Švestková dráha

Jelikož lokálka pod názvem Švestková dráha jezdí pouze v době prázdnin, byl termín 10. července v podstatě jediný, který pro nás připadal v úvahu. V 7.20 min. jsme se sešli na hlavním nádraží „pouze“ tři. Viktor, Pepa a Milan. Zbýňa se k nám připojí až v Třebívlicích. Přeci jen je čas dovolených a při časně ranní deštivé obloze se mnohým rozklepali kolena. Zbytečně, neboť celý den bylo polojasno a teplo (až moc). V 7.40 nasedáme do rychlíku Radobýl a v 8 hod. vystupujeme v Lovosicích. Milan s Pepou si jdou ještě doplnit proviant do blízké Billy a Viktor zatím okukuje nádraží. Moc se nemění a v místní knajpě se chlastá již od rána. Přesunujeme se na nástupiště 4A, ač vlak je na nástupišti 4B. Zřejmě taková nádražácká legrácka. Vlak je již na místě a tak nastupujeme. Co to vlastně Švestková dráha je ? Švestková dráha je malebná lokálka v severních Čechách spojující Lovosice, Třebenice, Třebívlice a Libčeves s Mostem. Celková délka trati dosahuje 44 kilometrů. Spojovala by, nebýt toho, že jakýsi mostík za Třebívlicema je v havarijním stavu a ČD – teplej Žaluda a spol. na ně kašlou a dál se jede autobusem. Nám to nevadí, stejně vystupujeme v Třebívlicích. Lístek si kupujeme až ve vlaku (20 Kč), neboť trať provozují soukromé Jindřichohradecké místní dráhy. Ihned je nám nabídnuto třináctistupňové Litoměřickožatecké pivo Baronka a další sortiment. Pepa i Viktor neodolají. Cesta je pohodová, výhled na České středohoří fantastický, jen při otevřeném okně nás větev občas šlehne do rámu okna. 9.00 vystupujeme. Pár neinformovaných jedinců se diví, že vlak dál nejede. Smějeme se jim, jen páru slepců se psem je nám líto. Pane Žaludo….polepšete se !!!!!!!!!! Menší šok nám připraví Zbýňa, jenž na nás čeká na nádraží na kole. Na otázku cože s ním bude dělat, ležérně odvětí, že akci absolvuje s ním. Neprozřetelně jsem mu pár dní před akcí zapůjčil knihu o extrémních cyklistech jezdících po kopcích a Zbýňa se toho chytnul jako…………správný zabiják !!! Po silnici se vydáme směr centrum Třebívlic. Že si jako sedneme někde v hospodě, pokud bude nějaká otevřená. No to pochybuju. Míjíme výstavní síň baronky Ulriky von Levetzow, která s povděkem odmítla nabídku k sňatku od starého chlípníka J.W. Goetheho. Rozdíl 55 let se jí zdál velký – na rozdíl od našich dnešních „celebrit“. Na náměstí nacházíme hospodu, pochopitelně zavřenou. Vedle je však krám a vedle něj podniková prodejna pivovaru Žatec. Chlazená piva ( cca 12 druhů ) v cenové relaci 8 -12 Kč nás dostávají na kolena. Kotvíme a ochutnáváme. Po půl hodince je čas se pohnout. Házíme na záda batohy, Zbýňa bere do rukou svého kovového kamaráda a po modré značce vyrážíme směr Oltářík. Místo, kudy procházíme, byl kdysi parčík s lavičkami a výhledem na Třebívlice. Dnes je to polodžungle bez rozhledu, zarostlá až běda. Konečně na louce. Vítá nás prehistorický stroj, jak vystřižený z filmu „Na samotě u lesa“. Akorát to neřeže dřevo, ale padaj z toho balíky slámy (nebo sena ? ). No každopádně nic extra. Jdeme urychleně dál, vidle se na nás nepříjemně zubí. Přejdeme silnici a po chvíli jsme ve vsi Dřemčice. Je zde inzerovaná hospoda, ale vyklube se z ní spíše rodinný dům, kde okolojdoucím občas vydají občerstvení. Okukujeme a než stačil Viktor zjistit, že v neděli je otevřeno až v 15.30 hod., Pepa zazvoní. Vylézá paní a trošku přitrouble se ptá co chceme. „Pivo“ pravil Pepa po pravdě, máme před sebou paní dnes ještě 60 kilometrů, trošku přeháněl. Paní nadšená nebyla, ale pivo nakonec přinesla. Jen neměla klíče od branky a tak jsem piva prostrkoval skrz plot jako blbec. Prachy dostala a zbytek dala do tácu, kam máme odložit prázdné půllitry. Než dopijeme, přichází jakási dvojice turistů i s čoklem a civí na nápis „hospoda U Nás“. Je zavřeno, ale když poprosíte, něco možná dostanete je naše rada. Paní, ale ráda není. To je dnes naposled, praví. Asi není na této živnosti závislá a má to jen jako koníčka jak srát lidi. A to po ní tato dvojice turistů chtěla i turečka. Raději pokračujeme. O kus dál míjíme rodinku, kde silně obézní otec vykračuje v pěnových sandálech od vietnamců. Na vrchol nedošli. My ano, ač to byl celkem hamták, zvláště pro Zbýňu s kolem. Ač zachoval kamenný obličej, posléze se přiznal, že Oltářík byl drsný. No to jsou ty cyklozabijáci. Výhled famózní, Pepa se snaží vyfotit jakési vzácné motýly, ti však nezapózují a furt lítají. Po odpočinku se suneme dolů směrem k Vlastislavi. V této dnes bezvýznamné vsi mělo být v ranném středověku sídlo bájného Luckého knížete Vlastislava, která tvrdě bojoval proti Čechům, potažmo Přemyslovcům. Jak to vše dopadlo ví každý vzdělanec, kdo to neví, dozví se to na https://cs.wikipedia.org/wiki/Lucká_válka . Nás v tom vedru zajímalo jen to, kde se osvěžit. Naštěstí hned vedle zbytků hrádku byl bývalý zámeček, kde probíhala jakási výstava o středohoří a paní, která vybírala vstupné, prodávala i pivo – no Zlatopramen. Usedáme ve stínu a občerstvujeme se. Mohu prozradit, že na výstavu nešel nikdo a za naší návštěvy tam nedorazila ani noha. Zřejmě mají dobrého mecenáše. Ač neradi, zvedáme se a přes ves Sutom – do hnusného kopce okolo kravína – pokračujeme na vrch Košťálov. Konečně na vrchu. Cestou nás míjí dědula s rodinou a dva mladí vidláci na simsonech. Výhled z Košťálova je stejně parádní jako z Oltáříku. Žereme, fotíme, odpočíváme. Konečný sestup a hlavně cedule 1,5 km Třebenice, je na pěst. Je to minimálně o kilák delší v pořádným vedru a přes křoví. Finální kilák po silnicích na sluníčku to vše jen dodělal. Kotvíme v hospodě u Havlů, kde se občerstvujeme. Zbýňa si vybere jako svého favorita steak Košťálov, ale po servírce požaduje po pár minutách Krakonoše. Zřejmě úžeh. Vše dobře dopadne, Zbýňa nás na svém oři vyprovodí na nádraží a mi se vracíme zpět do Lovosic, kde během chvilky přestupujeme a po půl hodince jsme v Ústí. Pár piv s Lenkou a Romanem ve sport baru a jde se do pelechu.

18 km Milan