Úholičky

Účastníci : Líba, Dáša, Viktor, Ruda, Pítrs, Milan

     Léto je v plném proudu a kamarádi turisti se rozprchli do celého světa. Ale OPAT nespí ani v létě a tak jsem se rozhodl uspořádat výlet někam nedaleko od Prahy, kde to není moc známé a nebudou nás obtěžovat davy cizích lidí, natož cyklistů. Trasa nás povede z Úholiček do Roztok. Sraz jsem určil před nádražím, 11. července v 9.20 hod. Tudíž všichni se mohli vyspat do sytosti. K nádraží jsem dorazil na minutu přesně a  vrcholové družstvo již na mě čekalo. Tentokrát bylo složení jako za starých časů, tzn., že převažovali muži. Několik předchozích výletů mělo složení přesně opačné. Viktor coby velitel a hlídač oddílové kasy šel koupit  společnou jízdenku. Pítrs šel s ním, neboť je držitelem průkazky DUK a může jezdit po ústeckém kraji bez omezení. Jízdenku si koupí pouze z Hněvic do Úholiček. Řekli byste banalita, že ? Jízdenky byly zakoupeny, káva taktéž a tak hurá na perón. Na něm čekalo už slušné množství lidí, vlak bude zřejmě dost plný. Naštěstí jedeme už jako lidi, tzn. bez roušek. Jak dlouho to vydrží, ví jen bůh a ministr zdravotnictví, přezdívaný pantáta Bezroušek. Naštěstí se jedna skupinka oddělí a utíká na jiný perón. Zřejmě nějaká mejlka. „To jsou pitomci“ povídá Viktor a dodá, “to jsou Němci“. Však už jim vlak do Hamburk –Altona jede. I s chlazeným Radebergerem na palubě.  Pítrs nám říkal, že minule, když jel přes Prahu na Karlštejn, tak v tom rychlíku mu jeho průkaz DUK neplatil, takže jel vlastně načerno. Ale, že narazil na hodného vlakvedoucího. Hm., ten kluk má ale štěstí. Nás kontrolovala paní průvodčí a s jízdenkami byla spokojena. Tak jako tradičně se začalo klábosit o nemocech. To jsme po chvilce utnuli a pochlubili se, kam kdo jede na dovolenou. Byly to hlavně Čechy, severní, střední, jižní,  ovšem i Morava. Severní i jižní. Pomyslnou palmu vítěze si odnesl Pítrs, který se nám pochlubil, že si týdenní pobyt zajistil v apartmánu, který se jmenuje U Dvou přátel. Název nás rozesmál a padl i název baru U Modré ustřice. Jak bude při nástupu na ubytování hrát tango, je to jasné. Ale co, je léto, alespoň bude na dovče teplo. Zasmáli jsme se a Pítrs vytáhnul placatku s hřejivým nápojem. Paráda. Blížíme se ke Kralupům, musíme přestoupit do osobáku. Mohli jsme jet jedním vlakem z Ústí, ale kamarádům osobní vlaky moc nevoní. Jsou prý pomalé a cesta se vleče. Ale co se vleče, neuteče. Na přestup máme celé 4 minuty, tak ani nemusíme běžet, pouze rychle kráčet. Uf, stihli jsme to. Usadili jsme se a po chvíli přichází pan vlakvedoucí. Viktor a Pítrs šmátrají po jízdenkách. Viktorova byla v pořádku, ale Pítrsova ne. Pane, tahle jízdenku tady neplatí. Tady je PID (Pražská integrovaná doprava). Pítrs zrudnul a tlak mu vyletěl hodně nahoru. „Ale paní v pokladně mi to takhle prodala“ povídal. „To je možné“ pravil pan štiplístek, „ale pro mě jste černý pasažér“. Všichni se divili, to je prý bordel a s tím souhlasil i průvodčí. Nakonec Pítrs vysolil 25 korun a bylo po problému. Když jsme se pak dívali na jízdenku, nebylo na ní Hněvice – Úholičky, ale Ústí nad Labem –  Štětí.  Slečna v pokladně je buď hloupá a nebo škodolibá. No, ale pořád lepší, než jet hodinu se společností Arriva vlakem, kde není ani jedno funkční WC a máte v sobě osm plzní.  Což se stalo mě. Posledních 5 minut jsem přešlapoval jak  Sáblíková na bruslích v zatáčce. Konečně Úholičky. Vystoupili jsme a Líba, která tento výlet fungovala jako fotograf nás vycvakla. Je po dešti, vzduch je svěží a my vyrážíme do mírného kopce od Vltavy směr Úholičky.  Ani jsem ostatní nepobavil historkou, jak jsem si v roce 1990 našel pomocí novin Annonce na inzerát dívku, která bydlela právě v Úholičkách. Já tenkrát bydlel ve Smečně a když jsem zjistil, jaké „bezva“ spojení mezi oběma místy je, vztah jsem ukončil. No nic, jdeme dál. V Úholičkách mám vyhlédnutou restauraci Na statku, doufám, že nezklame. Přicházíme, je otevřeno a poloprázdno. Paráda. K pití doporučuji výborné pivo z pivovaru Únětice, jen Líba si dává malinovku. Jídelníček vypadá lákavě, nakonec to vyhráli řízečky z panenky, Záhorácký závitek a konfitovaná krkovice se špenátovo-bramborovým pyré a pečeným česnekem. Viktor nabízel i gratinovaný kozí sýr na toastu s ledovým salátem s medem a vlašskými ořechy, ale na to mu nikdo neskočil. K jídlu nám vyhrávaly nějaké old boys skupiny z 80 let, pěkné retro. Myslím, že s jídlem byla spokojenost, závitek byl pěkný XL macek, krkovice byl taky flák. Piva se protočili a na některých turistech bylo vidět, že by si dali na gauči  dvacet. A to ani neměli makovou palačinku. Nedá se nic dělat, musíme jít dál. Čeká nás přechod přes visutou lanovou lávku, hloubka pod námi je naštěstí necelý metr. Někdo se poválí na dětské houpačce zvané pavučina, někdo jen pozoruje okolí. Blížíme se k první vyhlídce zvané Stříbrník. Je z ní pěkný výhled na druhý břeh Vltavy, kde se tyčí  Ústav jaderného výzkumu Řež. V roce 1957 v něm proběhla první štěpná jaderná reakce na našem území. Jdeme dál, čeká nás vrch Řivnáč, který byl osídlen již v pravěku. Nejsme na vyhlídce sami, bratři Slovani až z daleké Rusi tam chystají dron. Doufám, že nechystají útok na jaderný ústav. To by nás museli jako nepohodlné svědky sprovodit ze světa. Raději odcházíme. A jsme v Levém Hradci. Toto místo je známo tím, že kostel zde stojící je vybudován na základech nejstaršího křesťanského kostela na našem území. Prý kolem roku 890. Naší skupinku však nejprve vedu do Medové kavárny, kde si odpočineme a nabereme síly. Je to celkem fajn podnik s velikou zahradou, kde můžete odpočívat v lehátkách a přitom konzumovat. Bílé a růžové víno, káva, medovina a horká čokoláda – to byla naše objednávka. Růžové víno prý nějak moc perlilo, jinak spokojenost. Po zaplacení za námi ještě vyběhla obsluha, že prý někdo nezaplatil jedno víno. Uchlácholili jsme ji nějakou povídačkou a víno nezaplatili. A hurá na hřbitov. Ten se rozkládá okolo kostela a je tu prý pohřben i bavič Miroslav Šimek. „Kdo najde jeho hrob, má u mě panáka“ pravím. O minutu později je hrob nalezen a Pítrs se může těšit na odměnu. Oběhneme celý areál, a zamíříme na vlak do Roztok. Projdeme městečko, rychle dokupuji kapaliny v Albertu. A už jsme na nádraží. Do kešky, která je schovaná v knihobudce se dnes né a né dostat. Není čas, vlak jede. A tak hurá do Kralup, přestup na rychlík a už to mydlíme směr Ústí nad Labem. Čas je dobrý a tak jdeme zakončit akci do restaurace  Tyršovka, což je bývalá Budvarka. Pivo je pitelné a slíbený panák, konkrétně rum Republica přistál na stole.  Jak se říká, v nejlepším přestat a tak si dáváme další rundu a pivo. Vždyť je léto. Nakonec se přeci jen zvedáme a po dnešních 11 km se odebíráme do svých domovů.

Milan  13. 7. 2020