Posázavská stezka  500 

Účastníci : Petr L., Jiřina S., Jiřka P., Kačka, Pítrs, Dušan, Honza M., Ruda, Pavluša, Ivetka, Jára, Milan 

 Naše turistická skupinka O.P.A.T. byla založena oficiálně v červnu 2005, ale první turistické i společenské akce za začali konat již od roku 1996.  Za tu dobu prošly oddílem i nejmenovanou partou, která ho předcházela, desítky lidí. Zprvu jen muži, ale jak se svět tzv. modernizoval, přibrali jsme do odílu i ženy. A dobře jsme udělali. Společně jsme se podívali  do všech koutů naší vlasti a občas i za její hranice. Po necelých 28  letech od první akce  a po necelých 19 letech od založení je tady naše 500 akce. Od té první akce přibylo sádla, šedin i zkušeností. Ubylo mozkových buněk, naivity a chuti do práce.  Přemýšlel jsem, jaký výlet bude ten pětistý, a napadla mě tzv. Posázavská stezka. Je to zajímavá, nenáročná a přitom pestrá cesta, která potěší každého turistu, trampa zvlášť. Začátek akce byl stanoven na půl osmou před nádražím v Ústí nad Labem. Zde se sešlo jedenáct turistů, dvanáctý čekal v Praze na nádraží. Bylo nás tedy dvanáct, jako apoštolů. Pouze Ježíš nepřišel. Z původní pětice zakládajících členů OPATu se dostavili dva, ale je potěšující, že další dva zakládající  členové se na akcích objevují a to je jenom dobře. Však jsou to za ty dlouhá léta stále tahouni oddílu, přičemž je to běh na dlouhou trať. Cesta z Ústí do Prahy proběhla bez problémů, do Prahy dorazili všichni v dobré náladě a těšili se, jak si protáhnou končetiny na kamenité cestě podél řeky Sázavy. Protože do odjezdu Posázavského pacifiku nám zbýval ještě nějaký čas, věnoval se každý své zálibě, např. nakupování piva, kuřba, klábosení s kamarády. Před desátou hodinou jsme stáli na perónu a vyhlíželi vlak, který dorazil s 5 minutovým zpožděním. Na ČD solidní výkon. Času dost. Spolu s námi se chystala nastoupit do vlaku pestrá směsice lidí, např. jacísi plavci otužilci a pak nějací příznivci Cosplay (Cosplay - japonsky コスプレ, v přepisu kosupure je zkratka z anglických slov „costume play“, což v překladu znamená kostýmová hra). Zaujal mě muž s umělýma ušima a ocasem. Koho to zajímá, doporučuji se podívat na stejnojmenný díl seriálu Kmeny.  Lidu bylo ve vlaku jednu chvilku tolik, že si muže s ocasem asi nikdo jiný z oddílu nevšiml. Jelikož již máme ostré lokty, ve vlaku jsme všichni seděli. Jak správně připomněl Jára, jeli jsme do míst, která jsme již s kamarády navštívili na jaře 2005, jen Jára s námi  nejel, neboť  pracoval v jedné nejmenované bance v Praze a coby nováček nedostal na ten den volno. Tenkrát jsme alespoň Járu doprovodili do práce a až pak pokračovali směr Sázava. Vzniklo z toho  humorné video s názvem “Tady dělá Jára”.  Vím, že jsem mu  slíbil, že ho na ona místa při nejbližší příležitosti vezmeme, což tedy po 19 letech činíme. Sliby se maj držet nejen o vánocích. Cesta vlakem  trvala asi hodinu, bylo se na co dívat. Tudy kráčela matka historie.  Vršovice, Krč, Bráník - místa voníci Bohemians, nemocnicí, trampingem a špatným pivem. Minula zastávka Zbraslav ( klášter, kde pohřbívali české krále, skladatel Jaromír Vejvoda - Škoda lásky, spisovatel Vladislav Vančura - Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným, keltské oppidum Závist). Další zastávka - Luka pod Medníkem. Stará trampská osada. Dušan zmínil bratry Nedvědy a já si ihned vzpomněl na Honzu Nedvěda a jeho Pavlínku. V jednom rozhovoru o 37 let starší muzikant pravil, „Mám Pavlínku strašně moc rád. A jestli mě na ní něco štve, tak to, že vedle mě mládne. I když už je vlastně stará, bude jí čtyřicet. Na to konto jsme se napili a vzpomenuli Bohuše Matuše a vtipy o něm. Např. “jeho” oblíbený recept začínající slovy “panenku odblaníme”. Já si ještě vzpomněl na text skupiny Tři sestry ... Do Luky pod Medníkem se sjeli soboli, s nima chlastá pivo a už ho nebolí...  Okolní krajina se proměnila na skály, lesy, řeku Sázavu pod námi a chatky a sruby všude, kam se podíváš. Hospůdka  Remagen v Davli byla jen třešnička na dortu. Jmenuje se podle filmu, který se zde v roce 1968 natáčel. Lávka v Davli totiž  posloužila americkým filmařům jako kulisa pro válečný film Most u Remagenu. Natáčení se účastnila většina obyvatel Davle včetně školáků, kteří zde pochodovali ve stejnokrojích Hitlerjugend. Ještě následoval viadukt zvaný Žampašský, který je zajímavý tím, že je druhým nejvyšším kamenným železničním mostem ve střední Evropě, hned po Landwasserviaduktu ve Švýcarsku. Také ho stavěli italští dělníci a ano ,nebyl to Viamont. Konečně jsme na svojí zastávce - Kamenný Přívoz. Pro fajnšmekry, žil zde motokrosový závodník Jaroslav Falta, v anketě o nejlepšího českého motocyklového závodníka 20. století skončil roku 2000 druhý za Františkem Šťastným. Však nedaleko odtud je Týnec nad Sázavou. Janáček a Wanderer. JAWA. Hbitě jsme vystoupili z vlaku, vyfotili se u zastávky a já se obratně vyhnul nádražnímu hostinci. Jmenuje se Na Zastávce, ale říká se mu „U Adenauera“. Jméno má  podle hospodského. Hospodský Ada, Adenauer, byl jednoduše hrozně podobný německému kancléři Adenauerovi. Jako by mu z oka vypadl. Pro představu, jak hospodský vypadal, si můžete fotku kancléře najít na internetu.  Po červené značce jsme seběhli do centra obce a minuli další podnik zvaný U Vemenáče. Název vzniknul tak, že hospodský byl trochu hrubší povahy a  nejslušnější, co kdy řekl, bylo: „Ty vemeno“. To říkal všem bez rozdílu. Stalo se to tak populární, že se uchytil název hospody „U Vemenáče“. V téhle hospodě se také nejspíš odehrává příběh pohádky o Nebojsovi z Werichovy knihy Fimfárum. Po přejití mostu jsme minuli poslední hospodu U Dvou pádel, což jasně odkazuje na její vodácké zaměření. Čekalo nás teď několik set metrů do kopce po silnici a ihned se ozvaly nějaké výtky a slova nespokojenosti. Jako správný vedoucí akce jsem na výtky nedbal a nebral je na zřetel. Nahoře v zatáčce jsme ostře uhnuli doprava a konečně se ocitli na dohled řeky na stezce, která se vinula nahoru a dolů a okolo ní se na neuvěřitelných místech nacházely postavené chaty, sruby, chýše i kadibudky. První přestávku jsme si udělali na tzv. Žampašské vyhlídce. Ano, byl z ní výhled na viadukt Žampach.  Chvilka odpočinku a jdeme dál. Další tzv. Raisova vyhlídka. Ano K.V. Rais, Zapadlí vlastenci. Každý vylovil z batohu láhev s něčím ostřejším a vznikla půvabná fotografie zvaná Zátiší 40 –72 volume. Okolojdoucím turistům s pejskem byl nabídnut Tatranský čaj typ 72. Ti koukali. Po pár neslušných vtipech, svačině, cigaretě a hltu něčeho ostřejšího jsme se opět vydali na cestu. Cesta byla typu nahoru a dolů, ale vedla zajímavými místy a výhledy na okolí byly moc fajn. Jde o jednu z nejstarších turistických stezek u nás, která funguje již déle než 100 let. Než jsme se dohrabali do cíle naší dnešní cesty, docela jsme si šlápli a došlo i k jednomu menšímu úrazu. Cíl trasy byl v Pikovicích. Po kratším rozhodování jestli počkat na vlak v hospodě a nebo jet dřívějším vlakem hned, bylo překvapivě rozhodnuto jet hned. Dobrá tedy. Vlak ze zastávky Petrov byl docela narvanej, ale za necelou hodinku jsme vystoupili na hlavním nádraží v Praze. Zde došlo k dělení výpravy. Polovina přestoupila a pokračovala dále směrem severním, druhá polovina pokračovala do podniku Kantýna. Ivetce se před Kantýnou rozsypala jedna z jejích značkových turistických bot a začal se na nás zubit žralok. Co teď ? Uvidíme, nějak to svážeme, slepíme. Jsme v Kantýně.  Zde jsme sice chvilku trapně popíjeli a pojídali tzv. na stojáka, ale díky výřečnosti a šikovnosti Dušana jsme získali velký stůl pro šest osob. Právě tam končili svojí konzumaci tři dámy z Blavy, rozuměj z Bratislavy. Dušan dal slovo a o pár minut později jsme tam již seděli my. Většina party byla s objednávkou spokojena, šnyt, bramboráky, hovězí maso a trhané vepřové bylo výtečné. Jen Dušanovi polévka zvaná “Topinamburový” krém  moc nejela. Jó, topinambury zvané židovské brambory, to je pro vegany. Čas plynul lahodně, jak pravil J. Werich, ale byl čas se rozloučit. Trhnul jsem partu a vyrazil na nádraží. Ostatní mazali cca 10 minut po mě s tím, že kolem půl sedmé se Severní i Jižní expres rozjel a my zamířili ke svým domovům. Nevím jak na sever, ale směrem na jih ještě došlo k opakované konzumaci lihového nápoje z batohu. Dnešní krásný a pro OPAT významný den se zakončil.  

Ušlapáno 25 000 kroků - 13 km.                             Milan 28.1. 2024