9 

Z Louňovic do Vlašimi přes Blaník

         Účastníci, Pítrs, Petr P., Pavel, Jitka, Ruda, Lenka, Hanka R., Dáša, Milan a fenka Daisy

Na sobotu 24. května jsem si vymyslel cíl výletu v pravdě vlastenecký. Mým cílem bylo navštívit mýtický kopec Blaník a pojmout to jako výlet OPATu. Na startu se nakonec objevilo celkem devět statečných. Někteří se ještě neznali a tak se seznámili, či byli seznámeni.Sraz naší skupiny byl ve městě Benešov, neboť se jelo z Ústí nad Labem a z Křemže. Jak řekl Pítrs, sraz armád Severu a Jihu. Na rozdíl od americké historie jsme neválčili, ale šli na výlet. Vyráželo se časně, což možná některé spáče odradilo, ale někdy prostě jinak nelze. V půl deváté jsme se sešli na nádraží v Benešově a přešlapujíc, čekali na autobus do Louňovic pod Blaníkem. Hladovci si šli nakoupit ještě něco na zub. Autobus sice přijel načas, ale řidič-kolega, jak říká Pítrs, jel jako šnek a nebo měl pod kapotou motor z vysavače. Chvíli jsme se kochali malebnou středočeskou krajinou a vzpomínali na jiného šneka-řidiče, který nás vezl před pěti lety z Teplic na Moldavu. Tenkrát nám ještě ohulil topení na max. A pak ho neuměl vypnout. Naše močové měchýře zažili středověk. Skupinka důchodců, co s námi tenkrát jela, byla jen takovýhle kousíček od infarktu. Ale nechme vzpomínání. Minuli jsme zámek Jemniště, kam za jemnostpánem Jiřím Sternbergem jezdí na wellnes pobyty Jára s Ivetkou. Dnes tam byla na výletě, aniž bychom to věděli, bývalá členka OPATu Pavla s Honzou. Bohužel, jsme je nezahlédli. Na zámku se natáčela třeba pohádka Čertí brko. Konečně jsme se doplácali do Louňovic. Je to obec známá hlavně tím, že se z ní vyráží na výlety na Blaník, ale v Louňovicích se narodil i Jan Dismas Zelenka, významný barokní hudební skladatel. Je tu i minipivovar Špácal, což odborníkům připomene příjmení Špáta a televizní inscenaci“ Jako kníže Rohan“ s bravurními hereckými výkony. Hlavně Ladislav Pešek a jeho spadlá brada, když Špátová zavelela, „Božka, podávej bábovku“. Stojí za to, to vidět. Po prohlídce centra obce jsme se vypravili nejprve na vrch Malý Blaník. Stojí na něm zřícenina kaple, kde svého času pobývali poustevníci. Pítrse zaujal příjmením zejména poustevník Petr Havlovič. Další poustevník se potuloval po okolí s pytlem a trumpetou a obveseloval ztrhané lidi jdoucí domů, po práci na poli. Přítrž tomu udělal císař Josef II. Poustevnu zrušil a poustevník byl zapojen do pracovního procesu. Po svačině, kde jsme dostali i výtečný štrůdl od Jitky, který chutnal hlavně diabetikům, a odpočinku kousek od právě rekonstruované kaple, jsme se vydali na cestu na Velký Blaník. Ten je dle důvěryhodné informace na metr stejné nadmořské výšky jako vrch Varhošť. Na vrch Velký Blaník míří násobně více lidí než na Malý Blaník. Ale procesí, resp. Tábory lidu, jež tam mířily v 19. století a čítaly až 20 tisíc lidí, to asi již nebude překonáno. Vyfotili jsme se u hlavy rytíře, která spíše připomínala Vikinga a pokračovali dál. Cesta byla tedy solidně strmá. Konečně jsme dorazili na vrchol. Hurá a jupí. Někdo šel na rozhlednu, jež má připomínat husitskou hlásku a byla dostavěna v roce 1941. Asi tenkrát Němcům něco uteklo, jinak by to jistě nepovolili. Rozhled z horních pater rozhledny byl fajn. Stožár u Poděbrad, Kleť, Temelín, Ještěd. Pěkný výhled. Duševně nasyceni jsme zabrali stůl před rozhlednou a opět se svačilo. Navrhnul jsem přípitek, neboť 1.6.2025 to bude 20 let, co byl založen OPAT. Místo založení znám, vrch Sedlo,spoluator a od té doby vedoucí OPATu, Viktor. V hlavě mám i oslavu 10 let od založení, která se v roce 2015 odehrála na pánské akci kousek od Domažlic. Jen stručně : “Prvního června mají svátek děti a dnes zároveň i O.P.A.T., který slavil 10 let od oficiálního založení. Sotva jsem se probudil, slyším z kuchyně, že se již slaví. Jára se Zbýňou to pojali stylově a už v pelechu si počali přiťukávat slivovicí a polívat jazyk. Já jsem zatím doběhl do místního konzumu pro pečivo, ale pomalost obsluhy a ubohost krámu mě tak rozčilila, že jsem to po návratu na chalupu musel spláchnout taky. Snídáme, do batohu balím něco ostřejšího, když je těch deset let a jdeme na autobus, kterým se vezeme do městečka Kdyně”.

Na vrcholu Blaníku jsme připili, dosvačili a šlo se dál. Naším dalším cílem byl Dům přírody Blaníku spolu s geologickou expozicí, kterou by jistě ocenil kamarád Vlasta, který zde dnes bohužel nebyl. Nás zaujalo v domě hlavně pivo Ferdinand a cider z Kácova. Před tím jsme mojí vinou trošku zakufrovali, tak to muselo být spláchnuto. Po odpočinku jsme se vydali do obce Kondrac, kde měla být solidní restaurace U Matoušků. Jediné negativum-pro Dášu, jež putovala s fenkou Daisy bylo to, že vstup psů byl zakázán. Dostala tedy od Pavla řízek a pokyn čekat. My ostatní jsme se usadili v restauraci a během 5 minut jsme byli obslouženi. Byl to fofr. Pivo dobré, jídlo chutné. Kachna, svíčková, ptáček. Nikdo moc nemluvil a konzumoval. Za 20 minut bylo po všem. Venku před hospodou se někdo natáhnul do trávy a zažíval, jiní se šli podívat na výživnou výstavu “Smrt na českém venkově”, která probíhala v místní márnici. V rámci výstavy byly vystaveny v márnici i máry. Chtěl jsem si na máry lehnout s tím, že mě Ruda vyfotí, ale nechtěl. Prý to přináší smůlu. Řekl. Nebo smrt ? Již nevím. Po prohlídce jsme se srotili a vyrazili směr Vlašim. Šli jsme po typickém středočeském poli, až jsem čekal, že mě za ruku čapne Polednice. Poslední takový pocit jsem měl na cestě ze Mšených Lázní do Libochovic. To mi připomnělo rozpravu s Rudou, stran poplatků za ČT, naší nezávislou a nestrannou televizi, kde dnes musí platit i slepí a kde platí i firmy, kde pracuje více jak 25 dělníků. Dáša, coby vyštudovaná zemědělská odbornice nám ukazovala, co kde roste a hlavně co je to za pícniny, obiloviny, okopaniny a olejniny. A tak jsme došli do Vlašimi. Původní plán, prohlédnout si historické a pěkné centrum byl bohužel odmítnut, protože PID a DUK. Tak snad příště. Čas, který zbyl do odjezdu jsme někteří využili k tomu, že jsme si dali pivo v zařízení naproti nádraží. Byla to nechutná špeluňka se strašlivým tzv.pivem Bráník. Místní osoby byly také zajímavé. Koukali na nás všelijak. Trošku jsme je spařili tím, že jsme z Ústí nad Labem, tím jsme si vysloužili jistý respekt, což mě rozesmálo. Pivo bylo ohavné, leč studené a hasilo žízeň. Vláček však na nás jž čekal a tak nezbylo než nastoupit a frčet směr Benešov. Tady se armády Unie (Sever) a Konfederace (Jih) rozělily a po vlastní ose jeli do základních táborů. Armáda Sever měla jisté potíže s fanoušky jakéhosi klubu ACS, ale přípoj stihly a mohly se uložit k zaslouženému spánku po 14 kilometrech a 500metrech převýšení. Krásný výlet to byl, věřím v další výlety a pokračování OPATu.

P.S. Toto je druhý zápis. První mi zhltnul počítačový šotek, do prde....

Ahoj, Milan. 27.5. 2025