Hazmburk 2020

Účastníci: Milan, Petr Langer, Jiřina S., Filip L.

     A máme tady říjen. Množství lidí, které mně písemně odřeklo výlet, bylo enormní. No co, pojedu sám a nebudu první a ani poslední. V pátek jsem se věnoval popíjení nefiltrované plzínky s kamarády, tak holt budu v sobotu šlapat hlínu. Naštěstí se moje předpovědi nenaplnily a v sobotu 10.října v  6.45 hod. se před hlavním nádražím objevili dva chlapi a žena. Budeme tedy dnes čtyři. Jdu koupit jízdenku a ostatní se mezitím zásobí jídlem a hlavně pitím. Do vlaku pouze v rouškách a tak vytahujeme jídlo, pití, rum a pivo a rušíme rouškovou bariéru. Paráda. Do Lovosic to je na pohodu. V Lovosicích ženu partu před sebou s tím, že si nejrůznější laskominy nakoupíme v Bille. Ale ouha. Billa je od 15. září zavřená a rekonstruuje se. Co teď? Zpět na nádraží, neb počalo nechutně pršet. Na nádraží navštívíme bufet a zde zakupujeme chlebíčky, pivo značky Staropramen, bagetu a jiné hrůznosti. Vše konzumujeme na nádraží u pokladen vsedě a s rouškou kolem uší. Filip si odskočil a je rozčarován cenou WC na zdejším nádraží. Darebáci. Konečně je tu náš vlak. Zlehka usedáme na sedačky a pozorujeme krajinu. Hazmburk se blíží. Konečně je tady konečná. Slatina pod Hazmburkem. Vyskočili jsme z vlaku a pořídili pár fotek. Cesta di vsi nebyla z nejlepších. Tak zajebanou cestu jsme už dlouho nezažili. Pochvíli se objevil vedle cesty chodník, ale byl stejně „zasraný“ jako hlavní cesta. Hrůza. Po 20 minutách jsme ve Slatině. Co je na této vsi zajímavé, že je to ves jako každá jiná, jen místo návsi mají fotbalové hřiště. No opravdu. Vyběhnete z baráku a můžete kopat roh. Když jsme se pokochali, pokračovali jsme dál. Cesta se trochu zvedla, ale nic, co by nás zaskočilo. Po pár zatáčkách jsme se přiblížili k vrcholu. Cestou nás minula terénní Lada Niva s nějakou blonďatou paní za volantem. Ano, je to kastelánka, jde otevřít hrad. Jmenuje se Miriam a na naše prosby o slevy se netváří vstřícně s tím, že peníze potřebuje hlavně hrad. Tak vyhulíme za 4 turisty 400 Kč a jdeme se podívat po kraji. Naštěstí je prima výhled a my se můžeme kochat. Vezmeme to od západu. Raná, Oblík, Milá, Bořeň, Milešovka, Lipská hora, Lovoš, Sedlo, Vlhošť, Říp, Praha, Kladno a nakonec vrchy Džbánska. Po nezbytných foto a hádkách zda vidíme meruňky či vinohrad se odebéřeme k zemi a po vypití hltu námořnického čaje jdeme směr Libochovice. Konečně se rozpršelo tak, jak předpovídali celý den. Deštník či pláštěnka přijde vhod. Cesta polními cestami způsobila, že naše boty byly těžké jako prase. Horko těžko je na cestě čistíme. Konečně jsme v Libochovicích. Jdeme kolem starého hřbitova, kde odpočívají mj. rodiče J.E.Purkyně. Nás však láká něco jiného. Knajpa. Vlítneme hned do první, která se jmenuje Pamplona. Pivo je marný – Staropramen, víno fajn – Žernoseky a česnečka paráda. Jdeme dál. Další knajpa se jmenuje Černý orel a je cenově přívětivější. Zde se obědvá, leč pivo je též tragické. Budvar desítka. Při přesunu na vlak si kupuji u vietnamského spoluobčana pivo Bráník, taktéž dost nechutné a ještě teplé. Ale což. Za 15 káčé, ….. Vlak směr Lovosice přijel včas a tak jsme naskočili a hurá směr Ústí. Rychlý přestup v Lovosicích a již v 15 hodin jsme seděli v kultovní hospodě Sahara v Ústí nad Labem kde čepují hnusné pivo a rozlévají neméně hnusné víno. Ale je to naše povýletová knajpa, na což slyšel i Viktor a Martin z Děčína, kteří se s námi přišli rozloučit. Po pár pivech a veselých historkách se loučíme.

Dnes 13 km Milan