Dračí vrch

Účastníci: Dáša, Zdenka, Monika, Pavlína, Jiřka, Ruda a Milan

     27. června jsme se vypravili na výlet do Libereckého kraje. Dost lidí se mi předem z výletu omluvilo, a tak jsme se v sobotu sešli před nádražím v Ústí jen tři. Už jsem se bál, že dnes pojedu jako jediný muž. Koupil jsem tedy společnou jízdenku a šli jsme si sednout do vlaku, který v půl osmé vyrazil. Naštěstí nejelo tolik lidí, měli jsme část vagonu jen pro sebe a roušku si nasadili až ve chvilce, kdy nás kontroloval průvodčí. V Děčíně k nám přistoupil zbytek party a tak nás jede celkem sedm. Ačkoli cesta vlakem trvala dvě hodiny a my neměli s sebou nic na zapití, přesto jsme se nenudili a pozorovali okolí. Dáša se snažila marně nabít svůj mobil pomocí zásuvky ve vlaku. Nedařilo se a tak nám alespoň nabízí svoje tvarohové koule.  Před půl desátou jsme v Liberci a ihned přesedáme do dalšího vlaku. Ten je o poznání narvanější a někdo si musí i koupit další jízdenku. Je možnost ji zakoupit v automatu, což jedna členka výpravy učinila. Naštěstí ji s tím pomohl jakýsi mladý muž. Dle jejích slov jí to udělal celé sám. Naštěstí jedeme jen patnáct minut a vystupuje na zastávce Mníšek u Liberce. Úvodní fotky pořídíme i s pomocí paní výpravčí. Nejprve pět minut čekáme, až odbaví vlak a pak čekáme, až se Rudovi ve fotoaparátu uloží jedna fotka a foťák bude schopen fotit i podruhé. Pro znalce, fotky se Rudovi ukládají ve formátu  .raw a ten je objemný. Konečně vykročíme po žluté značce. Dáša se rozhlíží po nádraží a praví. „Když vidím tady ty klády, tak jsem si na něco vzpomněla“. Všichni napjatě čekali, co z Dáši vyleze, šlo však jen o jakýsi film. Přes Šakalí léta se dopracujeme k tomu, že šlo o film Rebelové. Jelikož jsem si v Liberci nestihl koupit svačinu, jdeme nejprve najít nějaký krámek s potravinami. To se nám naštěstí podaří a tak se zásobuji chlebem, salámem a do ruky beru orosenou plechovku plzeňského prazdroje. Dášu zaujaly obří karbanátky, které se ještě teplé povalovaly v pekáči ve vitrínce. Před obchodem a před odchodem se formujeme do pochodového tvaru a vyrážíme. Procházíme celkem hezkým Mníškem u Liberce a já slibuji, že jistě navštívíme i Mníšek pod Brdy, kde mají prima pekárnu. Cestou vzpomínáme na již proběhlé akce a většinu míst si pamatujeme hlavně podle toho, co jsme tam jedli anebo pili.  Tady zatím obdivujeme nové, či opravené domy s velikými pozemky kolem nich. Cesta vede nahoru a dolů a posléze již jen nahoru. Jdeme kolem golfového hřiště, které je od cesty oddělené sítí, aby nám na šišce nepřistál nějaký golfový míček. Na nejbližší louce se zastavíme a děláme si přestávku na svačinu. To bych nevěřil kolik ostatní vytahají z batohů zdravých potravin. Okurky – kyselé i klasické, Rudovy mini rajčátka v mikro krabičce, veliký banán, jablko, sušené švestky, rybíz a jako třešničku na dortu – třešně. Co naopak naprosto chybělo, byl alkohol. To si pochvalovala Jiřka, která pravila, že to se nám povedlo a to je teprve výlet na jedničku.  Inu s tím by se dalo polemizovat. Po občerstvení pokračujeme dál. Teprve teď se cesta doopravdy zvednula a poslední kilometr je opravdu výživný. Konečně jsme se dohrabali na vyhlídku Dračí vrch. Cesta až na vrchol je mírně nebezpečná, ale výhled stojí za to. Liberec je pod námi a naproti nám Ještěd. Je polojasno a viditelnost je dobrá. Dáša vytahuje z batohu dalekohled a tak se postupně pokocháme výhledem do kraje. Když toho máme dost, část party sleze ze skály a část se na ní navzájem fotí. Je u toho náramně veselo, jejich smích se rozléhá po okolí. Je však čas jít dál. Cesta už vede většinou z kopce a za chvíli jsme v části zvané Kateřinky. Teď už se jen rychle dostat k nějaké hospodě. Cesta městem je trochu úmornější, ale nakonec po slabé hodince jsme u cíle. Vítá nás restaurace Repre. Je plno, ale nějakým zázrakem nacházíme stůl pro nás sedm. Všichni byli spokojeni, obsluha byla rychlá, jídlo dobré a ceny mírné. Proběhly nějaké krůtí kostky s česnekem, vrabec, smažený sýr, bramboráčky a další pochutiny. Pila se plzeň a kofola. Po obědě ještě sladká tečka na závěr v cukrárně. Některá zmrzlina byla dobrá, jiná méně, jen obsluha byla nějaká nabručená. Nevadí, jdeme dál. Je teplo a tak je další cíl jasný. Pokračuje série výletů, kdy se budeme koupat. Opět se vlečeme městem, ale nakonec se dočkáme. Jsme na přehradě Starý Harcov. Už jsem tu byl s chlapama před třinácti lety a tak podávám jen neurčité informace. Naštěstí vše funguje jak má. Vstup se nevybírá, na louce je místa dost a občerstvení funguje. Co chtít víc. Skoro všichni jdou do plavek a hurá do vody. I milovníci studené vody přiznávají, že voda je, hlavně u dna, poněkud chladná. Ale je čistá a po ploužení se městem přijde vhod. Po koupeli se jen povalujeme a pozorujeme okolí. Holky si z Rudy dělají legraci, a když řeknou „hele ty štíhlé dívky na nuda pláži“ Ruda reaguje asi jako každý normální muž. Rychle se posadí a rozhlíží se. Ale dívky nikde. To byla prý jen legrace. Po upozornění jsem se dozvěděl, že nuda pláž tam byla, jen dívkám bylo cca osmdesát let. Když nás polehávání přestane bavit, posuneme se dál do centra. Probíhá nějaká politická akce, všude je Milada Horáková. My však hledáme spíše nějaké místo, kde přečkáme čas do odjezdu vlaku. Podmínkou je sedět venku, aby se tam mohlo kouřit. Nakonec se usadíme v novém podniku Puor Plaudit, což je značková restaurace Pilsner Urquell. Však tomu ceny také odpovídají. My však už jíst nebudeme, dáváme si jen něco k pití a na terase pozorujeme voliéru s papoušky. Ti jsou asi umoření vedrem a moc se neprojevují. Pouze při průletu vrtulníku je na nich znát zděšení. Asi jsou z Vietnamu. Přiblížila se šestá hodina, je čas odchodu. Cestou k vlaku si ještě někdo stihne dát zmrzlinu, ale to už je opravdu všechno. Kupujeme jízdenky a po chvíli zevlování na nástupišti si jdeme sednout do vlaku. Sedíme v posledním vagonu, taky skoro sami. Před vagonem prochází jako tygr v kleci průvodčí s rouškou na obličeji a jen koulí očima. My roušky nemáme. Po chvíli se vlakem rozezní interkom s upozorněním, aby si cestující nasadili roušky, že taky vlakem jet nemusí a že to platí hlavně na ty vzadu. Teda na nás. Tak jsme si tedy roušky nasadili, a abychom průvodčího ještě trochu vytočili, tak kdo má, bere si brýle, klobouk a rukavice. A povedlo se. Průvodčí začal nadskakovat a dokonce huhlal i něco o Havlových udavačkách. Ale co tím myslel, to nevím. Pak už cesta proběhla vcelku klidně. Kolem České Lípy nás chytnula solidní bouřka, ale to už nám nevadilo. V Děčíně i v Ústí jsme se rozloučili a po 14 km pochodu se odebrali do svých domovů.

Milan