ROZHLEDNA    KOHOUT

     Čtvrtek  18.11.2004

     Účast : Milan, Viktor, Jára.

     Trasa (původní) : Benešov n. Pl. – rozhledna Kohout – Buková hora – Zubrnice nebo Malé

                                    Březno.    cca 23 km 

     Trasa (skutečná) : Benešov n. Pl. – rozhledna Kohout – Valkeřice.    cca 10 km

     Sraz dnešní akce byl v 7.00 hod. v Koblížkárně – ostatně jako vždy, když se vyjíždí vlakem z hlavního nádraží. Ač je všední pracovní den (čtvrtek) scházíme se ve třech (viz. účast) neb máme z různých důvodů volno….  Předpověď počasí nás varovala před nepřízní, ale jsme tvrďáci :  jsme dobře připraveni co se sil, oblečení, zásob a ostatního vybavení týče, dále dobré nálady a optimismu. Ale hlavně pevně věříme, že počasí ani nic jiného na nás nevyzraje. Později se bohu- žel ukáže, že v mnohém výše uvedeném jsme se mýlili. Já přicházím do Koblížkárny jako poslední. Jako téměř vždy se zpožděním – v 7.25 ! Pozdra-vím se s Milanem a Viktorem. Ti již pilně snídají své oblíbené pochutinky. Já snídat již nestíhám a protože nemám žádné jídlo na cestu, chvatně ho jdu zakoupit na Mírák do pekárny a masny.S klukama se setkávám opět až na nádraží. Milan již má lístek koupený! (spolehlivý to člověk)Rychle mažeme na perón, neboť vlak má odjezd v 7.40  Vlak jede přímo přes Děčín do Benešova nad Ploučnicí, kde chceme vystoupit a pak dále na sever. Hned při štípání lístku nám průvodčí sděluje, že je na trase výluka a my si budeme muset v Děčíně přesednout na autobus. Ten že nás odveze přímo do Benešova. Ve vlaku je totálně přetopeno. Jak poznamená Milan : buď člověk ve vlaku mrzne nebo se vaří – nic mezi tím. Všichni si bohatě odkládáme svršky. Já však hned po výjezdu ze stanice, ač je to vůči vysoké teplotě ve vagónu zcela v rozporu, vyndávám něco na zahřátí….  Kluci i já se jen potutelně culíme. A tak lahvinka koluje, klábosí se, tu o trase dnešního výletu, tu o něčem jiném, studuje se mapa a než se nadějeme je tu Děčín. Vystupujeme a hned před nádražím nastupujeme do jednoho ze tří přistavených autobusů. Zase klábosíme o všem možném. Alkoholismus, televizní programy, ženský, budoucí výlety apod. Viktor nám sděluje, že Míša s námi pojede na výlet : Historickopivní Praha II. 2004  Prý jme jí to slíbili. Chvíli po sobě koukáme a pak se jako zázrakem, jako jeden muž, rozpomínáme, že je to pravda! Už se na Míšu všichni těšíme a věříme, že to bude hezké zpestření našeho výletu do Prahy. Jenom nevím co řekne tomu prdění v kupíčku na zpáteční cestě….? Ale zpět k dnešnímu výletu. Po „pár“ minutách vystupujeme z autobusu před nádražím v Benešově. Zbytečně neotálíme. Rychlá porada u mapy u nádraží a už vyrážíme. Než vyrazíme po modré na Kohout, jdeme na Ploučnickou vyhlídku. Je pár set metrů nad nádražím a je to městská vyhlídka. Kromě zděného altánu má také přístupnou plošinu v prvním patře, díky níž ji řadíme mezi rozhledny. Vše jsme si pečlivě prošli a prohlídli. Místo návratu do města na turist. značku jsme zvolili variantu, že se na ní napojíme za městem. Věřili jsme našemu instinktu, ale nepřehledný a složitý terén, méně podrobná mapa nám to znemožnili. A tak jsme prošli část Heřmanova a vrátili se do Benešova. Cestou jsme alespoň viděli dvě srnky. Jak jsme později zjistili, naše rozhodnutí vrátit se do Benešova bylo správné, neboť trefit modrou značku za městem bylo zhola nemožné. U firmy Benar jsme ji našli zcela jednoduše. Počasí bylo ještě ucházející, trochu větrno, solidní teplota, ale hlavně zatím bez deště. Cesta šla pomaloučku do kopce, město zmizelo, začal les. Klábosíme o všem možném i nemožném, šlapeme a těšíme se na náš první cíl : rozhlednu Kohout. Po cestě vidíme nejen další srnku, ale hlavně skupinku šesti – sedmi kanců. Zážitek, zvláště první kanec byl kapitální kousek. Mířili kamsi směrem ke Kohoutu a my věřili, že je tam nepotkáme tváří v tvář. Pomalu začalo pršet a my jsme bláhově věřili, že je to jen na chvíli. Déšť neustával, zesílil, nebe se slilo v jeden šedivý dešťový mrak. Viktor se chlubí, že je to dnes poprvé, co nasazuje svoji teplou čepici. Je součástí jeho výstroje a je rád, že má nafasováno. Milan zase zjišťuje, že jeho boty do nepohody už nejsou tak docela voduvzdorné.  Nemilá věc! Není to pro Milana bohužel jediná nepříjemnost. Oblékl si totiž svoji novou pláštěnku. Má ji na sobě také poprvé. Ta poslední ho dost zklamala, takže od této si slibuje pohodu, bezvadnou a bezchybnou funkčnost. O pár kilometrů dál však bohužel opět zjišťuje, že je pod pláštěnkou docela slušně promočenej. Ale zpět k výletu. Za slušného deště stoupáme prudce vzhůru. K rozhledně je to 600 metrů. V tom dešti je to nekonečný, místy slušný krpál, a jak říkal Viktor : nějak moc dlouhejch těch šest set metrů. Spěcháme, protože si myslíme, že se na rozhledně schováme před deštěm. Divočáci nikde, zato rozhledna se již objevila. Stojí na vrcholu ukryta v lese. Okolní stromy ji již dávno hravě přerostly. Záhy zjišťujeme, že je doslova v havarijním stavu. Je to rozhledna kombinovaná. Kulatá věž z kamene je slušně zchátralá a také na její železné nástavbě je vidět, že se rez a zub času slušně činily. Nicméně z okolí rozhledny je zřejmé, že má své stálé návštěvníky. Ač je jí už téměř sto let, shodli jsme se, že se asi jen zázrakem seženou peníze na její záchranu. Bohužel je asi odsouzena ke zřícení a zániku. Škoda. Zřejmě k tomu hodně přispívá špatná dostupnost, malé povědomí lidí a hlavně, že kvůli stromům z ní není prakticky žádný výhled. O tom jsme se za několik okamžiků sami přesvědčili. Nejdříve jsme však vpadli do rozhledny v domnění, že se schováme před deštěm. Půdorys má však jako dutý válec, takže tam pršelo shora. A protože chyběla podlaha, stáli jsme na zchátralých schodech, které vedly nahoru. Alespoň trochu v suchu. Vyndali jsme svačiny a jali se pojídat a popíjet pochutiny z báglů. Doplňovali jsme energii  i další elán. Lilo bez ustání a šance na to, že přestane se stále zmenšovala. Při jídle jsme řešili co dál. Vzhledem k počasí a dešti, jsme se rozhodli, že naši dnešní trasu upravíme, respektive, že ji jsme kvůli nepříznivému počasí nuceni zkrátit. Toto rozhodnutí v nás uzrálo, neboť jsme to nechtěli hnát do extrému a riskovat případná marodění apod. První po jídle byl Viktor. A tak byl také první, kdo se odvážil vylézt až na vrchol rozhledny. Chtělo to trochu odvahy a hlavně opatrnosti, neboť riziko tam bylo. Pak jsem tam po Viktorovi vylezl i já a pak i Milan. Shodli jsme se, že až zub času ještě jen kousek zahlodá, nahoru se už jen tak někdo nepodívá. Určitě jsme mezi posledními a jestli se rozhledna nezachrání, tak to také zůstane. Déšť trochu polevuje a my scházíme z rozhledny zpět 600 metrů dolů na modrou značku. Po ní pokračujeme dál. Po dvou kilometrech se ocitáme ve vesnici Valkeřice. Je to vesnice delší jak Lovosice. Protože počasí je stále na draka, potvrzujeme svůj úmysl zakončit pěší výlet právě tady a dál podle plánu na Bukovou horu již nepokračovat. V obci je zastávka ČSAD. Zjišťujeme, že nejbližší autobus jede za hoďku. Super, to se hodí.Couráme po vsi směrem naproti jízdě autobusu. Jak jsem již psal, nekonečná vesnice. Míjíme jednu zastávku, pak druhou (do hospody jít nelze, protože otvírá až za neuvěřitelných tři a půl hodiny – ve čtyři!) a teprve na třetí zastávce se zastavujeme a lezeme do budky (jsme stále ve Valkeřicích !). Počasí – stále déšť, ale na nás již neprší. Dojídáme a dopíjíme to,co nám ještě zbylo. Pomalu hodnotíme dnešní výlet a s povděkem kvitujeme své rozhodnutí o předčasném návratu. Autobus je tu za chvíli. Zanedlouho projíždíme Benešovem a vzpomínáme jak jsme odtud před pár hodinami vyráželi. Luxusní a perfektně vytopený polozájezďák  nás za hoďku vyklápí na autobusáku v Děčíně. Hezky jsme se svezli a ohřáli. Hned vedle je Hypernova. A protože autobus do Ústí jede za 30 minut, valíme do marketu něco zkonzumovat. Viktor taktizuje,asi již trénuje na příští abstinenční rok, zato já s Milanem dávám Zlaťáka. Vracíme se na autobusáku. Jedem linkou, která končí v Praze, parádní zájezďák, jsme tam jen čtyři pasažéři. Při nastupování mě a Mílu cosi napadlo, jestli v euforii či ve spontánnosti nebo pod vlivem. To už asi nikdo nezjistí. Zkrátka nápad jet až do Prahy, jen tak na otočku. Dát pět, šest kousků u Tygra vyhodnotit výlet a pak zas mazat dom. Jediný při smyslech byl asi Viktor, který to k našemu úžasu a překvapení rázně a rezolutně zamítl, zrušil … zkazil … zničil …! Nu což, snad příště. Však já s Mílou vím své !!! Za půl hoďky jsme v Ústí, za dalších 15 minut už sedíme všichni tři v hospodě U Kroupů. Jsme příjemně unaveni a těšíme se na dobré pivko a výborný gábl. Za chvíli se připojuje David a společně hodnotíme dnešní výlet. Shodujeme se, že se nám líbil i přes nepřízeň počasí. Kohout nezklamal. Také nás slušně prověřil a otestoval. Zkrácení trasy nebereme jako prohru, neboť to bylo rozumné rozhodnutí pod tíhou okolností. Zároveň se ukázalo, že byl výlet skvěle zorganizován a připraven, neboť umožňoval pružná rozhodnutí ohledně změny trasy, či časového plánu v součinnosti návratu do Ústí. A už jen tak na okraj : snad ani nemusím dodávat, že se hodnocení U Kroupů skvěle vydařilo. Už se těšíme co nám přinese další turistická akce.

              Jára