Moldava

     Účastníci: Milan, Ruda, Pítrs, Viktor

     Je tady 5. září a s ním náš výlet na Moldavu. Sraz v 8 hodin před nádražím byl myslím snesitelný. Postupně se tu objevili čtyři borci. Po pár letech opět čistě pánská akce. Milan si odskočil koupit kávu a Pítrs líčí včerejší pohromu s návštěvou kamaráda, pitím výtečné moravské meruňky a návratem v 01.30 hod. domů. Věru, chlebem a solí nebyl uvítán. Naopak, snesla se na něj sprška výčitek a lamentací. Proto přišel ráno k vlaku nevyspán, bez svačiny a bez koruny. Ovšem plechovku plzně se svého batůžku vylovil. Na naše hubičky jsme si nasadili roušky a vlezli do vagonu. Vyndáváme jídlo a pití a snímáme náhubky. Ruda načesal svoje hroznové víno a nabídl nám. Bylo ho fakt hodně, počítal s tím, že pojedou i ženy. Takhle zobeme jen my. Jak řekl Pítrs. Jedeme samý chlapi, to je dobrý a nemáme co pít, to je špatný. Do Teplic nám cesta uběhla jako nic, jen nám fešná slečna či paní průvodčí oznámila, že z Teplic je výluka a na Moldavu dojedeme busem. Nu což. V Teplicích se vykulíme z vlaku a jdeme hadem lidí směr bus. Nasadíme hadr na hubu a nastupujeme. Není nás mnoho, cca 13 osob, řidič vypadá, že vozil po Teplicích Masaryka. Je starší ročník. Úderem 8.45 hod. vyrážíme na cestu. Zprvu nic nenasvědčuje tomu, že půjde o výjimečnou jízdu. Proplétáme se průmyslovým srdcem Teplic a míříme ven z města. Zprvu neznatelně, ale posléze znatelně počíná stoupat teplota ve voze. Vepředu sedící důchodci počínají kroutit přívodem vzduchu nad svými hlavami a později se chytají za hrdla. No kurva, to je vedro jako v sauně, pravíme. Náhubky jsme si již sundali. Ruda to nevydrží a jde se zeptat pana šoféra, zda nás chce zabít horkým vzduchem. Nedozví se nic moc, starý muž za volantem kroutí zoufale knoflíky a tvrdí, že to má nastavený na 22 stupňů celsia. To už začínají některým důchodkyním hořet trvalé. Projeli jsme městem Dubí a šofér razantně podřadil. Okamžitě jedeme krokem a koukám z okna, že nás začínají předbíhat mravenci. Naštěstí se otáčíme a vracíme se z kopce. Chlapům se začala motat hlava, rozpálili jsme to na 60 za hodinu. Naštěstí mineme oboru Mstišov a ostře doprava míříme opět do kopců. Rychlost se ustálila na 25 km/hod. Bohužel, to co píšu, je čirá pravda. Začínáme se kochat a pomalu si mačkat močové měchýře. Přeci jen bychom rádi na WC. Vidíme před námi dvojici cyklistů, která podřadila, zmizela nám z očí. Čtvrt na jedenáct, hurá, Moldava. Rychle předáme panu řidiči medaili „Šnek roku 2020“ a urychleně vystupujeme. Rázem je venku o patnáct stupňů méně než v busu. Někdo se odívá, jiný čůrá. Společně se jdeme podívat na obří zchátralou budovu nádraží Moldava. Impozantní stavba. Vnitřek nádraží smrdí myšinou a je na něj smutný pohled. Ruda nám praví, že zde byl v nádražní budově v hospodě. Před…..15 lety. To by tak odpovídalo.  Vyrážíme. Kousek od nás se sytí uschlými kmeny smrků nějaké monstrum ze SRN. Opravdu. Žere to staré stromy a chrlí to štěpku. Opatrně, aby nás to nesemlelo se protáhneme okolo a míříme po žluté směr Vytiška. Postupně začínáme míjet turisty s narvanými koši hub. Jo, rostou. Chlapů se zmocnila houbařská horečka.  Odbíhají do lesa a vrací se. S prázdnou. A hele, Pítrs našel houbu. Paráda, jsi první, platíš rundu panáků. Pítrs posmutněl a houba zmizela. Další rodinka i s dětmi nám ukázala poloprázdný košík, ale pak děti uviděli houby v lese a začali nelidsky křičet. Chudák zvířata. Jdeme dál. Na rozcestí posvačili ti, co měli co svačit, ostatní se jen protahovali. Jdeme po zelené, a co čert nechtěl, dalo se do deště. Kdo má deštník, vytahuje ho. Naštěstí brzo přestalo. Přicházíme k nádražní budově v Mikulově, je to stejná tragédie, jako Moldava. Obdivujeme cestou různorodost chat i fantazii jejich majitelů. Po chvíli jsme na rozcestí v Novém městě a odbočujeme ostře doleva po červené. Chata s občerstvením již bude nedaleko. Opět se dává do deště a tak klábosíme o tragické politické situaci v USA a hned se nám jde lépe. Přicházíme k chatě Vitiška. Vcházíme dovnitř a zdravíme. Pítrs slovy,“dobrý den, berete karty“? Majitel, mužík neurčitého věku se zasměje a praví, že pán je asi bohatý, když se tak ptá. No, nebere. Nic, budeme konzumovat za peníze. Pivo mají pouze Klášter desítku a je fakt ohavné. Aby nám nebylo líto, že s námi dnes nejdou žádné ženy, objeví se, kde se vzala, tu se vzala kočka a počala se k nám agresivně lísat. Mě skočila na klín tak, až jsem sebou leknutím trhnul. Tím se lekla i kočka a zaťala mi drápy do klína. To jsem se leknul zase já a smetl kočku na zem. Pyšně vztyčila ocas a začala se lísat k Viktorovi a Rudovi. Ti ji chvilku trpěli, ale překonal jí její majitel. Donesl nám piva a rozvinul debatu. Prvních 30 sekund jsme si mysleli, že pán je historik, ale začal povídat páté přes deváté, takže jsme jen přikyvovali a usmívali se. Pamatuji si hlavně slova Jalta, Mandžusko a Tolstoj. Dopili jsme parodii na pivo a rozloučili se. Kočka nevěrnice se již venku lísala k dalšímu turistovi. Děvka. Naštěstí byla o sto metrů dále další horská chata zvaná Mikuláška. Snad nám tam pokvete pšenka více. Již při příchodu do chaty mě zarazil silný kořeněný parfém. Tak co si dáte pánové, pravil hlas za výčepem a já se přenesl do baru Modrá ústřice. A opravdu. Číšník byl jasně 4%. Ale dovalil pivo a doporučil česnečku. Tak jsme si ji dali. Byla opravdu jako břitva. Tak silnou jsme ji dlouho neměli. Postupně se trousí další hosté, hlavně z NDR. Platíme a loučíme se srdečně s panem X. Venku mezitím přestalo pršet a tak jdeme vlahým vzduchem směr Dubí. Abychom se nenudili, kdosi nadhodil, zda jsme již viděli film Havel. No, po půlhodinovém monologu Pítrse se dalo do deště. Ale tentokrát do pořádného.  Míjíme dvojici, která vypadá, jako by v lese někoho zabila. Koukám, že Ruda si místo deštníku pokládá na hlavu batoh. Deštník prý zapomněl v chatě nahoře. To znám, já pořád něco zapomínám. Z čepic, co sem ztratil bych mohl pokrýt bazén na zahradě. Dojdeme na nádraží Dubí a Viktor nás volá do čekárny. Vypadá solidně, ač v ní jízdenky neprodávají. Dle prastarého jízdního řádu vyčteme, že autobus jede za 10 minut. Hurá k silnici. Nikde nikdo, jen nudící se celníci s autem a zastavovací plácačkou. Bus je tady. Vyndáváme roušky a hrneme se k řidiči. Jde o německý bus, který jede z Drážďan do Teplic. Teplitz Bahnhof bitte, pravím a v ruce držím hubenou, odřenou portmonku. Řidič nás mávnutím ruky poslal do autobusu, aniž by chtěl zaplatit. Asi byl rád, že může udělat dobrý skutek. Ani jsme ho nepozdravili po německém způsobu a bus se rozjel. A opět se rozechcalo. Viktor si složil deštník a pravil, že má navlhlé rukávy. Podíval jsem se na totálně mokrého Pítrse a Rudu a rozesmál jsem se. A jsme u nádraží. Rychle vystupujeme a řidič si ve voze zapaluje cigaretu. On to asi nebyl ani Němec. Tipuji na bratra Srba. Vlak nám jede za 15 minut, čas akorát na jednu plechovku Krušovic. Teprve teď přišla solidní bouřka. Blesky a hromy jako někde na moři. Naštěstí nám vlak, který přijel, zastavil pod krytou částí nástupiště a my nemusíme do deště. Ve vlaku se rozesadíme a tiše si broukáme refrén písně od skupiny YO YO band.

Když se večer vracím
plížím se jak had
přiznám se že strachy
nemám ani hlad

Ó já jsem had
ó já jsem had
strachy nemám ani nohy
na odpor já nemám vlohy

A s touto písní dorážíme se spolkem RegioJet do Ústí-západ. Loučíme se s Rudou a Pítrsem a s Viktorem jdeme ještě na pár piv do nádražky na západě. Pestrá společnost a průměrné pivo nás na hodinku uspokojí a pak se i my rozcházíme po 13 km do svých domovů.

Milan 5.9. 2020