Z Libčic do Otvovic

Účastníci : Líba, Pavluška, Pítrs, Viktor, Milan

     Tento první oficiální výlet, jako zahájení turistické sezony, se uskutečnil v sobotu 4. ledna 2020. Původně se mělo jet jinak, ale to by znamenalo jet se společností Arriva. Začátkem ledna totiž vtrhla na české koleje konkurence a zrovna Arriva patřila k nejhorším. Vždycky jsem nadával na ČD, tímto bych se chtěl tedy omluvit. Lednové ráno bylo zatažené, předpověď slibovala v nížinách déšť. I proto se nás sešlo u vlaku „jen“ pět. Já jsem se ráno ještě rozhodoval, zda pojedu, protože jsem cítil, že jsem nastydnul. Nakonec jsem si řekl, že to dám a to byla fatální chyba. Ale o tom později. Chvilku jsme se motali po nádraží, Pítrs se vytasil s průkazkou na jízdu zdarma po Ústeckém kraji a tak bylo kupování jízdenky komplikovanější. Ale nakonec vše dobře dopadlo a my se šli v 8. hodin usadit do osobního vlaku směr Praha. Jeli jsme v prvním patře vagonu, kde jsme byli vesměs sami. Lístky nám kontroloval bývalý kolega bývalého celníka Viktora, který padl do oka Pítrsovi. Rozuměl dobře některým jeho postojům. Aby se jelo ještě lépe, vyndal Pítrs placatku s Calvadosem a Pavluška Fernet. Já měl jen čaj a Viktor vodu. Do placu se dalo i vánoční cukroví, ze kterého Pítrs vyjídal hlavně vosí hnízda. Než jsme dojeli do Lovosic, téma hovoru se ustálilo tak jako vždy. Mluvilo se o nemocech. Jen jsem netušil, jak blízké mi to téma za pár dní bude. Nakonec jsme to překonali, kecalo se i o výletech a tak. Cesta se fakt táhla, po hodině a třičtvrtě jsme ve stanici Libčice nad Vltavou. Pítrs mezi tím stačil z termosky vypít svůj námořnický čaj. Řízky dnes neměl, včera se prý vrátili později z kurtů. Ale měl zase hezky nakrájenou uzeninu a zeleninu. Jen chleba ostal doma na ledničce. Pořizuji úvodní foto svým novým starým telefonem, který mi teď slouží k focení. Svoji kvalitní Nokii mám zase jen na telefonování. Viktor se vypravil do nádražní budovy trochu poplenit knihobudku. Po chvíli vyšel a my se můžeme po žluté značce dát na pochod. Od Vltavy jdeme hezky ostře do kopce, mineme jeden obchůdek s potravinami, aniž se tam zastavíme pro pivo. Jdeme asi do sebe. Projdeme chýnovským hájem a ocitáme se na planině před vsí Tursko. Ta je známá hlavně z díla Staré pověsti české A. Jiráska. Do vsi jdeme po silnici, je to kratší a s ohledem na rozblácený terén i příjemnější. Ve vsi se moc nezdržíme a jdeme na nedaleký pahorek zvaný Krliš. Zde se měla odehrát bitva mezi Čechy a Lučany. Kdo vyhrál je dnes jasné. Ale je to jen pověst. Na vršku se vyfotíme a vracíme se zpět do vsi. Viděli jsme jakousi ceduli zvoucí do cukrárny, kterou ovšem marně hledáme. Míjíme jen dvorek s páchnoucími husami a jinou drůbeží. Po silnici a za silného větru míříme do další vsi zvané Kozinec. Jdeme okolo dalšího návrší, které se jmenuje Erz. Zajímavý, spíše keltský název. V Kozinci je k vidění pěkné bydlení, veliké domy rozdělené na několik bytových jednotek. Každá má svůj balkon. Proti nám se počínají trousit turisté. Někteří dost svižně, tak tak že neběží. V další vsi Holubice se již v krámku zastavíme. Někdo posvačí, někdo fotí autobus a já s panem P. si dopřejeme čtvrtku bílého v lahvince. Vietnamec v krámu netopí, máme to tedy jako z ledničky. Až proti nám půjdou nějaké pěkné turistky, zeptám se jich, co je to za pochod praví Viktor. Vrozená zvídavost mu po chvíli nedala a ptá se postaršího muže, co že to a kam jde. A opět. Tříkrálový pochod, který nás překvapil již před lety cestou do Roztok. Tentokrát je nejdelší trasa 44 km dlouhá. Navrhuji, že budeme ostatním tvrdit, že jdeme pochod z Kladna do Litoměřic, ale to by nám asi nikdo nevěřil. Polní cestou jsme sešli do Otvovic a jsme skoro v cíli. Ukazuji ostatním vzdálenější dům, kde bydlí Lucie Bílá. Nás ale hlavně zajímá restaurace Formanka. Našli jsme ji, a protože nemáme rezervaci, byli jsme usazeni v sále. Docela pohoda. Objednáváme si kulajdu a já ještě hovězí se špenátem. K pití Bernard, červené víno a káva. Sedí se tu příjemně, jen při placení větší bankovkou to trochu skřípalo, pán si musel skočit pro bankovky. Oč bylo lépe uvnitř, o to hůř je venku. Dalo se i do deště, ale to nevadí, cesta je za námi. Na vlak je to sotva 500 metrů. Čekárna je naštěstí otevřená. Asi meleme nahlas, člověk, co tam seděl to nevydržel a odešel. Výpravčí na nás klepe, už to jede. Honem do vlaku. V Kralupech jsme cobydup. Z nádraží se přesouváme do již několikrát navštívené restaurace U kohouta, kde pokračuje hodokvas. Smažený sýr, dršťková polévka, latté, plzeň a červené víno. Kulisu dotváří vánoční stromeček sestavený z prázdných lahví od plzně a becherovky. Čas se nachýlil, jdeme na vlak. Na nádraží rychle zaběhnu do kultovní knajpy a beru do vlaku pivo, aby cestou nebyla žízeň. Dopíjíme ferneta a než se nadějeme, jsme v Ústí. Hurá. Již jen část party jde vše dotvořit do Sahary. Na víno se tam Pítrs tvářil sice jako Karel IV., když poprvé pil v česku vypěstované víno s Buškem z Velhartic. Jakže to bylo ?

A pili — král však náhle prsknul:
»To že je víno? tenhle kvas?
vždyť ústa křiví, láme vaz!«
a zlostně rukou mrsknul.

 Ale snad si Pítrs zvykne anebo si dáme příště něco lepšího. Dnešních 14 km uběhlo jako voda. Já jsem bohužel druhý den zdravotně zkolaboval a s angínou a akutním zánětem středního ucha odjel na pohotovost. Jak vše dopadne ještě nevím, v době, kdy píšu tyto řádky je nemoc v plném proudu, tak se snad shledáme někdy příště a snad i se zdravýma ušima.

Ahoj, Milan  10.1. 2020