Máchovo jezero 2023

Účastníci: Viktor, Petr L., Jiřina S, Jiřka P., Milan, Dáša, Ruda, Hanka, Líba, Pítrs, Lenka S., Dana, Jitka, Pavluša

     Pokud pominu Blansko 1. ledna, tak jsme letošní turistický rok zahájili výletem na Máchovo jezero. On je to sice rybník, ale to nevadí. V sobotu 7. ledna 2023 se nás ráno na vlakovém nádraží sešlo celkem jedenáct s tím, že v Děčíně přistoupí Jiřka a Viktor s Hankou dorazí na Mácháč autem. Čili účast čtrnácti osob, což je paráda. Sice jsem zaznamenal nějaké protesty na brzkou dobu startu, ale tak to chodí. Ne každý je vždy spokojený. Do Doks už nějakou dobu nejezdí České dráhy, nýbrž společnost Arriva, tudíž je možno si koupit jízdenky ve vlaku. Což je fajn, ale zase neberou platební karty, což tak fajn není. Místa jsme měli ve vlaku dost, takže nebyl problém se strategicky rozesadit. Na start do nového roku byla vytažena láhev sektu. V Děčíně k nám přistoupila již zmíněná Jiřka a tak nás bylo již dvanáct. Nálada ve skupině byla dobrá a tak nám cesta rychle ubíhala. Přestupovalo se v České Lípě a času nebylo nazbyt. Urychleně jsme se přesunuli a zabrali místa. V tomto vlaku jako průvodčí působila nějaká nešťastná žena, protože naši skupinku napomenula, že je hlučná, což samozřejmě nebyla pravda. Asi měla nějaké potíže. V celém vlaku bylo jen jedno WC a času nebylo nazbyt, tak jsme se museli hbitě vystřídat. Jo, vlaky a WC, vděčné to téma. Za cca čtvrt hodinky jsme vystupovali v Doksech. Počasí se tvářilo přívětivě, snad nám vydrží. Úvodní fotka proběhla, tak jako vždy a my mohli vyrazit vstříc nepoznanému. Máchovo jezero. Kdo by tam někdy nebyl. Notoricky známé místo spjaté hlavně s pobytem básníka Karla Hynka Máchy. v létě narváno, po zbytek roku klídek a pohoda. A to byl i náš případ. Vyrazili jsme podél jezera a naše první zastávka byla na pláži v Doksech. Zřejmě největší šrumec na ní byl v 90 letech, kdy tu fungoval tenkrát oblíbený bungee jumping, který proslavil zejména bavič Novotný senior, který se při této činnosti zapíchl hlavou do písku a vyrobil si krásnou „skobu“ na hlavě. Stačili centimetry a již by nebyl. Ovšem jak je vidět a slyšet, jeho syn ho bohatě nahradí. Z pláže jsme se pomalu šinuli dále. Po pravé straně míjíme hotel Port, jež má celkem zajímavou historii.  Hotel postaven jako dětská ozdravovna s koupalištěm v roce 1931. Za války byl objekt využíván jako škola pro německé důstojníky Schutzstaffel, po roce 1945 jako školicí středisko KSČ. Po roce 1989 je využíván jako hotel. Architekt ani stavitel nejsou známi. Divné. Po pár desítkách minut jsme u skály zvané Jarmila. Klasika. K. H. Mácha. A jdeme dál. Projdeme pláží Staré Splavy a míříme do centra obce. U přístaviště proběhla kratší přestávka na svačinu a pak jsme vyrazili zase dál. Čekala nás dlouhá cesta okolo nejrůznějších rekreačních zařízení, které se nachází pod kopcem Borný.  Cestou jsme vzpomenuli na několik pobytů, které se absolvovali v těchto místech. Skupinka se různě trhala, tempo pochodu bylo poměrně vysoké. Na konci lesní cesty, na kterou navazovala silnice jsme se opět občerstvili a Dana nám nabídla prošlé gumové medvídky Haribo. Naštěstí bez následků. Přešli jsme hlavní silnici k Břehyňskému rybníku a kolem stavení, kde v sezoně prodávají dobrou zmrzlinu se začali přibližovat k městečku Doksy. Poslední pauza proběhla na dětském hřišti, kde jsme si na jedné prolézačce protáhli ztuhlá záda a počali se rozhlížet, kde bychom mohli zakončit dnešní pochod. U Penny marketu jsme si dali sraz s Viktorem a Hankou, kteří přijeli vozem, neb je Hanka po operaci kolena. Na jejich radu jsme zašli do rodinné hospůdky U Doušů a byl to dobrý tip. Cenově přijatelné, jídlo dobré a personál ochotný. Přijel se tam na nás podívat David a i on byl s jídlem spokojen, což bych kladl na úroveň michelinské hvězdy. Příjemně nasyceni a napojeni jsme se přesunuli na vlakovou zastávku, kde kupodivu fungovala hospoda, ale čas nás tlačil. Po příjezdu vlaku od firmy Arriva jsme se zase seznámili se zajímavým průvodčím. Byl to mladý kluk, Cikán a homosexuál k tomu. Ale byl v pohodě a my taky. Na nádraží v České Lípě, kde jsme přestupovali, jsme si i zamávali. Cesta do Ústí utekla jako nic. V Děčíně se s námi rozloučila Jiřka a v Ústí jsme šli do hospůdky také ne v kompletní sestavě. Nejprve nás překvapilo, že naše Sahara je zavřená, po menších zmatcích jsme se nakonec usadili v restauraci Pivovarská, kde jsme myslím důstojně zakončili dnešní 17 km dlouhý výlet.

14.1.2023  Milan