Zima se postupně přehoupla do své poslední části a tak byl čas vyrazit na nějaký další zimní výlet. I když letošní zima spíše připomíná brzké jaro. Tentokrát jsme měli štěstí, nepršelo a meteorologové předpovídali i sluníčko. Sluníčko jsme si pak opravdu užili, několikrát padl i výraz sluníčkář. Na srazu, který byl po sedmé hodince před hlavním nádražím se dva nejmenovaní členové přiznali, že dnes málem zaspali. Naštěstí to Pítrs i Líba stihli a mohli se zůčastnit dnešní akce. Zvláště Pítrs, který na dnešní výlet pozval maminku Pavluši. Jedeme vlakem směr Liberec, jako vždy pouhé dva vozy, budeme se tedy mačkat. Nakonec se mačkáme doslova, protože jsem celou partu zavedl na dvě čtyřmístné sedačky, které byli opravdu nějaké miniaturní. Po chvilce si tedy sedáme vždy dva na místo pro čtyři. Asi dnes zapřáhli omylem vagon pro skřítky či krpatce. Do Děčína s náma jede nějaká parta ochmelků, měli asi náročnou noc a vypadalo to, že budou v kalbě pokračovat. Takhle to vypadá, když se vracíme z výletu z Prahy a nebo z Járovi Milešovky. Když nás ožralové vidí s batohy vystupovat, tak praví, že asi jdeme na túru. Ta věta se jim líbí, opakují ji několikrát. V Lidovém slovníku pro chalupáře jsem vyčetl, že túra znamená – vejšlap,namáhavá či etapovitá cesta - viz turizmus, turné, tůrování. I když tůrovat se dá asi spíš motor. Na Wikipedii se zase píše, že turistika je zájmová činnost (sport, koníček, hobby) spočívající v krátkodobém cestování a poznávání prostředí, krajiny, památek, zvyků a lidí. Zajímavé je, že o pití lihových nápojů se tam nepíše. Jde však nejpíš o slovo z latiny, vždyť morituri te salutant znamená jdoucí na smrt tě zdraví. Mori – smrt, turi jít. Tak jdeme. Jelikož máme v Děčíně dost času, jde si část party zakoupit něco poživatin do blízkého supermarketu Lidl a část druhá jde čekat do nádražní haly. Po nákupu dobrot jdeme zpět na nádraží. Cestou vyzvedáváme Moniku s Helčou, které čekají před nádražím a do haly nádražní jdeme pro zbytek teamu. Zdá se, že jsme všichni, ale ejhle. Chybí velitel Viktor. Ruda mi říká, že šli na pivo do nádražní restaurace. Chvíli mi vrtá v hlavě s kým že to Viktor šel na pivo, když všichni stojí před nádražím. Nebo že by Ruda onikal ? Jen připomínám, že onikání je v některých jazycích způsob oslovování jedné osoby pomocí 3. osoby množného čísla, čímž si prokazujeme úctu. To ale není náš případ, neb vidím Viktora, jak sedí u piva s Vildou. Ano, zima končí a náš spící člen se jako Brtník probudil z dlouhého spánku a jde si protáhnout kostru. Počet členů dnešní výpravy se zastavil na čísle deset. Zatím. Vyrazíme k zastávce autobusu. Povídám Pítrsovi něco tak důležitého, že přecházíme zastávku a kdyby mě nezarazili, šel bych asi až do Dolního Žlebu. Naštěstí mě zarazili. Přijíždí autobus, nasedáme, platíme. Tedy někteří. Někdo má průkazku a firmě DUK neplatí. Řidič zašel až za námi dozadu, zdraví Pítrse jako by to byl V.I.P. s tím, že je kolega z Ústí a nemusí platit. Pítrs ho ujistil, že neplatil a uklidněný šofér odchází ke svému volantu. Vůz už má cosi za sebou a tak rychlost není nejvyšší, což nevadí. Je mlha a tak je hůře vidět. Vilda jako místní průvodce nám ukazuje kde bydlel, svojí Alma mater, kde přišel ke svému vzdělání a hospody. Současné i zaniklé. Pítrse zaujme hlavně obchod ovocem a zeleninou, který vlastní matka jeho oblíbeného zpěváka a tanečníka Sámera Issy. Kdybyste se Pítrse zeptali, jistě by vám o svém oblíbenci leccos prozradil, třeba, že dětství prožil v Damašku v Sýrii, od 6 let žije v Česku a že ze Sýrie pochází jeho otec. Jeho matka je Češka a má mladšího sourozence Marwana. Konečně jsme vyjeli z Děčína i z mlhy. V Arnolticích jen připomínám, že jde o bydliště jistého pana Kazimíra, mého bývalého kolegy, jehož některé kousky z něj dělají kultovní postavu. Pokud jde o přežití v chladném prostředí, kam se na něj hrabe polárník Pavlíček. Jindy zase další nejmenovaný kolega rozeslal vymyšlené letáky s tím, že se v Arnolticích v ranči U veselých koní (adresa totožná s barákem pana K.) koná dětský den. A pan Kazimír musel celý den odhánět od svého baráku koní chtivé rodiče s dětmi. Začátek akce byl na letáku v nepochopitelných 7 hodin ráno a přesto pan K. měl po páteční pijatice v sobotu od božího rána o „zábavu“ postaráno. Lidi skočej na všechno. A jsme ve vsi Labská Stráň. Hospoda je zavřená, na lahváče do obskurního obchůdku nikdo nejde. Míříme tedy přímo k vyhlídce Belveder. Hotel a restaurace Belveder je pouze pro ubytované a sadu plechovek gambrinusu hlídá v zamřížované kleci kočka. Pokocháme se výhledy na největší pískovcový kaňon v Evropě a Líba nám podruhé připomíná, že dnes se fotit opravdu nebude. Fotoaparáty a mobily naštěstí nemusíme přikládat ke kontrole. Obracíme se a po červené turistické značce míříme tzv. Knížecí cestou k Bynovci. Kdysi po ní panstvo jezdilo kočáry na letohrádek Belvedér. Dodnes je na některých kamenech znát, jak se do nich vydřela osa loukoťového kola. My nejsme panstvo a tak musíme po svých. Cestou míjíme hřiště pro děti i venkovní posilovnu, hřbitov a několik vyhlídek na kaňon Labe. Kdo je tu poprvé, je překvapen monumentálností vyhlídky. Aby si i žaludek a játra přišli na své, cestou děláme kratší pauzy na jídlo i hlt něčeho ostřejšího. Sešla se nám zase slušná alpská kombinace. Lihovina s lidskou tváří a několik domácích pálenic. Ochutnáváme všechno a porovnáváme. Jim Beam to není. Několikrát si i dnes vyslechnu, že víno v Sahaře není pitelné. To budu asi poslouchat do smrti, stejně jako když jedeme do Prahy a je připomínána knajpa na Žižkově a její nedobré jídlo i pití. Holt lidi mají pamatováka. Když vidím, že je Pítrs nějak moc klidný, zmíním se, že by příští akce v Praze mohla vést na hřbitov Vinohrady, kde je mimo jiné pohřben i náš první Český prezident. A hned je veselo. Kolem půl druhé dorážíme na Stoličnou horu, zvanou též Kvádrberk. Je na ní Císařská vyhlídka s obeliskem, který tu byl zřízen již v roce 1879 na počest 25. výročí svatby císaře Františka Josefa I. a jeho ženy Alžběty Bavorské. Obelisk nebyl ošklivý, ale vánoční stromeček sestavený z lahví plzeňského mě minule zaujal víc. Z výšky 289 m n. m. se před námi rozprostřel nádherný výhled na město Děčín a údolí řeky Labe. Křepce seběhneme k nemocnici a ze zastávky MHD zamíříme do restaurace Na Skřivance. Nejdříve si ale skoro nelegálně kupuji ve stánku u nemocnice plechovkové pivo. Paní mi ho prodává a rozhlíží se kolem sebe jako v USA v době prohibice. Přitom pivo je lék a alkohol pouze z rukou lékaře. I nemocničního. Tak tedy do podniku Tankovna Na Skřivance. Vilda nás přesvědčil, že kvalita piva, které tam čepují je příliš dobrá, než abychom se nalévali patoky jinde. Viktor telefonicky naviguje Davida, který se za námi přijede autem podívat. Jsme na místě. Sice nás nejprve zaskočí dotaz servírky, která se nás v půl třetí ptá, zda máme rezervaci, ale když ji Vilda uklidní s tím, že si dáme jen rychlých osm piv a půjdeme, zlomí se a usazuje nás. Než byla donesena první várka piv, tak to chvíli trvalo, ale pak už to jelo. Mezitím doráží David. Všimnu si, že Viktor někam potměšile pokukuje a ano, David bere do rukou jídelní lístek. Bude veselo. Objednal si bramborové noky – zřejmě se špenátem. Část jich zůstala na talíři, nebyla to zjevně vyvedená volba. Zato vyjevená byla obsluha, nedojídat tu asi neznají. Ruda neexperimentoval a šel do jídla - pečené kachní stehno po staročesku, červené zelí náš špekový knedlík. Vypadalo to hezky. Ve finále se přesouváme na nádraží. Zde se naše kompaktní skupinka rozdělila a postupně začala odjíždět domů. Místní busem, někdo vlakem a někdo se svezl jako pán autem až k domovu. Sakra, ještě si na to zvyknu. Díky Davide. Dnešní den jsme na výletě našlapali, no dobrých 13 km.
Milan 16.2. 2020
