Smíchov a Malá Strana
aneb Praha funerální vol. 2
Účastníci : Zdena, Monika S., Marie, Eva, Jiřina, Lenka, Jarča, Hanka J., Petr L., Petr L. ml., Petr Langer, Viktor, Martin L, Milan, Jára, Honza M. a Vlasta
Celkem sedmnáct lidí se zúčastnilo této povedené akce, která měla původně směřovat do jiného města a za jiným účelem. Již v létě jsme se domluvili, že 5. prosince navštívíme v rámci pochodu Smečno-Slaný vinařství ve Kvíci, kde se zúčastníme dne otevřených dveří. Leč člověk míní, ale covid, potažmo naše vláda mění. Den otevřených dveří byl zrušen. Nedalo se nic dělat, musel jsem naplánovat akci jinam. Podzimní počasí a fakt, že se protiepidemická situace částečně rozvolnila přispělo k tomu, že jsem se rozhodl pro akci v Praze. Nejmenovaný jedinec mě neustále bombardoval dotazy, kam si tam půjdeme sednout na pivo, tak jsem mu trpělivě vysvětloval, že je nás mnoho a jde o akci kulturně-funerální, pivní Praha přijde příště. Jak to nakonec dopadlo, se dalo čekat. Ale nepředbíhejme událostem. Že na akci bude více než 15 lidí jsem bral jako fakt a tak jsem se s Pítrsem vsadil o pivo, že nás bude víc. Sice se pak u vlaku kroutil a tvrdil, že myslel, že sázka je o to že nás pojede více než 15 vlakem z Ústí, ale jeho vlastní zprávy z telefonu ho usvědčili, že šlo o celkový počet lidí. Pivo jsem tedy vyhrál. Sraz dnešní akce byl v sedm hodin na hl. nádraží. Moc nechybělo a jistě by nás bylo více než dvacet. Tyhle akce spojené s loučením se starým rokem jsou vyhlášené vyšší účastí. Když jsem viděl naplněné batohy a Járovu pověstnou, zlověstnou mošnu, tušil jsem, že u bylinkového čaje se dnes neskončí. V 7.30 hod. přifrčel klasicky se zpožděním vlak ČD a my se počali drát do vagonu. Naštěstí jsme objevili tři kupé vedle sebe, které byli volné. Usadili jsme se a počali klábosit. Jako tradičně bylo vynadáno jednomu minulému a jednomu současnému politikovi a jako bonus navíc jednomu vinaři. Ke svému překvapení Pítrs zjistil, že on a Jiřina jsou zcela jinak politicko-ideově ukotveni. To však nic nemění na jejich přátelství, což přímo v kupé stvrdili vypitím láhve německého rosé a láhve kávového rumu. Nebyli lakomí a podělili se i s námi ostatními. Dobře sis vybral kupé, pochválil jsem v duchu sám sebe. I když myslím, že ani ve vedlejším oddílu nezaháleli. Že se již něco vypilo bylo poznat dle toho, že jedno z posledních témat bylo, jak je vysoký Kalousek. Na hlavním nádraží v Praze jsem dal rozchod s tím, že se sejdeme v 9.05 hod. u odjezdových tabulí – sekce jih. Při postávání před nádražím se k nám přimotalo nějaké individuum a jestli prý nevíme, kde bydlí Václav Klaus. Nevíme. Tak alespoň kde je Václavské náměstí. To víme. V devět hodin máme o obchodu Billa sraz s Jarčou a s Vlastou. Byli přesní a proto můžeme odkráčet pomalu k vlaku. Jedeme rychlíkem, který končí svou jízdu ve Zlíně. My jsme vystoupili už v Praze Smíchově. Tam jsme přibrali do skupinky poslední dvojici, Martina a jeho kolegyni Hanku. Jsme kompletní a je nás sedmnáct. Pítrs, pivo, honem. Po schodech jsme vyšli na lávku, která překlenuje nádraží a na ní jsem pořídil úvodní foto. Při pohledu z lávky jsem zahlédl komín pivovaru Staropramen. Ihned se rozpoutala diskuse končící tím, prý kdyby půl roku nebylo pivo a pak byl na výběr voda či Staropramen, část lidí by zvolila vodu. Slyšet to akcionář pivovaru, věru, posmutněl by. Na konci lávky jsme sešli a přešli frekventovanou křižovatku za níž jsme počali prudce stoupat do kopce. Za pět minut jsme na vršku zvaném Paví vrch. Zde dostávám od Pítrse vyhrané pivo a od dalších samaritánů medovou hrušku. Petr Langer mi dává hlt kořalky z placatice. To se to bude vyšlapovat. Po nezbytné přestávce jsme pokračovali okolo tzv. vily uhlobarona Kruliše, kde se až do 6. května 1945 urputně bránily oddíly SS. Od roku 1948 je v držení ministerstva vnitra. Dříve tam byla rušička a dnes, čerti vědí. Po patnácti minutách jsme se ocitli před smíchovským hřbitovem zvaným Malvazinky, podle majitele okolní půdy, Tomáše Malvazyho. Na tomto hřbitově jsem měl spadeno na dobrou desítku osobností, které zde spí svůj věčný spánek. Ač jsem polohu každého z nich přibližně znal, stejně jsem jich mnoho nenalezl. Naše skupina se na hřbitově rozdělila a každý si prohlížel místo po svém. Nakonec jsme se shledali u hrobu Karla Gotta, kde proběhla další občerstvovací pauza, spojená s poslechem jedné z písní Mistra. Při tom jsme si připomněli humornou scénku, kdy na dovolené v Písku při odchodu z restaurace, Martin do juckeboxu nasypal peněz na 5 písní dopředu, nastavil „Oči máš sněhem zaváté“ 5x za sebou a odešli jsme. To bylo jistě radosti. Jako bonus jsme hned vedle objevili hrob Evy Pilarové. Za zmínku ještě stojí, že jsme našli hrob bývalého prezidenta Novotného zvaného též „der schöne Toni“, hrob lékaře Jana Janského, Jakuba Arbese a Antonie Nedošínské. Další jména budu muset dohledat individuálně. Při odchodu ze hřbitova objevil Pítrs hospodu. Navrhuje dát jedno. To znám. Jedno. To by byl s výletem ámen. Odmítl jsem lákavou nabídku a raději ostatní nasměroval k další dnešní pamětihodnosti a tou je vila Bertramka, kde kdysi pobýval Wolfgang Amadeus Mozart. Z vily jsme mnoho neviděli a pokračovali jsme dál na tzv. Malostranský hřbitov. Zajímavý je už názvem, protože leží na Smíchově. I zde je pohřbeno několik zajímavých osobností jako např. Kryštof a Kilián Dienzenhoferové, malíř krajinář Adolf Kosárek, jehož dílo jsme viděli v únoru 2018 v galerii v Litoměřicích. Ale kdo si na to vzpomene, že ? Hrob zde má i tzv. Svatá holčička. Nejprve jsme se ale opět posilnili. Viktor čaroval v batohu a vyčaroval láhev sektu ze Starého Plzence. Paráda. Slovy Vildy, začínám to trochu cejtit. Naštěstí je naším dalším cílem obchodní centrum Nový Smíchov. Ne, že by jsme takové cíle vyhledávali, ale musíme centrem projít na lávku do parku Sacre Coeur (čti sakʁe kœʁ) v překladu nejsvětější srdce. Využívám toho, že jsou zde toalety a dávám rozchod na 45 minut. Ve druhém podlaží je asi deset samoobslužných restaurací, kde se dá, světe div se, i sednout si a sníst jídlo jako člověk a ne to hltat v podchodu jako pobuda. Využil jsem toho minimálně já, Vlasta a Marie. Gulášová polévka, kachna, španělský ptáček a thajská kuchyně. To není špatné, co říkáte. Ve 13.45 hod. jsem přitančil na místo domluveného srazu a připadal si jako vedoucí zájezdu Čedoku v 80 letech do Vídně. 7 členů skupinky se nedostavilo. Telefonicky jsem se s nimi spojil a domluvili jsme se, že se sejdeme na Petříně. Procházíme zahradou Kinských, jak jinak než do kopce. Netrvá to dlouho a došli jsme na Petřín. Jako ohař vyčenichám stánek, kde točí plzeň. 45,- Kč, no dobrá. Při placení jsem si všiml, že 45 bylo za třetinku. Takže 65. Až mě píchlo u srdce. Volám skupince 2, kde jsou, prý u hladové zdi a jsou nějaké potíže s rovnováhou. Raději se neptám jaké a protože Jarča potřebuje doprovodit na sraz s manželem, domlouvám s partou 2 sraz na hradčanském náměstí. Prý souhlas. Nějak mě na tom něco neštymuje. Agent Bláha alias Pítrs jistě rozjel svojí propagandu a tak dost pochybuju, že skupinka č. 2 půjde na Hradčanech navštívit nějakou galerii, či obdivovat průčelí domu U Bílé řepy. Jejich cíl bude prostý. Sednout si do hospody a dát si čepovanou plzeň. A taky, že jo. My zatím přijdeme na Hradčanské náměstí, ale dozvídám se mobilem, že ten starej jezevec ještě neotevřel průchod zkrzevá Pražský hrad a tak musíme velikou zacházkou přes Nový svět až k ulici U Prašné brány, kde parkuje vůz Jarči. Zde jsme se s Jarčou a její rodinou rozloučili a protože vracet se zpátky se nám již nechtělo, rozhodl jsem se jet do centra metrem. Zde se Eva dozvídá, že její spolužačka a kamarádka se brzy stane snachou Marie a je z toho veliké divení. Vystoupili jsme ve stanici Staroměstská a šli směrem na náměstí. Ač tu stojí jen vánoční stromek beze stánků, je tu lidí jako much. Přibylo dost cizinců. Nově stojí na Staroměstském náměstí i Mariánský sloup, který byl v roce 1918 při jedné demonstraci stržen. Franta Sauer by se divil. To byl iniciátor stržení sloupu, coby symbolu útlaku Čechů od rakouské monarchie. Stánky nejsou nikde, jen jeden ušmudlaný stál na Náměstí republiky, tak jsem si tam dal svařáček a cestou si do vlaku v obchodě Žabka koupil pár plzní, abych netrpěl žízní. Ve vestibulu hlavního nádraží jsme se rozloučili s Vlastou, koupili si jízdenky a odebrali se ku vlaku. Jelikož nás zůstalo již jen šest, vecpali jsme se do jednoho kupé. Parta číslo 2 jela až později a neměla se nikterak špatně. Více vám v příloze popíše Jára. Cestou zpět nás bavila hlavně Marie, když líčila soužití s bývalým přítelem, vášnivým cyklistou. Vlivem únavy, tvrdé dlažby a převýšení mi začalo několik jedinců ( a mezi nimi i zkušení turisté ) tvrdit, že jsme ušli dobře dvacet kilometrů, no minimálně prý 15. Přepočítal jsem trasu znovu v mapě a došel k číslu 13,5 km. Jo, dvacet, to byste holoubci vypadali jinak. Nějak si vsugerovali, že schválně ubírám kilometry nebo co. Cesta zpět do Ústí trvala trochu déle, neb jsme stavěli na více místech. Na nádraží se s náma rozloučila část výpravy z Děčína, interně zvaná děčínská mafie a před nádražím i Eva. Já, Viktor a Marie jsme ještě zašli do restaurace Sahara, proslulé svým nekvalitním vínem. Ale to už mi většinou bývá jedno, hlavně, že to teče. Marie se dlouho nezdržela, jela domů autem, já s Viktorem jsme za to tzv. trochu vzali. Párkrát jsme otočili Ferneta, já ho zapíjel vínem, Viktor pivem. Probrali jsme záležitosti kolem oddílu a po 21 hodině jsme se spokojeně rozešli do svého trvalého bydliště.
Dnes – parta č. jedna 13,5 km. Parta č.2 s vodřenejma ušima 16 km.
