Krajem Radejčínské rozhledny a Dubických vyhlídek

Účastníci : Iveta Turzová, Dana Lehmanová, Lenka Semerádová, Jaroslav Binar

Milá povinnost naplánovat a uspořádat letošní poslední O.P.A.Ť.ácký výlet připadl na Ivetku. Při loňském losování organizátorů měsíčních akcí roku 2010 na ni totiž připadl měsíc prosinec. Ivetka se úkolu zhostila v pravdě po O.P.A.Ť.ácku. Vybrala a naplánovala pro nás akci s názvem : „ Krajem Radejčínské rozhledny a Dubických vyhlídek „ . Takřka po roce jsme se tak opět, ale trochu jinak, vrátili do míst, kde jsme letošní O.P.A.Ť.áckou výletovou sezónu začínali „novoročákem“ ze Zálezel přes Dubice, Větruši až do Ústí. Kruh letošních O.P.A.Ť.áckých výletů se tak symbolicky uzavřel. Dle všech tradic a nepsaných pravidel byl i tentokrát prosincový poslední výlet O.P.A.T.u trochu kratší, nenáročný a kilometrově „slabší“. V neděli 12. prosince jsme se na zastávce MHD linky č.4 „Divadlo“ sešli celkem čtyři účastníci. Ivetka, Dana, Lenka a Jára. I přes avizovanou početnější účast již nikdo jiný nedorazil. Někdo se omluvil předem, jinému do „toho“ něco narychlo nenadále přišlo. Přesně podle plánu v půl desáté přijíždí autobus – linka č.4 MHD. Nastupujeme a vyrážíme směr Radejčín. Cesta ubíhá rychle, klábosíme a v 10,03 hod. vystupujeme na zastávce v obci Radejčín. Naštěstí neprší, ale je slabě nad nulou, mírná obleva a trochu fouká. Chlácholíme se, že snad počasí vydrží a také doufáme, že se nebudeme moc bořit do hlubokého sněhu, až půjdeme terénem. I když ho napadlo v posledních dnech víc než dost. Oblečení, vybavení a zásoby máme dobré, takže po této stránce by neměl být žádný problém. Než opustíme obec, jdu s Ivetkou Lence a Daně ukázat na náves naši chalupu. Čeká na nás nepříjemné překvapení v podobě tekoucího potůčku naší zahradou, vytékajícího přímo naší hlavní branou. Tání a obleva způsobily nezvanou návštěvu našeho pozemku. Letos bohužel již třetí. Telefonicky o této situaci informuji rodiče. Bohužel neradostná zpráva. Po tomto malém zdržení konečně vyrážíme po asfaltce směrem na nádraží Radejčín. Postupně míjíme portály rozestavěného tunelu „Radejčín“ budované dálnice D8. Cestou vzhůru také radím zbloudilým Britům v jejich nesnázích, kdy na jejich dotaz v angličtině zda mluvím anglicky a jestli jedou správně na Prahu, odpovídám německy, že mluvím, a že když pojedou stále rovně, že do Prahy určitě dojedou. Holky má angličtina vyloženě pobavila. Za chvíli jsme u nádraží. Zkoumáme rozcestník a pomalu se vzájemně ubezpečujeme, že velmi pravděpodobně dnešní trasu trošičku upravíme, takže ne úplně dodržíme původně naplánovaný itinerář dnešní akce. Napojujeme se na žlutou turistickou značku, která nás zavádí do terénu. Částečně jdeme po polní cestě, částečně přímo po poli. Podle toho, kde je menší vrstva napadaného a nafoukaného sněhu. Rozhlednu již záhy vidíme. Je potřeba se k ní trochu obloukem dostat a moje návrhy na zkrácení trasy a jít přímo přes pole, se neshledávají s porozuměním. Nevadí, alespoň vidíme portály tunelu „Dobkovičky“ rozestavěné dálnice D8. Danu popadne výrazná touha jít se do nich podívat. Naštěstí jí to docela záhy rozmluvím, protože to opravdu není cíl dnešního výletu a navíc si vůbec neumím představit, jak bychom se tam přes docela slušnou rokli doplácali, nehledě na nebezpečí nějakého úrazu. O zákazu vstupu ani nemluvě. Začíná pomalu a nesměle sněžit. Hlavně že neprší a vítr zatím také ujde. Postupně se obloukem blížíme k rozhledně. Trochu holky vyděsím tím, že jim ukazuji rozrýpané plochy od divočáků. Zvláště jedna taková větší rozrýpaná plocha je i u posedu blízko rozhledny. Myslivci tam jezdí zakrmovat, protože tam byla ještě pěkná hromada nesežraného krmiva. Vysvětlil jsem jim, že se pak myslivcům na divočáky pohodlně střílí. Ostatně rozrýpaných míst při dnešním výletě ještě potkáme doslova nespočet, což svědčí o poměrně početných stavech „černé“ zvěře. A již stojíme u rozhledny. Je cca jeden rok stará a její vybudování je zcela účelové. Jedná se o typizovaný stožár (i když je „polidštěn“ jakousi plášťovou kamufláží, která však nevypadá vůbec špatně, jednoduché a účelné) sloužící k účelům mobilní telefonie, popř. k jiným přenosům dat, v souvislosti s pokrytím signálu nově budovaných budoucích úseků dálnice D8. Pro veřejnost je volně přístupná v podstatě teprve až od letních prázdnin 2010, kdy se upravil kolem rozhledny a k ní přilehlé technologické budovy plot tak, aby byl umožněn volný vstup na rozhlednu. Do té doby to nějaký dobrák měl vymyšleno tak, že byl celý areál, včetně rozhledny, obehnán plotem a vrata byla opatřena nejedním zamčeným zámkem…. Stoupáme nahoru na rozhlednovou plošinu. Věž se trochu chvěje, vítr s výškou nabírá na síle, je slyšet i meluzínu, sníh nepříjemně útočí do obličeje, pěkná „mela“. Nahoře panují docela pekelné podmínky. Rozhledy vzhledem k mlze a mrakům nic moc. Trochu je vidět pouze směrem na Labe, na Libochovany, Kamýk a Radobýl. Kletečnou a Milešovku si pouze virtuálně představujeme. Stejně tak Krušné hory. Povětrnostní podmínky nám téměř znemožňují jakýkoliv pohled směrem ke Krušným horám. Uděláme rychlé foto a pádíme dolů. Dole je to výrazně přátelštější prostředí. Popíjíme Krvesaj a čaj, ochutnáváme a konzumujeme sladký zákusek od Lenky. Je čas a tak si pomalu pročítám provozní řád rozhledny. Za chvíli mám na ústech šibalský úsměv. Holky si toho všimnou a ptají se, co mě rozesmálo. Já jim jen suše konstatuji fakta, předčítávajíce je z provozního řádu, že je zakázáno vstupovat na rozhlednu pokud zejména : „jsou-li velmi nepříznivé povětrnostní podmínky, zvláště pak silný vítr, sněžení, mráz, nebezpečí námrazy, atp.“. Všichni se culíme, protože dnes bychom tam správně lézt neměli, ale jsme O.P.A.T. a jen tak nás nic nezastaví. A navíc jsme si to přečetli až po sestupu z rozhledny. Prozíravé… Pomalu se balíme a odcházíme. Ale ještě než úplně odejdeme od rozhledny, tak ještě s Lenkou, i přes její počáteční neochotu, u rozhledny nakonec nacházíme kešku. Byla založena teprve nedávno 12.11. 2010. Takže se zalogujeme jako pátí v pořadí. Lenka je nakonec ráda, že kešku našla. Je pěkná, nová, ještě nezařáděná „Kinder bordelem“ a navíc je i pěkně uložena. Jak řekla Lenka: „úplně v teple…“. No vzhledem k prosinci….? Poté již rozhlednu opouštíme definitivně a po „žluté“ pokračujeme dál směrem na Dubický kostelík. Cestou přicházíme na vyhlídku Jaroslava Srby, dalšího cíle dnešního výletu. Vyhlídka je to taková víceméně umělá a ani není zanesena v mapách. Ostatně ani nevím, kdo byl či je pan Srba. Z pěšiny jsou v úseku cca 5 metrů směrem na Lovoš vysekány stromy a křoviska, takže tímto směrem je trochu cosi vidět. Uděláme nějaké foto a rychle pokračujeme dále. Po chvíli scházíme níž a již se objevují blízké Dubice a Dubičky. Kousek před vsí je odbočka k Doerellově vyhlídce (malířský ateliér), dalšího cíle dnešního výletu, u které chvíli postojíme. Po vzájemné debatě a shodě jsme se rozhodli tuto vyhlídku vynechat. Nejen proto, že se na ní jde 600 metrů tam a po stejné cestě nazpátek, ale hlavně proto, že holky se již těšily na návštěvu a občerstvení v restauraci „U sv. Barbory“ a já ostatně s nimi. Velice rychle procházíme mini „sídlištěm“ novostaveb dnešních zbohatlíků a ještě než záhy kolem kostelíka vcházíme do restaurace „U sv. Barbory“, potěšíme se již obligátním výhledem na údolí Labe. Protože nejsme v časové tísni, v klídku něco popijeme a pojíme. Plzínka, polévka, topinky, gulášek. Restauraci máme téměř celou pro sebe. Přesto, že je čas oběda, hostů kde nic, tu nic. Možná pro ten drobný nečas, co je za oknem. Ale i tak přesto mladou a evidentně se zaučující obsluhu docela „zaměstnáváme“… Opět po vzájemné konzultaci a dohodě se ještě v restauraci rozhodujeme, že trasu z Dubic do Zálezel trochu upravíme. Vzhledem k odhadovanému horšímu a možná i špatně schůdnému terénu, vynecháme cestu po zelené turistické značce, která vede z Dubic přes naše další dnešní plánované cíle, a to přes vyhlídku vedle Dubic a zvláště pak přes „Mlynářův kámen“ (křížek). Tyto si necháme až na někdy „příště“. My jsme se rozhodli, že půjdeme rovnou po silnici z Dubic přes Moravany, až dolů do Dolních Zálezel, ze kterých bychom podle plánu měli odjet vlakem ve 14,42 hod. Jak jsme si řekli, tak činíme. Dojídáme, dopíjíme, platíme a odcházíme. Já ještě s Lenkou bez pomoci GPS nacházím dnešní druhou kešku, která je vytvořena a váže se přímo k vyhlídce u Dubického kostelíku. Ivetka s Danou jdou napřed. Za chvíli je docházíme i my s Lenkou. Koukáme, že již nejsou a nejdou pouze ony dvě, ale že se jich „chytil“ nějaký místní hafan. Takže nás šlo přes vesnici pět. Poměrně velký pes se naštěstí choval velmi přátelsky, což však mělo na konci vesnice tu nevýhodu, že se nás nechtěl „pustit“ a nebýt náhodného občana, který na naše prosby psa podržel a pozdržel, tak by tento šel s náma snad až do Zálezel. Velice rychle scházíme do Moravan. Cesta je udržovaná, takže jdeme téměř po asfaltu. Dana s Lenkou se zajímají o podrobnostech mediálně známé kauzy neslavně proslulého „kmotra“ ODS Patrika Oulického, který má právě v Moravanech na svědomí nelegálně postavené stavby a objekty. Za velkého zájmu jim po chvíli tyto stavby ukazuji. Náš společný peprný komentář k této celé kauze nechávám raději bez komentáře… Moravany pomalu končí a končí také udržovaná silnice, protože dolů do Zálezel již upravená není. Takže jdeme sice po asfaltce, ale pokryté vrstvou mokrého sněhu. Ale protože se jde směrem dolů a vrstva sněhu není naštěstí nijak výrazná, tak to jde celkem velmi dobře. Po chvilce vidíme a záhy nás vítají první chatky z chatové oblasti nad Zálezlama. Neklamný znak toho, že dole v Zálezlech budeme co nevidět. Ještě se kocháme pohledem vzhůru k „Mlynářovu kameni“ (křížku), který i přes hustší sněžení, poměrně dobře vidíme. A řečnickou větou dodáváme: „Tak holt až někdy příště“. Procházíme obcí, lidí minimum, zkrátka nedělní klídek. Přicházíme na nádraží. Do odjezdu máme asi 20 minut, takže pohoda. Dopíjíme zásoby čaje a Krvesaje. Já si na nádražní budově fotím cedulku „Kulturní památka“ s doplňující tabulkou, že tato železniční stanice je jedinou zachovanou původní nádražní budovou z roku 1850, z doby, kdy se trať Praha - Děčín stavěla. Vlak přijíždí, my nastupujeme. Lenka si pochvaluje úroveň cestování. Je docela vykulená, protože soupravou Českých drah „City Elefant“ ještě nejela. Dana jí dává srovnání se soupravou Deutsche Bahn, kterou jsme jeli letos v Německu na výletě O.P.A.T.u na Königstein. I já musím již po několikáté přiznat, že svezení a cestování „Elefantem“ je velmi příjemné a v mnohém více kulturnější, než cestování rychlíkem s „historickými“ a málo vyhovujícími vagóny. U průvodčího kupujeme hromadnou jízdenku a po deseti minutách vystupujeme na hlavním nádraží v Ústí nad Labem. Před nádražím ještě kulantně okomentujeme vznik a otevření fast foodu „Burger King“. Spěcháme na trolejbus, který nás odveze na posezení do restaurace „U Korbele“. Máme tam od půl čtvrté sraz s těmi kamarády, kteří nemohli přijít na dnešní výlet, ale mohou a chtějí posedět s námi se všemi, takzvaně „ke konci roku“. Neboť vzhledem k tomu, že je to letošní poslední výletová akce O.P.A.T.u v tomto kalendářním roce, koná se vždy po jejím skončení společné posezení nejen k právě aktuálně uskutečněnému výletu, ale především toto posezení slouží jako výroční schůze členů a příznivců O.P.A.T.u. A to s již tradičním programem (tipy a nápady na nové výlety v budoucnu, nápady na zlepšení chodu oddílu, také kritika, event. hlasování o nových členech, či diskuse na téma výše poplatků, či startovného a vůbec s vyhodnocením právě končícího roku), a popřáním a připitím si na svátky vánoční a i samozřejmě s přáním všeho nejlepšího do roku 2011. Bohužel účast na posezení v „Korbelu“ nebyla velká. Většina kamarádů se nemohla z různých důvodů zúčastnit. Dorazil pouze ředitel oddílu Viktor a Blanka s Romanem. Poseděli jsme pouze asi tak necelé dvě hodinky. Probrali a prodebatovali jsme především zážitky a dojmy z dnešního výletu. Velká schůze O.P.A.T.u „jako takového“ neměla smysl. A tak závažnější témata ohledně oddílu nemělo samozřejmě cenu, vzhledem k účasti a nemožnosti hlasování, diskutovat, probírat a dělat z nich jakékoliv závěry. Debatovali jsme víceméně obecněji. Pouze Viktor trochu konkrétněji „nastínil“ plán lednového „novoročního“ výletu O.P.A.T.u, jakožto nejbližší akci oddílu. Skutečná výroční schůze nás členy O.P.A.T.u tedy teprve čeká. Z důvodu omluvených absencí většiny kamarádů to dnes bylo jen klasické posezení po akci. Ale jako vždy i takové nemělo chybu. Závěrem jsme si všichni popřáli hodně šťastných a veselých Vánoc a bohatého Ježíška. A hodně zdraví, štěstí a všeho nejlepšího do Nového roku 2011 ! Letošní poslední O.P.A.Ť.ácký výlet se rozhodně povedl. Nižší účast, než byla avizovaná, nebyla na škodu, čtyři účastníci nejsou zase až tak špatné číslo. Počasí sice hrozilo naopak horší, až špatnou předpovědí, ta se naštěstí však nepotvrdila, takže skutečnost byla mnohem lepší a příznivější. A to bylo jen dobře, protože hrozil především déšť, ale ten naštěstí nakonec nebyl. Mokrý sníh, trocha mírného sněžení a lehčí vítr jsme zvládli docela v pohodě. Nejkrušnější to bylo naopak na vrcholu rozhledny, ale nevystoupat na ni by byl hřích. Nálada byla dobrá, proviant byl sympatický a přišel k chuti! Úprava a mírné zkrácení trasy nevadilo. Je lepší se vždy v partě rozumně a včas domluvit na nějakém kompromisu, než se potom v průběhu výletu dohadovat a vytvářet zlou atmosféru, napětí a nedorozumění. Ušlo se solidních 7 KM, což na standardní prosincový a zároveň poslední výlet O.P.A.T.u v roce 2010 je tak akorát. Dá se také říct, že i přes menší personální účast bylo závěrečné posezení v „Korbelu“ příjemné a milé. A to i přesto, že nakonec nebylo spojeno s původně plánovanou klasickou výroční schůzí O.P.A.T.u. Takže co si víc přát. Ať nám to všem dobře šlape i v Novém roce 2011 !!! A to nejen na túrách a výletech !!! Pěkný rok 2011 !!! Vám všem !!!

Kilometráž : 7 KM

O.P.A.T.u ZDAR !!! zpracoval Jára