Růžová

         22.2.2003 jsme se ve třech ( Roman, Viktor, Milan ) vypravili na výlet do okolí obce Růžová na Děčínsku. Sraz jsme měli v 9.15 hod. v Koblížkárně, kde se Viktor s Milanem posilnili a Viktor si koupil i svačinu místo té, kterou doma zapomněl ( není už nejmladší ). Roman nás naložil do svého „porsche“ naproti vědecké knihovně před desátou a již za 35 minut jsme vystupovali naproti obecnímu úřadu v obci Růžová. Cesta v pohodě až na menší krátery v silnici. Roman jel dobře a auto ždímal co to šlo. Lokli jsme si slivovičky, Roman který není vlastníkem předmětu zvaného batůžek si svých pár švestek uložil k Milanovi do batohu a vyrazili jsme. Cestou nás pozdravila jen jedna žena ( kurva – říkal Roman ) a již jsme se blížili ke kopci zvanému Růžák. Cesta na vrchol byla relativně náročná, ale zmákli jsme ji a na vrcholu jsme se zapsali do vrcholové knihy. Lepším výhledům bránili stromy, ale v létě by bylo vidět asi ještě větší h….., vyfotili jsme se a začali sestupovat. První přestávku jsme si vychutnali pod kopcem na lavičce u zaparkované fabie jakéhosi dědka. Jeho manželka odmítla nabídku Romana, že dá chleba jejich pejskovi slovy „on chleba nežere“ a v duchu dodala „chudáku“. Roman si vyměnil rozmáčené ponožky za suché, dojedl třetí a poslední krajíc chleba, což spolu s marcipánovou broskví činilo asi 8 000 kj a opět jsme se hnuli. Cesta nás zavedla do pěkné osady Kamenická Stráň a pak jsme zahájili sestup k Dolskému Mlýnu a k říčce Kamenici. Zde se nám líbilo, viděli jsme pár pstruhů, vyfotili se a debatovali o krvavých stopách táhnoucích se asi 400 m naším směrem. To nás však brzy přešlo při ostrém výstupu skalami, po kterém jsme si měřili puls. Hodnoty 100 – 130 tepů za minutu nás ubezpečili, že jsme opravdu v „kondici“. Po tomto stoupáku jsme se ocitli ve Vysoké Lípě, kde se Romanovi líbili chalupy, ale nejsou tu prý lyžařské terény. Při pohledu na hodinky jsme zrychlili. Ještě jsme se stačili podívat na Ptačí vyhlídku a po modré se doplácat do osady Mezní Louka. Viktor objevil školící Středisko pro celníky a Milan to, že ceny v restauracích opravdu nejsou lidové. Další vesnička byla Mezná a zde si Roman vzpomněl na školu v přírodě. Viktor si tradičně zaházel koulemi ( sněhovými ) na cíl a již jsme se spouštěli snad kilometr ostře mezi skalami až na dno, kde tekla Kamenice. Minuli jsme hodně starou a zašlou pamětní desku jakéhosi obchodníka se dřevem – pravděpodobně zavražděného. Bohužel při přechodu Kamenice jsme zjistili, že musíme stejně strmě i nahoru. Okolo schodů a místy i na nich byly tlusté vrstvy ledu a okolí lemovaly dlouhé rampouchy. Postupně utichl i hovor. Každý šel již sám za sebe. Konečně jsme v Růžové. Zjišťujeme, že je to zatraceně dlouhá vesnice. V pět jsme u auta. První Viktor, který se před každým cílem rozebíhal, aby byl první !? Startujeme a hurá domů. Roman nás vysazuje v ÚL u Aralu a pokračuje k rodině, Milan a Viktor si ještě dávají v restauraci „U šťastného vlka“ tři kousky a hodnotí výpravu. Počasí bylo skvělé – jasno, mírně pod nulou. Škoda, že nás nemohlo jít víc, kluci by určitě nelitovali.

                                                                                                  23.2.2003     Milan