HISTORICKOPIVNÍ     PRAHA II.

     Jak jsme si letos na jaře slíbili, tak taky plníme. Jedeme na druhý výlet do Prahy. Tentokrát vybíral cíle trasy vesměs Jarda a tedy se bylo na co těšit. Vlakem v 7.15 hod.jsme vyrazili čtyři. Jarda, Viktor, David a Milan. Milan přilítnul na poslední chvíli, protože zaspal  ( náročný předchozí den ). Ale vše dobře začalo a tak nás vlak unášel směr Praha. Někdo ihned začal svačit a Jarda vytáhnul pleskačku ( placku ) slivovice. Cesta uběhla v klidu a v pohodě a Milan začal hned fotit svým novým digifoťákem, což mu vydrželo celý den. Před devátou hodinou jsme vystoupili v Praze a dali se volným krokem směrem k Jindřišské věži. Předtím jsme se jen rychle občerstvili párkem v rohlíku. Jindřišská věž se otevírala až v deset hodin a proto pokračujeme dále okolo prodejny Fruit de France, kde mají neuvěřitelně „ laciné“ ovoce. Po chvíli jsme na Václaváku a bereme to nahoru kolem „koně“ vinohradskou třídou směrem na Mahlerovo náměstí, kde stojí 216 m vysoký Žižkovský vysílač. Jelikož ještě není deset, potulujeme se po okolí a objevujeme židovský hřbitov a hospodu u Kurelů, kde mají celkem lidové ceny a Plzeň za 20,-. Po desáté si po menším hledání vchodu kupujeme za 60 kč vstupenku na věž a rychlovýtahem se necháme vyvézt do osmého patra. Viditelnost je mizerná, ale přesto se nám tower líbí. Méně líbivé jsou již ceny v místní kavárně v pátém patře, kam se jdeme posadit a odpočinout si. Ale je tam hezky a tak to kafe za 40 zkousneme. Viktor si ho řádně vylepšuje becherovkou z placatky až chuť kávy téměř mizí. Po chvíli se zvedáme a jdeme se naobědvat ke Kurelům. Podle osazenstva je to typická žižkovská putyka. Ihned nás pobaví notorik co si vylije na stůl rum a táckem ho hrne nejdřív na židli a pak na zem. Po chvíli slyšíme jak do mobilu komusi říká, že pingl co ho minule vyrazil tu není a tak, že sedí v klidu. Poobědváme, vládne pohoda, jen Viktor bručí, že si nemohl uzmout půllitr. Jsme prý amatéři. V klidu se ubíráme okolo pěkně špinavého auta na metro a přesunujeme se na Vyšehrad. Vše v pohodě, jen Davidovi se začíná chtít pěkně na toaletu. Ale kde nic- tu nic. Po pár minutách vcházíme na historií opředený Vyšehrad. Přemyslovci, Libuše atd. Projdeme se po obvodě hradeb, jen David jde přímo po ochozu. Výhled i sráz dolů je působivý. Po chvíli dojdeme i na hřbitov Slavín. Počasí na jeho prohlídku je přímo ideální. Mrazivé odpoledne, zataženo. Je zde pochováno mnoho českých osobností. Herci, spisovatelé, atd. U některých jmen ( hlavně herci ) jsme se zastavili a při vzpomínce na ně a jejich role se srdečně zasmáli. Divné, ale asi to tak má být. Protože začalo být docela nevlídně, rozhodli jsem se zajít do centra a občerstvit se. Vzali jsme to podél Vltavy na Palackého náměstí a odtud do Resslovy ulice. Zde se zastavujeme u chrámu Cyrila a Metoděje, kde 18. 6. 1942 padli parašutisti, kteří zlikvidovali R.Heydricha.Hbitě pokračujeme do Ječné ulice. Zde sídlí od roku 2002 Pivovarský Dům – svérázná to hospoda i s pivovárkem. Dáváme si pivko, jen David fruit tea.Po rozmrznutí a stížnostech od Viktora, že si opět nemůže „vypůjčit“ půllitr se dozvídáme, že jsme neschopní nýmandi a že v dalším lokále nám to předvede. Tak se tedy přesunujeme, jako ve filmu Adéla ještě nevečeřela – „a zrodilo se flekovský“. Jde o lokál z roku 1499, kde vaří svoje pivo, jenž se nikam jinam nedistribuuje a je tudíž k dostání pouze na tomto místě. Drtivá většina hostů jsou cizinci protože a nebo právě proto je cena jednoho 0,4 l půllitříčku ( slova Ivoše – viz vinobraní ) 49 kč. Přesto všechno Davidovi chutná a poroučí si další. Mezitím lokál obíhá pingl s tácem becherovek. Po chvilce přichází dotvářet kolorit hospody dva dědci s harmonikou. Jejich oblečení je však dosti nezařaditelné do jakékoli doby, kdy existuje hospoda. Čepice vzor 85, kalhoty z jiné doby – no nás neošálí. Možná nějakého Uko Ješitu. Po chvilce je střídá typický žižkovský Pepík s křiklavě červeným šátkem kolem krku. Chudáci turisti. Jelikož po klucích začali vilně pokukovat ruské turistky, raději platíme a loučíme se. Náš další cíl nás však zklamal. Restaurace U zlatého tygra je pro veřejnost uzavřena. Škoda, snad jindy. Operativec Jarda navrhuje restauraci u Vejvodů, kam po chvilce dorážíme. Na dveřích se inzeruje 360 míst. Je to zřejmě pravda, neboť během hodinky restaurace pohlcuje tři nebo čtyři skupiny japonských turistů. Každá má tak 30 osob. David, zřejmě pod vlivem restaurace u Fleků každou skupinku vítá slovy „rybí tuk a sněžnice už nebereme“. Zdatně mu sekunduje Jarda řkouc „tady se chcát nebude“. Vypijeme celkem pět piv a Viktor nám předvádí jak je možné odnést dva půllitry. Náš poslední cíl je Jindřišská věž, kde si Jarda prostřednictvím Davida kupuje placičku. Poté se všichni usadíme v restauraci Pod Jindřišskou věží, kde večeříme. Zajímavé bylo, že když se Jarda odebral na opačný konec hospody na WC, které bylo za dvěma dveřmi, ostatní si šeptem sdělili, že už je asi lehce nalitej. Jaké bylo naše překvapení, že po příchodu Jardy nám tento vyčetl, že nás nevděčníky  napájí slivovicí a mi o něm tvrdíme, že je opilý.Snad telepatie. Z této poslední štace vedou naše kroky na Masarykovo nádraží, odkud odjíždíme do ÚL. Sedáme si společně do kupé k nějakému nebožákovi, který nás a naše historky musí trpět až do konce.

     V Ústí se loučíme, jdeme dát závěrečné pivo a kafe do Tramvaje a s přáním dobré noci se rozcházíme.

                            Kilometráž – 13 km ( po městě )