Náročný výšlap na Sedlo

Účastníci: Viktor, Milan, Jára, David, Vilda, Zbýňa, Iveta, Petra

Delší dobu naplánovaná oddílová akce – výšlap na kopec Sedlo se načasováním trefila na den s hodně vysokou teplotou. V červenci se s tím ovšem musí počítat. Odborníci radili nepobývat na přímém slunci a omezit fyzickou námahu. Trocha tepla ale nemůže O.P.A.T. odradit, výlet se nezrušil. Musím přiznat, že jako organizátor akce jsem očekával vlnu omluvenek a slabší účast. Byl jsem však mile překvapen, neboť kamarádů přišlo dost. Je vidět, že za dobu působení oddílu se všichni členové i příznivci otrkali a hned tak se něčeho neleknou. V neděli 11.7.2010 se nás na autobusovém nádraží v Ústí nad Labem schází pět (já, Milan, Jára, Zbýňa a Iveta), další kamarádi se snad připojí v Lovečkovicích. Nasedáme do autobusu, moc dalších lidí s námi nejede. Cesta utíká dobře, ještě není pařák. Po cca 30 minutách vystupujeme v Lovečkovicích na návsi. Zde již čeká David (přijel autem z Litoměřic) a během pár minut přijíždí Vilda s Petrou (ti dorazili autem z České Kamenice). Upřesňujeme si podrobnosti dnešní akce, dolaďujeme itinerář. Operativně převážíme jedno auto do cíle výletu v Horní Vysoké (nebudeme se po skončení akce muset pro auta plahočit pěšky). Vyrážíme do akce. Ujdeme kousek po silnici a už na chvíli zastavujeme. Čekáme na Vildu, který se vrací k autu a odnáší batoh. Je prý moc těžký a on se s ním nebude tahat. Vezme si jen vodu v petce do ruky. Ze silnice odbočujeme do lesa a po žluté turistické značce míříme k úpatí Sedla. V lese se jde příjemně, není vedro, navíc zatím jdeme po rovině. Procházíme kolem Malého Sedla a přecházíme na zelenou turistickou značku. V klidu šlapeme a povídáme si. A již kamarádi vidí strmé stoupání na vrchol Sedla. Trochu jim ten pohled vyráží dech. Nikoho jsem předem neupozornil, co nás čeká. Z části proto, že jsem je nechtěl odradit a z části proto, že jsem již pozapomněl, jak jsme se na Sedlo v roce 2005 s Milanem drápali. Následuje brutální výšlap, který jako by neměl konce. Nejméně třikrát říkám ostatním, že jsme na vrcholu a přitom na nás vykoukne další stoupání. Začíná být vedro, hovor utichá, funíme, nohy nám těžknou. Někteří účastníci říkají, že kdyby věděli, co je čeká, že by zůstali raději doma. Konečně jsme nahoře. Odpočíváme, svačíme a koukáme se z vyhlídek. Vršek Sedla je rozlehlý, je na něm spousta míst s dobrým výhledem po okolí. Jára má sebou navigaci GPS a tak nacházíme i jednu kešku (jako vždy je tam pár blbostí). Po dostatečně dlouhém odpočinku vyrážíme na další cestu. Čeká nás sestup do obce Horní Vysoké, který začíná strmým sešupem. Po jeho překonání již sestupujeme pozvolna. Jdeme lesem a povídáme si. Chvíli nedáváme pozor na turistické značky a rázem kufrujeme. Přehlédli jsme odbočku. Vycházíme na silnici a přemýšlíme na kterou stranu se dát. Nakonec vybíráme správný směr, který potvrzuje i mapa a Járova navigace. Po několika stech metrech nacházíme ztracenou turistickou značku, která silnici přetíná. Procházíme kolem osamělého stavení, jdeme přes pokosenou louku a přicházíme k mauzoleu. Na tomto špatně přístupném místě dal postavit rodinnou hrobku v roce 1881 velkopodnikatel J.F. Schroll poslední majitel libčického panství. Stavba je provedena v anticko-řeckém stylu na půdorysu řeckého kříže. Dnes je to prázdný, opuštěný a pomalu chátrající objekt. Nyní se již blížíme do cíle dnešní akce. Scházíme na silnici, která nás dovede do vesnice Horní Vysoké. Je zde jen uzavřený penzion, turistická ubytovna (snad funkční) a bývalý pionýrský tábor (dnes rekreační zařízení) a pár domů. Ovšem hospodu zde nemají. Ta je naštěstí v nedalekém Levíně. Čeká nás závěrečný kilometrový stoupák po rozpáleném asfaltu na přímém slunci. David s Petrou jedou do Lovečkovic pro druhé auto (pak přijedou do Levína), veze se s nimi Iveta. Nikdo z chlapů lákavé nabídky odvozu do restaurace nevyužije. Máme přece svou hrdost. Plahočíme se do kopce a těšíme se na pivo. Před hospodou jsme přibližně stejně jako naši motorizovaní přátelé. Odpočíváme, popíjíme a radíme se o dalším průběhu akce. Vítězí návrh, zde se jen osvěžit nápoji a na oběd se přesunout do Habřiny k Landům. Ve Vildovi několik piv jen zasyčí. Sedět déle, tak by se číšnice uběhala. Zanedlouho se zvedáme a vezeme se jak páni dvěma auty na gábl. Je to podstatný rozdíl proti plahočení se pěšky. V restauraci U Landů si sedáme do chládku uvnitř. Jsme zde sami, ostatní zákazníci se pařej před lokálem pod slunečníky. Všichni se dobře najedí až na mě. Jelení medailonky nemají a na nic jiného nemám zrovna chuť. Zůstávám jen u piva. To Jára je jinej borec. Dává si obědy rovnou dva (svíčkovou a masovou směs s bramborovým knedlíkem). Po obědě jedeme k rybníku Chmelař u Úštěka. Zde nás opouští Vilda s Petrou kteří spěchají do České Kamenice. Já s Milanem si jdeme zaplavat do rybníka, ostatní jdou do restaurace. Po osvěžení koupelí míříme za kamarády. Ti vypadají zmoženě a popíjejí nealko nápoje. Chvíli posedíme, a pak se naše skupina rozpadá. David jede autem do Litoměřic a Jára, Iveta, Zbýňa autobusem do Ústí nad Labem. Já a Milan zůstáváme. Střídáme koupání s popíjením piva ve stáncích na pláži. Domů odjíždíme po 19 té hodině vlakem s přestupem v Lovosicích. Po příjezdu do Ústí míříme domů, vyhodnocení dnešní akce v hospodě odpadá. Dnešní akce hodnotím na výbornou. I přes velké vedro a náročnost trasy jsme to všichni s přehledem zvládli. Byla to určitě jedna z nejnáročnějších oddílových akcí v poslední době. Vysoká účast osmi lidí je též skvělá. Našlapali jsme sice jen cca 12 kilometrů, ale nastoupané převýšení bylo velké. Vyslovuji uznání všem účastníkům a myslím si, že na tuto akci dlouho nezapomenou. Na dalších akcích O.P.A.T.u ahoj.

Zpracoval: Vik

15.7.2010