Himlštejn aneb putování Poohřím

Zúčastnili se : Viktor, Zbýňa, Milan, Vilda

V sobotu a v neděli 14 – 15. srpna proběhla dvoudenní akce spojená se spaním pod širákem. Letošní cíl – Poohří, navrhl Viktor a jelikož nikdo nebyl proti, tak jsme vyrazili. Byla tu sice obava z počasí, které nebylo ideální, ale doufali jsme, že budeme mít štěstí. Sobotní ráno nás nemile překvapilo a na vlakové nádraží nás doprovázel hustý déšť a zatažená obloha. Sraz byl naplánován na 6.35 hod. s tím, že v 6.49 odjíždí rychlík Košice – Cheb. Protože vím, že tyto vlaky mají mnohaminutová zpoždění, měl jsem v merku i osobák v 6.57 hod. Vilda, který jel z Děčína, zaspal, ale slíbil, že vlak stihne. Viktor tedy koupil společnou jízdenku pro čtyři a my přešlapovali v hale. Vilda vlítnul do haly právě když hlásili ukončení nástupu do vlaku a na perón dorážíme ve chvíli, kdy výpravčí odpískal odjezd. Průvodčí řval ať nenastupujeme, ale – nastupujeme. Ve vlaku nám ihned vynadá, ale pak už je v klidu. Usedáme tedy do kupé k jednomu chlapíkovi a Vilda líčí svoji anabázi. No, hlavně že jedeme. Přes Most, Chomutov a Klášterec míříme do Ostrova nad Ohří. Vypadá to, že i počasí se umoudřilo a opravdu, při vystupování z vlaku se jen honí mraky a už neprší. V Ostrově se nejdřív odebereme do centra, kde navštívíme Íčko a posléze i potraviny (voda, uzeniny, pečivo ) a nakonec míříme do bufetu na polévku ( dršťková ). Po tomto občerstvení plni energie vyrážíme po žluté turistické značce ven z města. Vilda nás fotí svým „francouzským“ foťákem, který, jak se ukazuje, je i nárazuvzdorný. Žlutá značka nás žene docela do kopce a tak hovor utichá. Naštěstí asi po 2 km se cesta narovná a my si můžeme užívat pohodlné cesty lesem. Máme všichni docela těžké batohy a tak nejdeme nijak rychle, jen Vilda se ( zřejmě z bujnosti ) občas znenadání rozeběhne. Konečně dorážíme k Ohři a to do vsi Radošov, známé svým dřevěným krytým mostem, nedávno nově zrekonstruovaným. Zde odpočíváme a protože ve 12 hod. otevírá místní hospoda, tak si skočíme i na pivo a polévku ( kyselo, boršč ) Po jídle se zvedáme a po červené značce podél Ohře míříme do vsi Velichov. Zde ochutnáváme dvě méně známá piva. Kvasnicového Formana a ve vedlejší hospodě Chodovar. Forman vaří přímo v nevelký hospodě, která je zároveň i pivovarem. Chuť zajímavá, je třeba si zvyknout. Ve vedlejší hospodě mají zase pěkný sál, vhodný na pořádání nejrůznějších akcí. Lákají nás ať zůstaneme, večer tam prý hraje jakýsi obskurní písničkář. S díky odmítáme a po jídle ( polévka – už nevím jaká) pokračujeme dál. Další vsí jsou Vojkovice. Opět hospoda, opět jídlo – tentokrát smažák a řízek. Samozřejmě, že jídla si nedáváme všichni všude, to by ani nešlo, piva ovšem ano. Pojedli jsme, popili, shlédli nějakou volovinu, kde zebra předháněla na dostizích závodní koně a šli dál. Měla nás čekat nejhezčí část Ohře a pak cíl naší cesty – Stráž nad Ohří. Je pravda, že únava se začala projevovat a nejmenovaný jedinec si rval na záda batoh dnem vzhůru, ale ještě to šlo. Zlom nastal ve chvíli, kdy se zjistilo, že v místě, kde jsme měli odbočit ze silnice kdosi vykácel stromy i se značením a my to přešli. V obci Damice jsme to zjistili a do Stráže museli dojít po silnici. To už jsme měli za sebou nějakých 20 km a šlo se na krev. Provoz byl hustý, kamiony i autobusy jen frčeli. Do Stráže jsme dorazili dost vyšťavení a svalili se na lavičku u restaurace U Lípy. Zde nám každému potřásl pravicí Vilda s tím, že to balí a jede domů. A tak se nám tým zmenšil. Zašli jsme se ještě občerstvit do Lípy ( restaurace, obchod a minitábořiště ), která patří komplet vietnamcům. Okolo 19.30 jsme se začali potácet na místo, kde dnes budeme spát. Na vrchol kopce, kde stojí zřícenina hradu Himlštejn. 2 – 2,5 km s notným převýšením nám rychle vysálo poslední zbytky sil a tak když jsme stanuli na vrcholu, klepali se nám nohy a pot z nás jen tekl. Naštěstí se na vršku nachází původní místnost hradu, sice polozasypaná, ale pro případ deště dobrá. Vybalujeme spacáky a rozděláváme oheň. Najíme se, připijeme si na úspěšné zdolání dnešní trasy a okolo 23 hod. lezeme do spacáku. Zbýňa má baterku a tak s ní šmejdí po stropě a stěnách a pochopitelně objevuje několik pavouků. Smrtící únava ho však nechává klidným a nenechá propuknout arachnofobii. Nekomentujeme ani zběsile poletujícího netopýra. Chvíli kecáme a usínáme. Spaní nebylo z nejklidnějších, kolem 4 ranní se ozývá nějaké šustění. Až ráno po probuzení zjišťujeme, že to byli myši. Viktorovi se pustili do rohlíků a Zbýňovi do všeho ( čepice, karimatka, batoh, klobása ). Sbalíme se, lehce posnídáme a po 8 hodině se vydáváme zpět do Stráže. V 9 hod. otevírají vietnamci v krámě a tak sedíme a čekáme. Po snídani chceme ještě navštívit tzv. Horní hrad – Hauenštejn a tu dostal Viktor geniální nápad, nechat si batohy v úschově u vietnamců. Domluva je sice horší ( jazyková bariéra ), ale nakonec se zadaří. A dobře jsme udělali. Cesta vedla do kopce a na cestě bylo množství popadaných stromů, přes které jsme museli pracně lézt. I stezka, se kterou se na tabuli chlubili Lesy ČR nás nenadchla a kilometráž k hradu byla rozhodně větší, než udával rozcestník. Hrad se chlubí množstvím kulturních akcí, které se na něm pořádají, ale je vidět, že práce na jeho opravě je ještě více než dost a zatím toho v samotném hradu není tolik k vidění. 60 Kč za to, že jen vlezeme na nádvoří se nám zdá dost a tak dovnitř nejdeme. Slečna v pokladně na nás dost nevěřícně koukala, když na dotaz jestli půjdeme dál, jsme odpověděli, že ani ne. Asi jsme byli jediní. Slibovanou hospodu jsme nenašli a tak hurá zpátky do Stráže. Tentokrát raději po silnici. U vietnamců si bereme batohy, najíme se, napijeme a zamíříme na nádraží. Ještě musím zmínit, že nás v hospodě rozesmál jeden mini čokl dost netradičních rozměrů. Před 3 hod. přijede osobák do Klášterce, kde vystupujeme a čekáme na rychlík do Ústí. Hospoda na nádraží je celkem v pohodě, ovšem nečekáme tu sami a tak je tam dost nával. Na ukončení tůry dáme pivo, malýho panáka žitný a už je tu vlak. Bohužel je dost narvanej a tak si sedáme až v Chomutově. Viktor zasedl již dříve, bohužel až po hádce s jedním blbým čoklařem.Docela zmožení dorážíme do Ústí, závěrečné pivo dáme ve sportbaru u nádraží a jdeme si pak zaslouženě odpočinout domů.

Kilometráž : sobota 26 km, neděle 11 km.

Milan