Křižánky 2010

neděle 6. 6.

　Tak tu máme opět další turistickou dovolenou, v pořadí již patnáctou. Letos jsme se rozhodli navštívit a prochodit oblast Žďárské vrchy. Letos se po menších peripetiích nakonec rozhodli jet čtyři borci. David, Milan, Viktor a Pavel ( brácha Ály ). Vyjížděli jsme netradičně v neděli ( na přání majitelů chalupy ). Řídil a auto bral tradičně David a tak po 7 hod. již ujíždíme přes Velké Žernoseky a nový most u Litoměřic směrem ku Praze. Provoz byl malý a tak již před 9 hod. parkujeme u McDonaldu v Průhonicích. Kafe, toast a můžeme pokračovat dále. U Humpolce v příkrým kopci, často bouraj politici, zpívají Tři sestry, ale my již okolo 10 hod. vystupujeme na náměstí v Humpolci – zcela fit. První se jde do „Langra“ – rozuměj do íčka – infocentra. Zde se informujeme na nějakou slušnou restauraci, koupíme turist. známku a jelikož v restauraci Černý kůň otevírají až v 11 hod., jdeme se cournout po městě. Fotka u kamene s cedulkou o „Hliníkovi“ a po chvíli stojíme před vyhlídkovou věží kostela sv. Mikuláše. Tak strmé schody na věž jsme ještě neviděli. Zapotili jsme se, ale nahoru se vydrápali. Pavel začínal tušit, že se s náma „projde“ víc než kdy předtím v životě. Zde se každý věnoval čemu chtěl. Někdo koukal ven, jiný zvonil na zvon a další šachoval s razítkem. Po chvíli jsme sestoupili dolů a ihned vedle kostela vlezli do nonstop herny Kelt. Byli jsme tam sami, až na obsluhu a zjevně ožralýho týpka s francouzkýma holema, kterej se na nás ihned přilepil a začal nesouvisle blekotat a nadávat. Po slušné i méně slušné výzvě ať vypadne, poodešel a řekl , že nám něco ukáže. Po ujištění, že nemáme zájem řekl, že nám to stejně ukáže a bléééé, vyplázl na nás jazyk a konečně vypadnul a pořvával pod oknem. Ptali jsme se obsluhy ( asi 20 letá dívka ) co chtěl. „Nevím“ řekla „jen opakoval, že mě zabije“. No dopili jsme a přesunuli se do restaurace na dolním konci náměstí. Opilec zatím vyspával na betonové zídce uprostřed náměstí. V restauraci jsme poobědvali a při zpáteční cestě k autu vidíme, že jakási stará paní ožralovi domlouvá, ať si jde lehnout alespoň do stínu. „na to Ti s..u do krku“ zněla odpověď. Nu komu není rady….Autem jsme poodjeli jen cca 3 km a jdeme se podívat na zříceninu hradu Orlík. Je to opravdu ruina, platit vstupné se nám nechce a tak koukneme na hrad od kasy a vracíme se k autu. Poslední zastávka je ve městě Hlinsko, kde v Lídlu nakupujeme jídlo na snídaně. Nezvyk nakupovat v Lídlu se projevil menší orientací v sortimentu a zjištěním, že výběr potravin je nevalný. Samý polský značky. Okolo 14 hod. jsme u cíle. Obec Křižánky se nachází v srdci Žďárských vrchů a to nám vyhovuje. Obcí protéká řeka Svratka, která ji dělí na českou a moravskou část. Středem řeky vede stará zemská hranice oddělující obě země. Patník u autobusové zastávky mě však mate, nevím kde se zrovna nacházím. No nevadí. Jelikož jsme domácím nahlásili, že dorazíme až ve čtyři, neměli uklizeno a tak jen vyskočíme z auta a jdeme se občerstvit do hostince Za řekou. Je neděle, venku pár kolařů, vevnitř v hospodě jsme sami. K pití si dáváme Rychtáře 11° a kecáme. Po 16 hod. se zvedneme a jdeme se ubytovat. Chalupa je stará, ale vcelku udržovaná a hlavně veliká. A to tak, že každý spíme zvlášť a kupříkladu já mám veliký pokoj s 5 postelemi. Vskutku pokoj hodný velitele akce. Paní domácí si s náma připije slivovicí a ořechovkou na dobrý pobyt, ukáže nám kde co je a po ujištění Davida, že se jim bude starat o seno ( je ho trošek ) odjíždějí domů do Žďáru. Vybalíme si teda věci a hurá zpět do hospody Za řeku. Tentokrát se nám obsluha líbí méně, zdá se jaksi neochotná a odměřená ( později se dozvídáme od místních, že majitel je chlap a ženská z Brna – koupili to, on jezdí kamionem a ona se neochotně stará o hospodu a to tak, že místní tam skoro nechodí a kašlou na ní ). No, ale co my ? Uvidíme. Po pár pivech a panáku na uvítanou jdeme spát. Chvíli čučíme na televizi, ale po chvíli lezeme do pelechu.

Neděle 7 km

pondělí 7.6.

Jako vždy na dovolené, jsem se první den vzbudil až moc brzo. využil jsem teda situace a šel nakoupit do místního krámu. Jak jinak – COOP. Výběr nic extra, ale chleba měli čerstvej a dobrej. Při návratu se bohužel rychle zatáhlo a lehce zapršelo, ale byl to jediný déšť naší dovolené. Ostatní už se taky zmátořili, Viktor udělal pro všechny čaj a tak jsme v klidu a pohodě u televize posnídali a pomalu si zabalili batohy. Teda jen já a Viktor. Pavlovi nebylo o batohu nic řečeno a David udělal tu chybu, že svůj nový batoh po výletu na Königstein sňal z ramen. Překračujeme mezník Čechy-Morava a po modré míříme ke skalnímu útvaru Čtyři palice. Vydrápeme se nahoru, ale výhled žádný. Pokračujeme tedy místy rozbahněnou cestou k další skále zvané Zkamenělý zámek. Za ní se nachází dvě studánky, z jedné pijeme. Po chvíli vycházíme z lesa k zámečku Karlštejn, který je v celkem aktuálním průvodci ( 2008 ) po Žďársku uváděn, coby rekreační zařízení OP Prostějov, ale rezavý řetěz na dveřích a přerostlá tráva, svědčí o něčem jiném. Halt neviditelná ruka trhu rychle zatrhla obyčejným lidem možnost rekreace, že pane Klausi !! Zato podnikatelům se zde daří zřejmě výtečně, neboť míjíme pěkné golfové hřiště, kde pěkně oblečení pánové v klidu tahají vozíky a ťukají do míčků. Vše je postaveno samozřejmě v chráněné oblasti, ale co. Hlavně že je sranda. Pomalu projdeme tímto „lidovým“ sportovištěm a bavíme se tím, co by zde asi způsobil traktor se šesti radlicema. Konečně městečko Svratka. Bez zájmu míjíme veliký a luxusní hotel Mánes a zamíříme do hospody U Šillerů. Jídlo solidní, ceny mírné. Po odpočinku se David ještě vydá do místní pekárny, prý jak nebudou mít punčák, bude zle. Neměli skoro nic, jen oschlou třešňovou kapsu. Ostatní si dali nanuka Magnum ( dovolená je jen jednou ) a jde se dál. Táhlý kopeček do lesa, chvíli po žluté, chvíli po zelené a jsme v Křižánkách u rybníka zvaného Kyšperský. Kousek před ním je penzion Bukáček, který zkrachoval a byl uzavřen cca měsíc před naším příjezdem. U rybníka se děti vozí na poníkovi a tak odpočíváme a pozorujeme poníka a dvě kozy. Po chvíli nás to omrzí a tak jdeme do chalupy, kde se svalíme, odpočineme si a chystáme se do hospody. Všichni se najedli, jen David ne. Prý se nacpe v hospodě. V hospodě nám nerudná pinglová suše oznámila, že k jídlu nemá nic. A tak se náš hovor o čemkoli vždy asi tak po pěti větách stočil na jídlo. Kolem 21 hod. už toho bylo dost a tak jdeme do chalupy, kde David smaží obří topinky. Koukneme se na televizi a jdeme si lehnout.

Dnes solidních 18 km

úterý 8.6.

Dnešní den začal jasnou oblohou a teplem už od rána. V krámu kupuju kuře, bude na večeři. Po bohaté snídani se balíme a vyrážíme do centra Žďárských vrchů. Hned zkraje cesty nás mile potěší 300 Kč, které se válejí jen tak na silnici. Začíná to dobře. V obchodě si nakoupíme pití a vyrážíme. Cesta vede zprvu skoro po rovině, ale v lese se začne zvedat. Jak by ne, když nakonec dorazíme k vrcholu zvanému Devět skal, nejvyššímu to vrchu Žďárska – 836 m. Předtím si ještě chvíli odpočineme u zavřené dřevěné chaty, postavené dle vyrytých letopočtů asi těsně po válce. Na vrcholu Devíti skal objevíme vrcholovou knížku, zvěčňujeme se a fotíme. David chvíli manipuluje s jakousi skálou, ale ani klacek sloužící jako páka ji nepřivedl k pohybu. Marná snaha. Dál už pokračujeme víceméně po rovině až Drátenickým skalám, odkud následuje zase prudký sešup dolů. Jsme už docela unaveni a tak jsme rádi, když se vynoříme z lesa u rybníka v místě zvaném Milovy. Je zde kemp, koupání a hotel Devět Skal. David posléze zjišťuje, že zde již byl – na školení. V nejbližším kiosku se občerstvujeme – pivo Polička a Viktor s Milanem zkouší jaká je voda. Studená. Pomalu se přesouváme do restaurace, kde jíme a čekáme na autobus do Křižánek. Na zastávce čeká spolu s náma partička starších turistek a David si neodpustí poznámku – pozor jsou tu děcka. Taky budete děcka, zní odpověď. Autobusem jsme v Křižánkách za chvilku a tak hurá do chalupy. Odpočinout, upéct kuře a udělat si táborák. Dříví je navlhlé a moc nehoří, ale když vysypeme do ohně plnou nůši suchýho z domácích zásob, hoří už vše. Kuře zapíjíme lahvovým pivem, které jsme prozřetelně koupili v Milovech, protože dnes má místní hostinec zavíračku.

Dnes 12 km

Středa 9.6.

Dnešní den jsme pojali jako odpočinkový a kulturně vzdělávací. Po snídani sedáme do auta a míříme do Žďáru nad Sázavou. Jako první si jdeme prohlédnout poutní kostel Zelená hora, zapsaný do Seznamu UNESCO. Vede k němu dost schodů do kopce a je ve tvaru deseticípé hvězdy. Po jeho projití je čas se občerstvit, což činíme v restauraci s názvem Taferna. Pak následuje prohlídka Muzea knihy, kam se jde podívat jen Milan. Ostatní odpočívají na lavičce a poslouchají nějaké mládežníky hrající písničky od skupin Olympic, Katapult atp. Potom se přesunujeme do města, vybrat-uložit peníze a do Íčka. Cestou zpátky se stavíme na oběd v Taferně, kde opět boduje David a objednává si těstovinový salát s kuřecím masem. No, nedojedl ho. Další program je tento. Přesunout se k rybníku Velké Dářko a zde se koupat a povalovat. Je tu však jakási zmatená a špatně označená objížďka, kterou když absolvujeme, tak zjistíme, že ani z druhé strany se na Dářko nedostaneme. Byla to i částečná vina navigátora. Operativně měníme plán a jedeme se vykoupat k rybníku se zvláštním názvem Řeka. Nachází se za městečkem s taktéž zajímavým jménem Krucemburk. U Řeky se nachází i taková parodie na kemp, ale pivo točí a tak zůstáváme. To, co jsme považovali za kabinky na převlékání, jsou údajně pokoje na ubytování. Bizarní je i výzdoba hospody – zcela ve stylu moře. Krabi, ryby, sítě, lodě – zajímavé. Jediná normální je pípa. Ještě nakupujeme v Hlinsku něco na oheň a míříme do chalupy. Milan s Viktorem jsou toho názoru, že si zaslouží ještě pivo ve Svratce a tak vystupují. Jelikož po hodince dostanu hlad a minule v hostinci U Šillerů dobře vařili, zeptám se, co mě nabídnou. Dobrý je prý vídeňský guláš, hlavně proto, že se jen ohřeje. Když se ptám na smažený sýr, odpoví mě pinglová „to je moc složitý, to bych nezvládla. No toto !! Večer si rozděláme oheň, pečeme buřty a kecáme. Jelikož bylo vedro, moc jsme toho nenachodili, ale přesto bylo zážitků docela dost.

Dneska pouhých 6 km

Čtvrtek 10.6.2010

Protože se nám dovolená přehoupla do druhé poloviny, střídám Milana v zapisování našich zážitků do kroniky. Dnes vstáváme o něco dříve, snídáme a vyrážíme do Svratky. Zde si v obchodě kupujeme proviant na dnešní akci. Poté pokračujeme přes různé vesnice a vísky do obce Cikháj. Nemáme v plánu dlouhý a náročný výšlap, protože má být opět velké vedro. Zaparkujeme auto před zavřenou restaurací a vydáváme se na trasu naučné stezky. Po chvíli pochodu přicházíme k partyzánskému pomníku postavenému k 30 výročí konce II. světové války v roce 1975. Po pořízení fotky pokračujeme dál. Jdeme hustými lesy, vedro zde není tak strašné. Přicházíme k úpatí Žákovy hory (810 metrů n. m.) druhé nejvyšší hoře Žďárských vrchů. Zde se rozdělujeme na dvě skupinky. Já s Milanem míříme rovnou nahoru, David s Pavlem jdou po silnici kolem kopce. Na vrchol je to solidní hamták. Konečně jsme nahoře. Prohlížíme si zarostlý vrcholek, fotíme se. Dříve zde stála dřevěná rozhledna, dnes tu není nic. Sestupujeme dolů a jdeme k prameni Svratky. Pramen nacházíme lehce, ale moc se u něj nezdržíme, neboť se na nás ihned vrhají mračna komárů. Rychle se z pramene napít, pořídit foto a urychleně mizíme. Pospícháme za klukama, kteří měli trasu po úpatí Žákovy hory kratší a méně náročnou, takže mají určitý náskok. Jdeme svižně a po nějaké době je doháníme. Společně jdeme přes vesnici Cikháj k zaparkovanému autu. Po cestě si prohlížíme různé druhy stavení od starších k těm novějším. Restaurace, u které parkujeme, je zavřená, takže pivko si dáme někde dál. Nakonec na občerstvení nikde nestavíme a přesouváme se rovnou k Velkému Dářku nazývanému moře Vysočiny. Včera nám návštěva rybníku z důvodu objížďky nevyšla, dnes jsme chytřejší, takže již víme, kudy se k Dářku dostaneme. Za chvíli vyskakujeme z vozidla kousek od pláže. V kiosku posvačíme a dáme pivko. Poté se jdeme projít po břehu. Okukujeme rekreační zařízení a přístaviště plachetnic. Následuje koupání (já a Milan) a povalování se na travnatém břehu. Po dostatečném odpočinutí a zaplavání se autem přesunujeme do vesnice Herálec, kde si v restauraci u Douchů dáváme gábl. Všichni jsme s jídlem spokojeni. Vracíme se na chalupu a po kratším odpočinku u televize jdeme dnešní den vyhodnotit do hospody za Řekou. Tady je to stále stejná tragédie, takže si dáváme závazek, že sem již do konce dovolené nepůjdeme. Dlouho se nezdržíme a vracíme se na chajdu. Následuje četba knih či časopisů a sledování televize, pak se jde na kutě. Počasí stále přeje, na turistiku by nám stačilo i menší teplo. Ujdeme tím pádem méně kilometrů, ale alespoň se můžeme při výletech i koupat (hlavně ve vlastním potu). Dnešní kilometráž byla přibližně 13 kilometrů.

Pátek 11.6.2010

Vstáváme stejně jako dny předtím, rozkoukáme se u snídaně a upřesňujeme dnešní program. Pavel odjíždí na obchodní jednání do Brna, nás ostatní vysazuje nedaleko Nového města na Moravě u SKI hotelu ve sportovním areálu (jezdí se zde známé lyžařské závody). Pozorujeme čilý ruch, chystá se tady nějaká víkendová akce. Procházíme jedním cípem sportoviště a míříme po turistických značkách na Bílou skálu. Cesta je příjemná, není ani moc kopcovitá. Bílá skála je na hřebeni kopce, kromě výhledu do okolí tady není nic zajímavého. Nezdržíme se a sestupujeme do údolí. Nedaleko vesnice Maršovice doháníme skupinu studentů s učitelem, který trochu tápe. S mapou v ruce mu potvrzujeme, že jdou dobře. Do cíle to již nemají daleko, což je pro ně jen dobře. Vypadají unaveně a někteří místo batohů táhnou tašky přes rameno či kufry. Zajímalo by mě, jestli jsou utahaný proto, že toho hodně našlapali, nebo proto, že nejsou v kondici. Přicházíme k rybníku, který je všude uváděn jako místní koupaliště (cca 2 kilometry od města). Je zde jen pár lidí, stánek s občerstvením bohužel chybí. Občerstvujeme se tedy z vlastních zásob a odpočíváme ve stínu. Poté pokračujeme rovnou do města. Na předměstí se ještě občerstvujeme v penzionu Vrchovina a po chvíli jsme na náměstí. V informačním centru koukáme na internet a kupujeme turistickou známku. Projdeme se parkem a sháníme v trafikách nějaký solidní film na DVD. Nic pořádného nemají, kupujeme jeden starý válečný. V restauraci Halina si dáváme oběd, času máme dost. Na autobusovém nádraží pak čekáme na spoj, který nás odveze do Milov. David s Milanem si čekání krátí malým nákupen v supermarketu, já si čtu noviny.  Konečně vyjíždíme. Autobus jede hrozně pomalu, je v něm horko a nedýchatelno. Po cca 40 minutách hororové jízdy radostně vyskakujeme pořádně zpocený v Milovech. Naše první kroky vedou ke stánku, kde točej pivo. Po občerstvení se jdu já a Milan koupat, David si na břehu čte noviny. Koupání je osvěžující, náladu nám nekazí ani několik leklých ryb plujících po hladině nedaleko nás. Snad chcíply vedrem a my nechytneme nějakou chorobu. Po vykoupání jdeme opět na pivo tentokrát do restaurace. Zde nás vyzvedává Pavel, který se vrací z Brna. Následuje návrat na chalupu. Doma odpočíváme a nudíme se u dnes zakoupeného válečného filmu. Je to slátanina, ani ho nedokoukáme. Jdeme raději posedět do penzionu Na Křižánkách. Tady popijeme, pokecáme a celkem brzy se vracíme na chalupu. Utahaní dnešním vedrem jdeme poměrně brzy na kutě. Slunce dnes bylo opět vražedné, i tak jsme našlapali solidních 12 kilometrů.

Sobota 12.6.2010

Je sobota, trochu si přispíme. Milan se jde tradičně podívat do krámku na návsi. Po snídani vyrážíme do Hlinska. Předpověď počasí slibovala ochlazení, ale ráno to vypadá spíše na další pařák. V Hlinsku parkujeme na náměstí a jdeme do informačního centra. To je bohužel zavřené. Je zajímavé, že v dost městech jsou info centra o víkendu zavřená. Asi nemají peníze na jejich víkendový provoz, nebo nevěří, že se k nim o víkendu nějací turisté vypraví. Projdeme se po městě, David u náměstí pouští pítko na pitnou vodu. Ihned je peskován od starší paní, že ho pouští jen tak aniž pije. Kdyby to prý dělal každý, nebudou mít vodu na hřbitově. David má dobrou náladu, takže paní rovnou nepraští ani jí neposílá kamsi, přechází výtky mlčením. Pokračujeme vozem do vesnice Rváčov, kde nás čeká kratší okruh. Sluníčko začíná připalovat, bude to dnes náročné. Oproti předchozím dnům nevede trase lesem, takže si slunce opravdu užijeme. Přes Královu pilu a ves Milesimov přicházíme do skanzenu Vysočina. Chvíli se bavíme s výběrčí vstupného, ale neplatíme, neb jen projdeme do hospody a stará stavení okoukneme pouze z venku. V hospůdce se občerstvujeme a bavíme se pozorováním kuchaře lopotícího se u otevřeného ohniště na přímém slunci. Práce mu jde od ruky, ale tu šichtu mu nezávidíme. Večer musí být vysušenej jak treska. Po odpočinku se vydáváme na další cestu. Při procházení vesnice Dřevíkov nás Milan baví historkou z dávné doby, kdy zde byl na nějaké víkendové akci (husokachna). Dostáváme se do Svobodných Hamrů, kde si ve starobylé krčmě dáváme pivo. Na jídlo se nám čekat nechce, dle počtu zákazníků, kteří přišli před námi, by to bylo na dlouho. Přes Dolní Petrkov se konečně doplazíme zpět do Rváčova. Výlet nám dnes dal zabrat. Počasí bylo vhodné spíše na povalování u vody. Jedeme autem do Hlinska a v restauraci Rychtář si dáváme jídlo a pití. Poté míříme na chalupu. Zde v příjemném chládku seknice odpočíváme u televize, knihy či časopisů. V podvečer jdeme zakončit letošní dovolenou posezením do penzionu Na Křižánkách. Vyhodnocujeme celou dovolenou, popíjíme a relaxujeme. Chvíli to vypadá, že bude pořádná bouřka, ale pak spadne jen pár kapek. Při cestě na chalupu je příjemně, hned se lépe dýchá. Dnešní kratší, ale díky vedru náročný výšlap měřil 15 kilometrů.

Neděle 13.6.2010

A je tu závěr dovolené. Zase nám týdenní pobyt tentokrát ve Žďárských vrších utekl jako voda. Jubilejní 15 ročník dovolené dnes definitivně končí. Po snídani trochu poklidíme a umyjeme nádobí. Balíme své věci a čekáme na majitele. Přijíždějí přesně dle domluvy. Doplácíme elektřinu i vzdušné pro obec a předáváme chalupu. Vše je v pořádku, loučíme se a odjíždíme. Míříme do obce Sněžná, kde by měl být jarmark. Parkujeme na začátku vesnice a jdeme na náves, kde vyhrává hudba a jsou zde stánky. Dáváme něco na zub a kupujeme pár drobností. Zhlédneme jízdu historických kol a vystoupení šermířské skupiny. Jarmark není velký, když vidíme vše zajímavé, pokračujeme v cestě. Čeká nás hrad Pernštejn. Cesta dobře utíká, Milan zkušeně naviguje, zanedlouho parkujeme přímo u hradu. Vstupní brána je před námi, nemusíme se nikam plahočit. Po zaplacení 10,- Kč vstupného se můžeme pohybovat po celém areálu s výjimkou prostor, ve kterých vedou zvlášť placené okruhy. Procházíme rozlehlé nádvoří, nakukujeme do věže, kde bývala hladomorna, kupujeme turistické známky pro Járu. Skupina přibližně 30 postarších Japonců sedí rozmístěna po nádvoří a maluje hrad. Co jsem tak viděl některé kresby, docela jim to šlo. Zřejmě nějaký kurz malování. V kiosku si dáváme pivko či limču. Pobaví nás tady vysmátý příslušník 4% menšiny s pisklavým hlasem, který zde prodává. Po zajímavé zastávce na hradě sedáme do auta a pokračujeme v cestě domů. Chvíli nám trvá, než se přes různé prdele vymotáme na dálnici. Stihneme ještě poobědvat v jedné malé obci, kterou projíždíme. Někdo si na jídle pochutnal, jiný ne. Hlavní zajímavostí restaurace byl pingl, který měřil hodně přes dva metry. Pak již s jednou zastávkou na protažení zad na pumpě valíme do Ústí nad Labem. Provoz na dálnici celkem ujde, jen před Prahou se díky zúžení dostáváme do kolony a nějakou dobu jedeme krokem. David nás jako zkušený pilot odveze bezpečně až domů. Dnes jsme našlapali pouhé 3 kilometry, ale v autě jsme se projeli na můj vkus až dost.

Závěrečné vyhodnocení

Nyní následuje malé vyhodnocení letošní dovolené. Jednalo se a na to musím opět upozornit již o naší 15 dovolenou v řadě (1996-2010) bez přerušení. Doufejme, že jich ještě hodně přidáme. Počasí nám tradičně vyšlo. Ještě několik dní před odjezdem byla zima s deštěm a nám se jako na objednávku vyčasilo. Za celý týden spadlo pár kapek a jinak byl stále pařák. Co se týče personálního obsazení, tak tři velezkušené borce (Viktor – absolvoval všechny dovolené, David – absolvoval všechny dovolené, Milan – chyběl pouze na dvou dovolených) doplnil nováček Pavel. Všichni účastníci zasluhují pochvalu. Celá dovolená proběhla v klidu a bez konfliktů. Pavel zaslouží uznání, že i přes horší zdravotní stav (záda, noha) pomalu, ale statečně šlapal. Celkem jsme i přes parno a pomalejší tempo pochodů (Pavel nás přeci jen trochu brzdil) našlapali solidních 86 kilometrů. Ubytování bylo komfortní a za rozumný peníz. Škoda, že nemohlo jet více kamarádů, kapacita chalupy i jeho vybavení byla dostatečná. Příjemně nás překvapilo i méně známé místní pivo Rychtář, které nám chutnalo. Podařilo se nám sehnat dost turistických známek, takže uděláme radost i Járovi. Rád bych také pochválil Davida za ochotu vzít auto a za obětavost při řízení vozidla po celou dovolenou. Letošní dovolená skončila, můžeme se těšit na tu příští. Uvidíme, který z koutů naší krásné vlasti vybereme a navštívíme. Doufám, že o příští dovolenou bude mezi kamarády zájem a postavíme na ní silnou sestavu. Na dalších oddílových akcích ahoj.

Zápis sepsali: první čtyři dny - Milan

zbylé dny a vyhodnocení – Viktor

červen 2010