní, i v roce 2026 nás prý bude štrúdl provázet přírodu Česka. Od roku 2023 jsou prý obě varianty slova štrúů/dl správně. Kávu jsme si zakoupili v kavárně zvané Kafe Stánek, kde mají kávu z pražírny Nordbeans. Po přivítání a vypití kávy jsme se přesunuli na nástupiště č.4, odkud jel tzv. vlak do Slaného. Byl to jeden ubohý, dosluhující motorový vagon, který vzbudil všeobecné veselí. Pojedeme retro vozem. Samotné nádraží v Kralupech je retro, ovšem já ho ještě pamatuji jako moderní v 80letech, kdy jsem skrze něj jezdil na vinobraní do Mělníku. Fajnšmekři pamatují nádražku, kde ještě v roce 2019 stálo točené pivo 12 Kč. Jelikož ve vagoně nebyl ani průvodčí, jízdenky nám nikdo nekontroloval. Vlak jel krajinou, kterou lemovali vesničky, typické pro tento region. Vlasta jmenoval jednotlivé vesnice a ukazoval, kde všude hrál fotbal, když byl mladý. Takže v minulém tisíciletí. Tady stál cukrovar, tamhle bylo raketové vojsko, tady jsou ovocné sady, upozorňoval jsem zase já na místní i minulé zajímavosti. Po půl hodině jízdy jsme dorazili do Slaného. Před nádražím jsme se vyfotili tak jako vždycky a pomalu vyrazili. Počasí bylo pošmourné s teplotou těsně nad nulou. Propletli jsme se městem a počali stoupat do lesoparku Háje. Zde se nachází největší menhir v Česku. Původně stál sice o několik km jinde, ale roku 1932 byl převezen a vztyčen zde, aby po přimontování pamětní desky byl pojmenován jako Tyršův kámen.  Po vyfotografování menhiru jsme pokračovali dál okolo bývalého, nikdy neotevřeného, hlubinného uhelného dolu Slaný. Minuli jsme i lezecký park pro děti, kde nám Ruda předvedl, že na dřevěných prvcích to opravdu klouže. Rychle pryč. Po překonání frekventované silnice jsme počali klesat. Zastavili jsme se u sloupu vinařů a rybářů. Sloup pravděpodobně pochází z doby Karla IV. a původně stával u kostela sv. Václava v Ovčárech, který je spojen s vinařskou tradicí Slánska. Dnešní napodobenina Václava Nejtka je z roku 1943. Ač se to nezdá, víno se v okolí Slaný pěstovalo již před 600 léty. Až v 19 století ho začalo nahrazovat sadařství a jiné ovoce, které se snáze pálilo. Před námi se rozkládal hřbitov Slaný, kam jsme zamířili. Je vcelku zajímavý, Milan tam má některé předky a je tam zajímavý hřbitov z 1 i 2 světové války a místo kde leží legionáři. Je tady pohřbený i tchán Karla Čapka. Duchovně nasyceni jsme se vydali okolo místního bývalého sirotčince do hospody. Konkrétně do knajpy zvané Slánská Kozlovna. Urvali jsme poslední místa a objednali si. Kuchaře jsme nešetřili, šest objednávek a pět druhů jídla. Pivo bylo dle Pítrse otřesné, já mám asi méně chlupatý jazýček.  Jídlo bylo fajn, jen Rudovi připálili tortillu. Asi si kuchař zavdal více tequily. Příjemně nasyceni jsme se vykulili ven. Jelikož do 14 hodin zbývalo ještě dost času, zašli jsme do vyhlášené cukrárny U Pudilů. Dáša, Milan a Vlasta si dali výborný zákusek. Po občerstvení jsme se vydali na náměstí, kde probíhala parodie na vánoční trhy. 4 stánky, toť vše. Ovšem my jsme víc nepotřebovali. Vlastně nám stačil jen jeden stánek. Ten se svařákem. Po vypití moku a vyslechnutí si historky, kterak zde probíhali v 80letech oslavy Prvního Máje a jak Milan nesl vlaku Kuby, jsme se hnuli dál. Před 10 lety probíhala návštěva náměstí dramatičtěji, kdo chce víc, nechť si najde. První akce roku 2015. Přes pěší zónu jsme došli až k divadlu. To se proslavilo hlavně v 80letech, kdy zde hojně vystupoval Mistr Karel Gott. Ještě před divadlem míjíme zajímavou budovu, o které toho moc nevím. Dočetl jsme se, že je to budova postavená v roce 1902 a sloužila jako okresní hejtmanství a pak jako okresní úřad. Já si ji pamatuji z počátku 90let, ovšem v poněkud jiné souvislosti. Navštívil jsem ji jednou. Řekl bych, za účelem sexuálním. Ale konec vzpomínání, jdeme dál. Míříme do vinařství Kvíc. Jdeme okolo tzv. Kumpánovi zahrady, což je zahrada vznikla v roce 1939 a byla koncipována jako luxusní odpočinkový prostor pro rodinu továrníka Přibyla, který vlastnil nedalekou přádelnu bavlny. Dnes je to odpočinkové místo pro obyvatele města a je v ní i parádní pizzerie. Místo a okolí znám, jeden čas tu bydlela moje máma a cca před 33 lety i moje tehdejší přítelkyně. Pokračovali jsme dál, do místa zvaného Kvíček, kde se narodil můj táta. V dálce vidíme most s dálnicí, náš cíl se přiblížil. Za mostem se nachází vinařství Kvíc. Již jsme zde před několika lety byli. Majitelé se tu od roku 1997 snaží pěstovat a vyrábět solidní české víno. Po zakoupení žetonů jsme se uvelebili u stolu a počali degustovat. Na výběr bylo cca 19 druhů vín, mj. letošní, slámové i rosé. Dozvěděli jsme se i to, co je to batonáž. Neplést s betonáží. Ruda nás opustil o hodinu dřív, neb jel ještě do Mělníka na koncert skupiny Epydemyje. Skupina pochází z města Týn nad Vltavou, který nyní dobře znám. My ostatní jsme seděli a kalili, pardon, degustovali dál. Myslí, že jsme dohromady ochutnali vše, co se na vinném lístku nacházelo. Každý si našel svoje favority. U stolu se probrala rozličná témata a smíchu bylo plno. Jak řekl Pítrs, musíš najít štěstí. Ovšem, někdy je třeba jít štěstíčku naproti. S kelímkem plným žetonů na víno, je to štěstíčko na dosah ruky. Cesta zpět na nádraží byla již za tmy a baterku nikdo z nás neměl. Pomohli mobilní telefony. Necelé 3 km na nádraží jsme zvládli obstojně a po 17 hodině jsme stáli před nádražím. V budově se nacházelo několik vágusů co využívali sucha a tepla. Proto jsme raději zamířili rovnou do vlaku, který byl již naštěstí přistaven. Aby cesta ubíhala lahodně, vytáhl jsem z batohu pět kelímků a dvě láhve vína. Dáša hned zkraje pronesla kouzelnou větu, které jsem se od srdce zasmál s tím, že ji nesmím zapomenout a bude ozdobou tohoto zápisu. Větu jsem přes noc zapomněl. Cesta do Kralup utekla rychleji než emigrant. Na nádraží v Kralupech nastalo veliké loučení. Vlasta a Milan do Prahy, Pítrs a dámy do Ústí. Poslední, letošní akce OPAT pomalu končila.  Milan a Vlasta měli v Praze ještě krapítek  času a tak zaskočili ještě do Trutnovské pivnice. Návštěva byla zajímá jen marnou snahou zaplatit přes QR kód na stole jako machr. Klasika je klasika. Nastalo další loučení a pak se již každý vydal směrem, který mu osud nadělil. Dnešních 11 km bylo dost zajímavých, nostalgických a pěkných. V roce 2026 vás ostatní zvu na další OPATí akcičky. Ahoj, Milan.