Pastviny
sobota 11. 6.
Je sobota, po šesté hodině ranní a David s Viktorem Milana nabírají do auta a jedeme na sraz k čerpací st. JET, kde na nás již čeká Jarda, Renďa a Petr. Zde začíná naše letošní dovolená – PASTVINY 2005. Je nás tedy šest a jedeme dvěma auty. Po 6. 30 hod. vyrážíme za deštivého počasí směr Malé Březno a přes Úštěk a Doksy míříme do Ml. Boleslavi.Tady máme první zastávku – nákup snídaně. Snídáme rovnou v nákupním centru, které se zrovna otevřelo ( 8 hod. ) a poté hurá dál. Provoz není veliký a tak se jede vcelku v pohodě. Další zastavení na naší pouti je v Jičíně. Tady si nejdříve prohlédneme Valdickou věž, na kterou někteří vystoupají, rozhlíží se a fotí. Je 52 m vysoká a je z ní pěkný výhled. Vedle ní je dům, kde se narodil herec Zdeněk Řehoř ( hejkal aj.). Dál se jdeme podívat do infocentra, které je první z mnoha na naší dovolené. Zde si bereme mapu města a vydáme na rozhlednu Čeřovka ( Milohlídka ). Jak jinak – lehce bloudíme a človíček, co se na nás nalepil na náměstí, bloudí s námi. Nakonec se od místních dozvídáme správný směr a rozhlednu nacházíme ( již bez človíčka, který nás opustil ). Jenže ouha – zavřeno. Není to poprvé co se nám to stalo a je to k vzteku. Tak se alespoň vyfotíme a vracíme se do centra Jičína. Na pěší zóně se stavíme v cukrárně a občerstvíme se. Vidíme i pár chlápků v dobových uniformách – ve městě je nějaká akce. Naše další cesta vede do Hradce Králového, kde jsme nějak po poledni a jako první míříme na náměstí do infocentra.Z něj směřujeme na Bílou věž, kde se nachází náš druhý největší zvon. Odtud neomylně jdeme do restaurace, kde se celkem slušně najíme i napijeme, jen nějaké dítě tam opravdu nahlas vříská a Petrovi je po smažené nivě později těžko. Holt není nejmladší. Po dobrém obědě se procházíme po Jiráskových sadech až k soutoku řek Labe a Orlice. Poté se auty přesunujeme do obch. centra Futurum, kde zaparkujeme na střeše a jdeme nakoupit jídlo a pití. Milan má sraz s kamarádem z Hradce, ale nakoupit stíhá taky. Mobilem se spojujeme s pí Bednářovou, od které máme pronajatou chatu a dozvídáme se, že její manžel u chaty spadnul a leží dolámaný v nemocnici. Předání chaty domlouváme na 18 hod. a protože čas je dobrý, zastavujeme se v Častolovicích v zámku a přilehlém parku. Počasí se již slušně vybralo a tak pozorujeme bílé daňky, divoká prasata a v zámku si na nádvoří dáváme pití ( piva a ledové čaje – dva řidiči, dva dočasní abstinenti, dva pivní skauti ). Z Častolovic již jedeme přes Vamberk a Žamberk až na místo určení . Chata 382, Pastviny - přehrada. Chata je na celkem klidném místě – blízko je letní osvěžovna a penzion, do další hospody a krámu jsou to tak dva km. Přichází pí Bednářová, předává nám dvoje klíče, inkasuje peníze a upozorňuje na zákaz kouření v chatě. Po vylosování si postelí v klidu vybalíme a hurá na večeři ( hranolky + něco k tomu ). Po jídle se vydáváme na průzkum okolí a končíme v restauraci U mostu, kde nás obsluhuje odbarvený pingl, který se nám moc nelíbí. Kolem 21.30 hod. se zvedáme a šineme si to za šera zpět k chatě. Nezmar Jarda a David ( ještě jim zbývá dost sil ) vyráží do Žamberka za nočním životem, ostatní pomalu uléhají a usínají.
M.S.
neděle 12. 6.
Probouzí nás Renďův pokřik, což má být pomsta za to, že David s Jardou po návratu ze Žamberka hlučeli. Je kolem 8 hod. a tak se v klidu nasnídáme a autem se přepravíme do Žamberka. Jedeme Renďovým Peugeotem - Viktor - coby Azor, jede v kufru. V Žamberku jdeme obligátně do infocentra a po načerpání informací se ubíráme kolem zaplněného katolického ( je tu i českobratrský ) kostela na Tyršovu rozhlednu - známější však pod jménem Rozálka. Jde o rozhlednu 20 m vysokou z roku 1932, která tvarem připomíná husitskou hlásku. Zde se dáváme do řeči s mladou dívkou v pokladně a taháme z ní informace. Jarda se vrhnul na nákup turistické známky - placičky. S tím nás bude „terorizovat“ celou dovolenou. Po prohlídce rozhledny míříme na náměstí, kde se na terase z výhledem na město najíme a autem se přesuneme zpět na Pastviny. Odtud zamíříme na okružní cestu po okolí. Před Kláštercem n/Orlicí zaujme kluky kontejner, ze kterého tahají vojenskou uniformu a jiné zajímavosti. V Klášterci omrkneme dřevěný kostel, v hospodě se napijeme a pokračujeme podél řeky Divoká Orlice a Ledříčkovi jeskyně ( Ledříček byl loupežník - místní Jánošík ) k místu zvanému Zemská Brána. Jde o místo na hranicích s Polskem, kde řeku přetíná 100 let starý most - technická památka, dnes čerstvě opravený mj. z fondů Phare. Zde již znatelně ubylo sil a tak se vlečeme až do Českých Petrovic, kde dočerpáme energii v restauraci u nápojů a kultovního pořadu Stromy s L. Munzarem. V hospodě visí asi desítka replik historických map. Zde si ujasníme co zpívá Visací Zámek a co Laura a její tygři a pokračujeme dál. Konečně kolem 20 hod. dorážíme k autu. Přejdeme most, ale restaurace U mostu má zavřeno. Autem jedeme tedy do jiné hospody U sjezdovky, ale nejenomže nic nemají, ale Renďu špatně navigujeme a ten si navíc „ štrejchne“ spodkem auta o silnici. To způsobí, že na chatu jede velikou oklikou, ale vyplatí se to. V Nekoři je otevřeno, jídlo mají a David si po prvé v životě objednává místní specialitu - polejváka ( normálně víno s colou ). Unaveni dorazíme do chaty, pustíme si video ( Kulínský ) a jdeme spát.
M. S.
Pondělí 13.6.2005
Dnes je v plánu výšlap na Kralický Sněžník. I když není součástí Orlických hor není tak daleko od naší chaty a určitě stojí za návštěvu.Tradičně nás budí rokec podle Viktora kolem půl deváté ráno. Někteří jsou rádi, jiní proklínají včerejší večer. Po snídani vyrážíme oběma auty směrem na Králíky. V supermarketu nakupujeme zásoby a vyrážíme pěšky do centra, jak jinak, do „informačky“. Kralickému náměstí vévodí kašna. Je poměrně malé, ale pěkné. Bohužel v infocentru nemají turistickou známku a tak si někteří z nás kupují alespoň pohled. Před infem oslovuje Viktor statnou motorkářku a ptá se na cukrárnu. Zpočátku si myslí, že je to žert, ale nakonec nám poradí. Cestou se zastavujeme v army shopu a já si kupuji australský klobouk, který se nikomu nelíbí. Krátce posedíme v cukrárně a píšeme vzkazy domů. Na odchodu nás Renda překvapuje „potřebou“, takže po malém zdržení vyrážíme auty směrem na Horní Moravu. Ve Vilemínině chatě seženeme turistické známky radši předem, když nás paní upozorní, že až se budeme vracet, tak ona už tam určitě nebude a zaplatíme parkovné. Kdo má teplé věci bere je sebou, protože převýšení je dost velké a Kralické pohoří je nevyzpytatelné jako každé jiné. Vyrážíme podél řeky Moravy lesní cestou. Zpočátku mírné stoupání se prudce zvyšuje asi po 4,5 km. Zastavujeme u rozcestníku a svačíme. Svítí sluníčko, jen Renda stále prorokuje déšť. Nikdo mu nevěří, bohužel. Stoupáme a zdá se nám to nekonečné. Asi na 6-7 km narážíme na vodopády na odbočce z hlavní trasy cca 100 m. Viktor s Milanem mají ještě dost sil a tak se k nim vydávají. My ostatní nabíráme další síly a popíjíme Plzeň z plechu. Zase stoupáme až k horské chatě asi na 8-9 km. Tady se dostáváme na otevřené hřebeny hor a před námi se rozprostírá krásný pohled do údolí řeky Moravy. Chvíli posedíme, něco pojíme a popijeme a vyrážíme „zpět k pramenům“ řeky Moravy. Zvedá se studený vítr a zatahuje se. V okamžiku kdy přicházíme k pramenu se spouští déšť. Pořizujeme společné foto a fofrem na Kralický Sněžník. Je to už jen 500 m. Není tu nic než suť z bývalé horské chaty a pomezní kameny… a Poláci. Připíjíme si na zdolání 1424m vysoké hory někdo pivem jiný sodovkou. Déšť na chvíli polevuje, ale vítr je dost silný. Sníme zbytek svačin a za prudkého deště opouštíme nejvyšší horu Kralických hor. Někteří propadají depresi (já), jiní podléhají davovému syndromu a směřují do Polska s mladými Polkami. Naštěstí se včas vzpamatujeme a klesáme zpět do údolí i když to trochu klouže. V lese pomalu schneme. Lesní cesta přechází na asfaltovou a jdeme po vrstevnici nad údolím Moravy, abychom na 18 km opět zmokli. Tentokrát pořádně za bouřky. Milan se ztrácí někde vzadu a tak na něj čekáme u seníku. Je tu lavice, zaplať pánbůh ! Odtud asi po kilometru opět klesáme do Dolní Moravy. Cestou zahazuji hůl, mám toho plné kecky. Pak pokračujeme zpět proti proudu „ZPĚT K PRAMENŮM !“ do Horní Moravy k autům. Máme hlad a tak se na zpáteční cestě zastavujeme v Králíkách na večeři. Jarda překvapuje všechny, včetně číšníka v Hotelu Zlatá labuť, když spořádá gábl s dvojitou porcí knedlíků a čtyři Plzně během hodiny. Trošku se nám vrací elán po vydařeném výletu a tak si David cestou do Pastvin vystřelí z Rendy, když se mu schová s Felícií a Renda pak celou cestu nechápe, jak mu mohl ujet. Zastavujeme ještě v hospodě U mostu – U teplouše na jedno a pak na chatě zasloužený odpočinek. Našlapali jsme cca 25 km, což bylo nejvíc za dovolenou, ale rozhodně to stálo za to.
Petr
Úterý 14.6.2005
Je úterý a já si , myslím že ne sám, připadám jako kdybych včera skládal náklaďák uhlí. Naštěstí mají hlavní organizátoři ( Milan a Viktor ) tolik rozumu, že máme odpočinkový den. Dopoledne si každý vytváří svůj program ( čtení, Kulínský, spaní apod. ). Po poledním se rozhodujeme zajet vykoupat se do aquaparku v České Třebové. Cestou přes Letohrad se zastavujeme v Ústí nad Orlicí s nezbytnou návštěvou infocentra. Pak se jdeme naobědvat. Restaurace je poněkud drahá, ale porce slušné a chutné. Vyrážíme na Andrlův Chlum – rozhlednu nad městem. Renda nám zpestřuje cestu přednáškou o přetíženém autě ( jede nás šest v jednom ). Nakonec se v pořádku dostáváme po klikaté cestě přímo pod rozhlednu. Vstupné není velké, ale v pokladně nikdo není. Po chvíli váhání šplháme na vrchol. Rozhledna je ocelové konstrukce a na vrcholku je cítit mírné náklony ve větru ( nechtěl bych být námořníkem v pozorovacím koši ). Sedáme si pod rozhlednou a dědek , který si právě na terase místní restaurace utírá drobky z vousů na nás haleká, že se nám bude hned věnovat. Nejdřív nechápeme, ale když přijdou dvě jeptišky a platí mu za rozhlednu, dochází nám jak to myslel. Zaplatil jen Renda. Přesunujeme se do České Třebové. Místní aquacentrum není největší, ale ujde. Je tu 25 metrový bazén, pára, vířivka, tobogán a …spousta mladých holek. Trávíme tu asi hodinu a půl a vracíme se zpět na Pastviny. Cestou kupujeme maso na grilování. Večer je příjemně teplo a my sedíme venku u ohně a grilujeme. Jarda nás zásobuje svými historkami a značně ovíněn zve děvčata na křupavá stehýnka, šťavnatá prsíčka a možná něco víc. Holky mají hlad ( jsou tu na školním výletě ) a tak přijímají. Bohudík nebo bohužel. V každém případě zůstává jen u toho masa na talíři. Já si pak s Járou ještě povídáme u Kulínského asi do dvou do rána. Byl to pěkný odpočinkový den.
Zapsal Petr
STŘEDA 15.6.2005
Štafetu psaní kroniky jsem přebral uprostřed dovolené a pokusím se napsat zážitky objektivně a pravdivě, jak je mým zvykem. Dnes nás čeká nabitý den, a tak je budíček poměrně časný. Budím ostatní českou hudbou ( na každý den mám u sebe jednu kazetu ) okolo půl osmé. Po snídani vyrážíme v 9.00 hod. jedním vozidlem do Litic nad Orlicí. Cesta je poměrně krátká a přes Žamberk jsme na místě brzy. Zaparkujeme na parkovišti před kamenolomem a vydáme se na pěší tůru: Litice n/O - Potštejn a zpět. Jdeme po zelené značce strmě po svahu Chlumu ( 603m ), vpravo je výhled do rozlehlého průmyslového areálu, vlevo do údolí řeky. Přicházíme na plošinku vzniklou násypem z jejíhož okraje se otvírá pěkný pohled na hrad i celý meandr řeky. Kličkujeme lesem, až přicházíme k rozcestí Liščí doly. Tady po červené značce pokračujeme v cestě. Mineme oplocený okraj Cabalkova lomu a sejdeme na dno Kněžkova dolu. Přicházíme ke studánce, která je považována za zázračnou. Vyjdeme z lesa a kolem několika opravených stavení zvaných V Dolech dojdeme až do Potštejna. Procházíme městečkem a dáváme si oběd v hotelu Slavia ( bývalého Suzova hostince upraveného z někdejší malé tkalcovské továrny ). Jídlo všem chutnalo, sladkou tečku a čaj či kafe si dáváme v cukrárně. Z náměstí jdeme promenádní cestou okolo Divoké Orlice na hrad. Závěr cesty je strmý, odpočíváme u kapliček z křížové cesty. Konečně jsme na vrcholu, bohužel začíná hustě pršet. Místo prohlídky sedíme v občerstvení, popíjíme a odpočíváme (někteří podřimují). Protože prší dlouho a vydatně, měníme plány. Místo romantické cesty podél řeky, pojedeme zpět do Litic n/O. vlakem. Když déšť takřka ustal a jen poprchává, vyrážíme na cestu zpět. Ve městě jde Milan s Jardou zjistit odjezd vlaku, my ostatní se jdeme zahřát čajem do cukrárny. Když máme vše na stole, volá Milan, že vlak jede za 15 min. Naházíme do sebe zákusky, Renďa vypije vařící kafe, my čaje ani nedopíjíme a spěcháme na nádraží. Na náměstí potkáme vysmáté kluky, byl to Kanadský žertík, neboť vlak jede až za hodinu. Sedneme si do hotelu Praha a nadáváme Milanovi za vtípek. Vlak přijíždí přesně na čas a my jsme za pár minut zpět v Litici n/O. Stoupáme do kopce podívat se na hrad, kde kupujeme suvenýry a pohledy. Dovnitř nejdeme, není pěkné počasí, z věže by nebylo nic vidět a prohlídka nás neláká ( expozice je zde malá ). Pohledná kastelánka nás sice vehementně přemlouvá, ale David čekající pod hradem by nám vynadal, a tak možná jindy .Při zpáteční cestě na chatu ještě nakupujeme jídlo a pití, neboť večer čekáme ohlášenou návštěvu. Po návratu se hodíme do gala, pojíme a čekáme. Protože nikdo nepřichází, jíme zakoupené dobroty, popíjíme a na videu sledujeme několik dílů Pramenů a náš kultovní film „ Dnes naposled „. Renďa hraje s Jardou karty a dostává pěkné školení. Spát jdeme okolo půlnoci. Další zajímavý den dovolené skončil. Bohužel kvůli nepřízni počasí jsme nešli jednu z nejhezčích tras Orlických hor - údolím Divoké Orlice. Alespoň máme důvod se sem vrátit, takže snad příště. Našlapalo se solidních 13 km a viděli jsme spoustu zajímavých věcí.
zpracoval: VIK
23.6.2005
ČTVRTEK 16.6.2005
Máme za sebou již 5 dní dovolené, a tak i když nikdo nepřehnal konzumaci alkoholu, trochu si přispíme. Vstáváme okolo osmé hodiny a někteří dokonce až před devátou. Při snídani plánujeme detaily dnešního programu. Čeká nás rozhledna Suchý vrch a dělostřelecká tvrz Bouda. Po snídani je odjezd stanoven na 10.30hod. a zatímco ostatní odpočívají, jdeme se s Milanem projít okolo nádrže Pastviny. Objevujeme u vody pěkně zařízený kiosek, který patří naší ubytovalce p.Bednářové. Její rodina zde má asi více aktivit. Letos má kiosek otvírat 1.7., což asi nestihnou - nenažranci. Auto nás nabírá na hrazi přesně a my pokračujeme přes Nekoř a Jablonné N/Orlicí na Suchý vrch. Parkujeme na prázdném parkovišti a společně s dětským zájezdem, který dorazil hned po nás míříme na rozhlednu. Turistická chata je stále mimo provoz, ale rozhledna je naštěstí otevřena. Sice se ještě dokončují drobné opravy a kompletní vnitřní nátěr, ale to nám nebrání ve výstupu. David vidí malíře amatéry při práci a určitě ho svrbí dlaně, rád by jim pomohl. Počasí ujde, rozhled je poměrně solidní. Občerstvujeme se a po červené značce jdeme k druhému dnešnímu cíli - Boudě. Není to daleko a trasa je pohodová, cestou se předháníme s dětmi z Brna, které po nás loudí cigarety ( za 1 kus nabízejí 10,-Kč ). Prohlídka nám začíná ve 13.00 a má trvat i s výkladem 80 min. Tvrz postavili za dva roky a stála spoustu peněz. Na svou dobu byla schopna odolat všem známým zbraním. Další podrobnosti podám v závěru zápisu. V podzemí je vlhko a nízká teplota, jen 8 - 10°C. Děti sice trochu vyrušují ( napomíná je učitel i já ), ale průvodce i přes jeho menší vadu řeči docela slyšíme a výklad je zajímavý. Po ukončení prohlídky se vracíme stejnou cestou zpět k autu. Protože si sdělujeme dojmy z tvrze a nedáváme pozor na turistické značky, trochu bloudíme. Po upozornění Rendi a Jardy si to naštěstí uvědomíme a vracíme se na správnou cestu. Zacházka byla malá, nikoho nevyčerpala. Na parkovišti potkáváme cikány, kteří jdou obhlížet borůvčí. V sezóně ho určitě pořádně zdevastují hřebeny - svině. Naskáčem do auta pořádně vyhladovělí míříme na oběd do Jablonného nad Orlicí. V hotelu U Černého medvěda je příjemná obsluha, všem pokrmy a pití chutnají. Městečko si prohlédneme letem světem a spěcháme do Pastvin. Na chatě jsme v 17.30hod., trochu si oddychnem a od 18.00 do 20.00hod. trochu sportujeme. Na vypůjčeném asfaltovém kurtu hrajeme nohejbal, líný tenis a trénujeme hody na basketbalový koš. Každý hraje co ho baví. Spolu s bratrem ostatní pobavíme svým dohadováním u nohejbalu. David nastupuje v džínách a jak je jeho zvykem hraje sotva na 20% svých možností, čímž mě neskutečně vytáčí. Kluci se alespoň dobře pobavili a viděli mě po dlouhé době pořádně vytočeného. Dvě hodinky sportování docela stačily, všichni jsou docela utahaní. Večer se griluje masíčko, hodnotíme uplynulé dny dovolené a rozebíráme plány na zbytek pobytu. Dnes se našlapalo 10km těžším terénem a část trasy vedla i v podzemí Boudy. Kluci se na dovolené určitě nenudí, alkohol nepijící Milan je honí jak nadmuté kozy a já mu v tom nijak nebráním. Jarda neustává se sháněním turistických známek ( chvílemi padají poznámky o mánii ) a mě honí ve sbírání razítek. Snad jeho časté zastávky za dalšími úlovky ostatní vydrží.
Zpracoval: 23.6.2005
VIK
PÁTEK 17.6.
Kilometráž : 11 km
A je tu pátek ráno, předposlední den naší dovolené. Viktor, jako každé ráno, zakládá do ,,věže“ audiokazetu, která nás všechny probudí. Je osm hodin ráno a my lezeme z postelí a postupně se scházíme v obýváku ke snídani. Ranní hygiena, kterou já obligátně časově natahuji, se střídá se snídaní. Každý podle své chuti. Klábosíme, plánujeme, zkrátka bavíme se o dnešním programu. V TV na ČT 2 sledujeme ,,Panoramu,“ abychom věděli, jaké nás čeká počasí. Po chvíli se někteří jedinci dožadují zpestření rána a snídaně tím, že žadoní o založení ,,peprné“ videokazety do videa. To se po chvíli opravdu děje a místností se v zápětí rozléhá známý zvuk z reproduktoru televize a naše zasvěcené komentáře, občasný údiv či smích. Po našem všeobecném uspokojení vyrážíme. Naším hlavním cílem je dnes Masarykova chata na Šerlichu a vrchol Velké Deštné. Bereme dnes dvě auta, protože je to kilometrově delší, a tak se Viktor nemusí mačkat v kufru u Rendy. Posádky jsou tradiční. Do batohů něco k snědku, něco na pití a vyrážíme. Pojedeme cestou po vrcholcích Orlických hor, prakticky po státní hranici s Polskem. Kvůli uzavírce chvíli bloudíme v Klášterci nad Orlicí, ale není to nic vážného a jedeme dál. Přijíždíme do Kunvaldu, kde otravuji s ,,placičkou“. Je to obec kde byla založena Jednota bratrská. ,,Placičku“ zakupuji v Domě Na sboru a paní průvodkyně dává Viktorovi razítko do jeho notýsku ( přišla s ním až k autu ). Z Kunvaldu již jedeme k hranici. Za pár kilometrů přijíždíme do obce Neratov a zastavujeme. Samozřejmě kvůli ,,placičce“. Tu bohužel nezakupuji, neboť hotel Lilie, kde se prodává, má zavřeno. Takže malý odpočinek, Petr mě fotí na digitál, abych měl pro Rýmařov důkaz o návštěvě, obdivné pohledy na místní kostel, který je opravdu zvláštní a už zase pádíme dál. Blížíme se k našemu prvnímu cíli : Šerlichu. Parkoviště nechtěně míjíme, ale hned svoji chybu napravujeme. Parkujeme a vyrážíme. Čeká nás půl kilometru do kopce na Masarykovu chatu na Šerlichu. Jsme docela nalehko, vítr pofukuje, ale jinak slunce hezky svítí. Někteří z nás váhají, zda se vrátit do auta pro větrovku. Jsme holt na hřebeni. Risknem to a za chvilku stojíme u chaty. Fotíme se i s bustou Masaryka. Chata je to hezká, typicky horská. Má hezký interiér. Je majetkem Klubu českých turistů, byla otevřena pro veřejnost v roce 1925 a nese jméno našeho prvního prezidenta. Leží ve výšce cca 1020 metrů nad mořem. Jdeme se občerstvit. Chceme se hlavně napít. Já však nesnídal a chci si dát gáblík. Nabídka v jídelníčku strhává ostatní, i když ještě není zdaleka poledne. Zvěřinu, konkrétně jelena na smetaně s brusinkami, baštíme téměř všichni. Já s tuplovaným domácím knedlíkem jsem to trochu přecenil. Však mě čeká téměř celá dnešní porce kilometrů. Mám trochu obavy, jsem pěkně nacpanej. Všichni jsme s jídlem spokojeni, chutnalo nám a jsme rádi, že jsme se tu najedli. Viktor zde kromě razítka ,,získal“ i další štuc a já si koupil další ,,placičku.“ Platíme, vstáváme a vyrážíme. Na Velkou Deštnou se dostaneme cestou, která vede přes parkoviště. Zde se stavujeme a z aut vyndáváme teplejší oblečení. Pro jistotu. Věříme, že jej nebudeme potřebovat. Cestou jsme potkali německý zájezd důchodců. Pár z nich šlo na Masarykovu chatu pěkně po svých. Zbytek však vyvezl jejich autobus až k chatě. Zákaz - nezákaz. To nás pěkně naštvalo. U nich v Německu by předpisy dodržovat museli. V Čechách si dělají co chtějí. Z parkoviště je to na vrchol asi tři až čtyři kilometry. Jdeme po červené značce, která vede po horské asfaltce. Proti nám jde pár turistů. Dokonce potkáváme i rodiny s kočárky. Jdeme přes Malou Deštnou a za chvíli vidíme vrcholek Velké Deštné. Velká Deštná je nejvyšší hora Orlických hor a měří 1115 metrů nad mořem. Je na ní jednoduchá rozhledna. Půl kilometru před ní se ještě zastavujeme u chaty Horské služby. Mají zavřeno, takže jsme bez občerstvení a já bez ,,placičky.“ Fotíme se a za půlkiláček již stojíme před rozhlednou. Fotíme se, postupně na ní vylézáme ( pohodlně se na ní vejdou pouze dvě osoby ). Rozhledna nám svým tvarem a typem připomíná spíše vyšší a honosnější posed pro myslivce. Pijeme, jíme. Dalekohledem pozorujeme horizonty. Ty však nejsou moc jasné a ostré. Pod rozhlednou jsou z kamenů vytvořeny různé nápisy. Máme hned nápad, který vzápětí realizujeme. Z kamenů sestavujeme čtyři písmena a čtyři tečky. O.P.A.T. Název našeho turistického oddílu. Ještě jedno foto a vyrážíme zpět k autu. Nejdeme zpět k autu po červené, ale volíme trasu jinou po neznačené lesní cestě. Kupodivu nebloudíme a jdeme najisto. Míla měl tuto improvizaci tentokráte zmáknutou velice dobře. Však si ji od nás nechal do jednoho alibisticky posvětit. Cesta k autu neprobíhala celkem v pohodě, protože nad hlavou každého z nás lítalo snad padesát dotěrných much. Ale zvládli jsme to. Nasedáme do aut a vyrážíme. Jedeme přes obec Deštné v Orlických horách. Zde je krátká mezizastávka a já si kupuji předraženou ,,placičku“ za tři pětky. Moc nenadávám, jsem rád, že mám další přírůstek do sbírky. Dále pokračujeme údolím řeky Zdobnice přes stejnojmennou obec až do Rokytnice v Orlických horách. Zde se chceme zastavit. Já si hodlám zakoupit ,,placičku,“ Viktor získat nějaké to razítko a všichni se chceme občerstvit v místní cukrárně. Jdeme do ,,íčka“. ,,Placičku“ i razítko pořizujeme snadno. Slečna nám však k našemu údivu sděluje, že v tomto městě žádná cukrárna není. Je to pro nás šok. Neleníme a rychle se rozhodujeme. Zpět do auta, směr Žamberk. Po pár minutách parkujeme v Žamberku. Naším cílem je místní Žamberecký pivovar s hospodou a prodejnou. Vše se vejde do jediného relativně malého domu. Sedáme si a chceme ochutnat místní pivo – Žambereckého kance. Nabídka je pestrá, a tak každý z nás má jiné pivko. Světlé, tmavé, pasterizované i nepasterizované, nefiltrované. A různé stupně. Viktor se těšil na štuc, ale bohužel ty byly bez jakéhokoliv loga či nápisu. Dopíjíme, platíme, Renda si kupuje domů dva lahvoně a již auty mažeme do hospody U mostu. Je to naše stará známá hospoda i s naším starým známým ,,teplým“ pinglem. Je u mostu přes přehradu Pastviny, asi dva kiláky od naší chaty. Chceme se tam navečeřet, ale ještě předtím se chceme odtamtud vydat necelý kilometr k památnému stromu – Vejdově lípě. Je to notoricky známý památný strom a chlouba místního kraje a okolí. Strom je znám i z cyklu ,,Paměť stromů“, který uvádí pan Munzar. Ke stromu jsme nešli všichni. David s Petrem šli rovnou do hospody na gábl. My jsme byli u Vejdovy lípy za chvilku. Jsou to srostlé tři lípy v jednu mohutnou. Byly původně čtyři , ale ta byla sražena bleskem. Stáří se odhaduje na 800 let a jedná se o nejmohutnější strom ve východních Čechách a jeden z nejmohutnějších v celé republice. Udělali jsme pár fotografií, pokochali jsme se tou nádherou a už jsme spěchali za klukama do hospody. Ti již dlabali. Udělali jsme také objednávku a po pár minutách jsme se najedli i my. Platíme a odjíždíme na chajdu. Po příjezdu je čas na odpočinek, protože nás, pařmeny kromě Rendy, čeká noční jízda na dýze ,,Brooklyn“ v Žamberku. Chceme náležitě využít poslední noc na dovolený. Já a David jsme v ,,Brooklynu“ již byli. A to minulou sobotu, ale nic moc. Vstup tři pětky, pár lidí. Vyhazovač říkal, že pátky jsou lepší, tak se dnes těšíme. Chceme potěšit sebe i místní občanky, já si jako bonus plánuji ještě ruletu. V devět nám Milan oznamuje, že bude s Rendou na chalupě. Má opuchlé oko a my ho litujeme a chápeme zároveň. V půl desáté ve čtyřech vyjíždíme směr Žamberk. Za chvilku jsme tam. U vchodu čteme, že otevíračka je jen do půlnoci. Kroutíme hlavou a nadáváme. Zapadákov. Spokojený je jen Viktor. Bude řídit domů. Jak víme, tento rok abstinuje a je tudíž rád, že se tam nebude muset nudit u minerálky až do rána. Ostatně jak prohlásil, do rána by tam stejně nebyl. V ,,Brooklynu“ bohužel vše při starém, a to do puntíku. Tři pětky vstup, pět a půl lidí, ani videoklipy nebyly. Fiasko a zklamání. Občanky bohužel žádné – nejenom krabičky plné. Podtrženo sečteno : já 2.800,- na ruletě mínus, David a Petr solidně plus, nějaké to pivko. Já s Petrem jako šláftruňk Absinth, který ho docela dorazil, a hurá o půlnoci domů. Trochu zbytečný výlet, ale kdybychom ho neuskutečnili, tak bychom si to určitě vyčítali, že jsme pro získání občanek a zážitků neudělali maximum. Po příjezdu jsme to v chatě krátce zhodnotili. Samozřejmě jsme tím naše dva spáče trochu probudili. Viz Davidova hláška alkoholííík apod.
Nikdo již neměl chuť dlouho ponocovat a tak se šlo spát. Všichni jsme moc dobře věděli, že je zítra den odjezdu, zároveň poslední den dovolené a my musíme dřív vstávat, abychom se včas sbalili a chatu uvedli do původního stavu. Předání paní Bednářové je naplánováno na 10.00 hod. dopoledne.
Jára
SOBOTA 18.6.
Kilometráž : 6 km
A je tu sobotní ráno. Poslední den naší dovolené. Většina z nás vstává těsně před osmou. Jen David využívá pár minut navíc a leží do poslední chvíle. Snídáme a klábosíme. Pečivo jsme včera podcenili, tak jíme salámy, sýry, paštiky téměř bez chleba a rohlíků. Vše nám dokresluje Viktorova audiokazeta, která se jako tradičně točí ve ,,věži“. Dojídáme, mezitím stíháme ranní hygienu. Debata se točí kolem dvou témat. A to : jak nám ta dovolená opět rychle utekla a co dnes. Zda se dnes pojede rovnou domů do Ústí, či se někde na zajímavém místě zastavíme a přespíme ve spacácích do neděle, a tím si prodloužíme dovču. Po kratší výměně názorů se shodneme. Dnes se pojede až do Ústí. Jen se po cestě zastavíme na pár místech. Milan má na dnešek připraven podrobný itinerář. Balíme věci do tašek a batohů, svlékáme povlečení, myjeme nádobí a uklízíme chalupu. Renda i luxuje. Blíží se desátá hodina dopolední a my čekáme na setkání s paní Bednářovou. Ta si přijde převzít chatu a vybere od nás peníze za propálenou elektřinu. Ještě předtím vynášíme odpadky do popelnice, děláme před chalupou poslední společné závěrečné foto. Chata je uklizena a vyklizena, všechny naše věci jsou již naloženy v autech stačí jen nastoupit a vyjet. Paní Bednářová přijíždí pár minut před desátou. Zdravíme se a paní Bednářová nás hned na úvod častuje větou ,,Tak co jste všechno rozbili.“ Docela se diví, že je vše v pohodě a že jsme nic závažného neprovedli. S Milanem prochází chatu a ujišťuje se, že je vše v pořádku. Doplácíme za elektřinu, děkujeme a vzájemně se loučíme. Dle tradičních posádek nasedáme a vyrážíme. První naší zastávkou se stává město Rychnov nad Kněžnou. Parkujeme a jdeme na náměstí. Vyhledáme ,,íčko,“ já kupuji placičku, Viktor získává razítko. Dalším cílem se stává cukrárna. Dortíky, kafíčko, zkrátka klasika. Po občerstvení jdeme přes zámecký park na místní zámek. K zámku jen dojdeme, do větší prohlídky se nehrneme. Je totiž sobota a na zámku se střídá jedna svatba za druhou. Plno lidí,aut, chaos a shon. Někdo lituje nevěstu, někdo ženicha. My však neleníme a jedeme dál. Je teplo, trochu větrno a tak jsou obzory v dálce poměrně jasné. Vidíme zbytky sněhu v nedalekých Krkonoších. Další naše zastávka je v Dobrušce. Krásné malé městečko. Parkujeme přímo na náměstí. Opět hurá do ,,íčka.“ ,,Placička,“ razítko a informace o solidní hospodě, kde si hodláme dát oběd (hlad už se hlásí o slovo). To vše nám paní v ,,íčku“ poskytuje. Hospodu nacházíme záhy. Je pojmenována podle kata, který v Dobrušce žil a působil. Hospůdka pěkná, čistá, ale na jídlo čekáme až neskutečně dlouho. Snad hodinu. Už jsme pěkně nervózní. Nakonec se dočkáme. Bohužel, ne všichni jsou spokojeni, zvláště David by mohl o svém ,,Šary Vary“ vyprávět. Platíme a Viktor si jako bonus odnáší štuc. Vracíme se k autu. Milan mizí a za chvíli na nás huláká z ochozu věže místní radnice, která stojí netradičně uprostřed náměstí. Za chvíli jsme za Milanem nahoře i my. Renda a David tuto aktivitu bojkotují. Z ochozu je slušný výhled na město i na blízké a vzdálené okolí (Krkonoše). Chováme se opatrně, protože v kanálku je včelí hnízdo. Kluci tam také objevili a později vyfotili kapitální kousek z říše hmyzu – nádhernou ohromnou můru. Scházíme dolů, kde si dole ve věži prohlížíme malou expozici ,,hrdelního práva“. Popravčí meč i sekera, mučící nástroje, či seznamy mistrů popravčích – katů. Vracíme se k autu a pokračujeme dál. Další zastávka je v Lázních Bělohrad. Malé lázeňské městečko. Parkujeme v centru. Kluci promptně vyhledají cukrárnu a v místnosti jsou slyšet tradiční objednávky. Káva, dortíky, zmrzlina, oplatky, trubičky. Já jsem našel ,,íčko“, takže také klasika. ,,Placička“ a pro Viktora dokonce čtyři razítka. Následuje malá procházka a již zase auty pokračujeme dál. Kolem Sobotky se blížíme k Mnichovu Hradišti. Před tímto městem odbočujeme vpravo. Po pár kilometrech je již na dohled náš další cíl. Na nevelkém kopci se tyčí zřícenina hradu Valečov. Jsme na okraji Českého ráje. Parkujeme na parkovišti pod hradem. Dáváme pivko. Mám s ním docela práci. Panděro mám plný, je mi teplo a osvěžení nikde. Vyrážíme. Na hrad je to slabý půlkilometr. Jsme tam za chvíli. Viktor je trochu nesvůj. Dle jeho sdělení nám chybí pět až šest kilometrů do stovky, A to za celou dovolenou. Rád by to zaokrouhlil. Je jasné, že na hrad a zpět to stačit nebude. A tak plánuje, že bychom mohli z hradu ještě někam jít. Drábské světničky, vzdálené čtyři a půl kilometru se však s nadšením nesetkávají. Už toho máme za ten týden přeci jenom dost. Teď jsme však teprve na hradě. Zakupujeme vstupenky a já ,,placičku.“ Zbytky hradu jsou na pískovcové skále. Hrad postupně vyrůstá ze skály a zároveň v ní mizí. A skála naopak. Je to krásná symbióza. Při prohlídce se od Viktora dozvídám, že jsem tam načerno. Ušetřili jsme nedopatřením na jednom vstupném. Vše si pečlivě prohlížíme a celou zříceninou kompletně procházíme. Pobýval tu také náš starý známý Jan Žižka. Zaujme nás hladomorna, či stylizované dobové postavy. Děláme pár fotek. V nejbližším okolí hradu si prohlížíme místní ,,světničky“. Jsou to v pískovci vytesané prostory, které sloužily k obývání a plnily různé funkce. Jsou zajímavé, divné až bizardní. Nejvíce je prozkoumal – světe div se – Viktor. Ten nás také umluvil, abychom nešli rovnou k autu a šli se ještě někam projít. Když mu nevyšly ty Drábské světničky, navrhuje výlet na jeden a půl kilometru vzdálenou Skalku. My po cestě už slušně remcáme. Radost nám nedělá ani zjištění, že Skalka není nic jiného než rozcestí s rozcestníkem. Takže jsme tam nic zajímavého neviděli. Vracíme se na parkoviště raději po silnici. Viktorovi se tak sen o magické stovce splnil jen tak tak. Jsme na parkovišti, kde nasedáme a jedeme dál. Na silnici ještě vidíme zajímavost. Čtyři cyklisty, kteří na kolech neseděli, ale leželi. Zajímavá úprava. Nám vrtalo hlavou, jak se asi tato kola řídí, či jak se šlape vleže do kopce. Míjíme Bezděz a blížíme se k ,,Mácháči.“ Parkujeme ve Starých Splavech. Zde je náš poslední cíl. Chceme se navečeřet. Parkujeme mimo obec, protože za parkoviště chtějí nekřesťanské peníze. Vybíráme si jednu z mnoha hospod. Je čistá, prostorná a působí nově. Mají i hotovky. Tuto informaci přijímáme s velkou radostí. Hned si objednáváme jídlo a pití. Pingl asi není z nejzkušenějších. Docela ho rozhodilo, když jsem si za necelou hodinu objednal čtvrtou Plzeň. Perfektně jsme se navečeřeli a napili. Je něco kolem osmé večer a my vyrážíme ze Splavů do Ústí. Tam dorážíme zanedlouho. Zastavujeme na pumpě JET na Střekově. Je to náš startovní i cílový bod zároveň. Zde vystupujeme a společným posledním fotem oficiálně ukončujeme naší letošní dovolenou. Loučíme se a pár větami ještě stihneme okomentovat a vyhodnotit uplynulý týden. Ještě před tím, než se vyměním s Viktorem a přesednu si k Rendovi do auta, padá rozhodnutí setkat se hned ve středu v nějaké ústecké hospodě s cílem provést finanční vyrovnání, které bude tou poslední definitivní tečkou za naší dovolenou. Dohodnuto. Nasedáme do aut. Renda a David nás rozváží do svých domovů. Dovolená 2005 skončila. Již plánujeme a vyhlížíme dovolenou 2006.
Jára
