Hradec Králové 2020

 

Účastníci: Viktor, David, Jára, Milan a Vlasta

 

 

Sobota 12. září

 

     Konečně je to tady. Naše dlouho odložená dovolená začala. Původní termín - květen 2020 nám zhatila hysterie okolo koronaviru a my jsme byli nuceni přesunout start dovolené na září. Bohužel nám tím odpadl i jeden účastník a tak jsme v sobotu 12. září vyrazili z Ústí pouze čtyři. David jako řidič vzal svoje firemní auto, které se již osvědčilo na akci Kvíc, kde bylo i pokřtěno (vínem vylitým na sedačky). Po půl desáté přistupuji jako poslední člen výpravy spolu se svým růžovým kufrem. Ten ihned vyvolal salvy smíchu. Na první dovolené chlapský zelený batoh a teď?  Hanba mluvit. Ale kufr je velký a krásně se mi do něj vejdou moje kousky prádla.  Chlapi mě nabírají na pumpě MOL, odkud jsme odjížděli stejným směrem i před 15 lety a kilogramy. Všichni jsme se pánských dovolených zúčastnili již mnohokrát, nemělo by nás tedy nic překvapit. Křepce jsme naskočili do auta a vyrazili. První přestávka proběhla ve vsi Stvolínky za účelem nákupu dršťkové polévky. Jedeme v době, kdy je ve vnitřních prostorech budov vyžadována rouška, musíme na to pořád myslet. Druhá pauza se uskutečnila v rekreačním areálu Poslův mlýn u Máchova jezera. Jednak je tam knihobudka, na které se Viktor letos speciálně zaměřil a zadruhé tam chlapi coby děcka jezdili se školou, či na tábory. Areál vypadá pěkně, v polovině září lehce opuštěně. Tady bych si představoval podzimní víkend spojený s hledáním hub a ztraceného času. I místo na tancovačku tady mají. Chlapi potáhli dojatě nosem a jeli jsme dál. U Mladé Boleslavi najedeme na dálnici směr Liberec a držíme se jí jako klíšťata. Já (Milan) jsem dostal nedávno kvalitní mobilní telefon a proto jedeme dle navigace Mapy.cz  Náš další cíl byl Turnov a jeho centrum. David bravurně zaparkoval u Penny marketu a někteří chlapi doplňují proviant. Roušku samozřejmě na tváři. Vzpomínám na grotesku – Viktor, David a dvě zamykací páky z roku 2002 a opět se směju.  Okolo starého židovského hřbitova jsme se ubírali do centra. Zajímavostí je, že hřbitov je přímo pod silničním mostem. Znám pár lidí, které by jistě napadlo, proč si ti židi dělali hřbitov zrovna pod mostem. Protože už bylo po 12. hodině, byl čas oběda. Najedli jsme se v restauraci hotelu Výšinka, kde jsme měli původně i spát, leč měli plno. Tak jsme se alespoň nakrmili. David si dal bramborové knedlíky plněné švestkami, Viktor žampiony, Jára jakýsi steak a já nějaké knedlíky a zelí. Celkem obstojné. Po obědě jsme doskotačili na náměstí a  zapadli do restaurace pivovaru Turnov. Pivo bylo velmi pitelné, ale na telefon se mi dovolal majitel penzionu U Marušky, kde budeme dnes spát, a ptal se, kdy dorazíme. Zaplatili jsme tedy a přesunuli se vozem do 5 km vzdálené obce Radvánovice, kde ležel náš penzion. Ubytovaní jsme se v cuku letu, dva pokoje, třílůžkový a jednolůžkový pro Járu, neb občas chrápe. Na přivítanou jsme si otevřeli lahvinku s čajem. Tatranským. Protože se tento den ve vsi konala akce zvaná Svěcení nového hasičského vozu, šli jsme se tam samozřejmě podívat. Už z dálky jsme slyšeli živou muziku a viděli stánky s občerstvení. Urvali jsme stůl pro sebe a šli pro piva. Kvalita a styl hudby byl nahoru dolů a program taktéž. Když začali závody koloběžek tažených psy, šli jsme se projít. Náš cíl byla vyhlídka vedle zámku Hrubá Skála. Cesta mezi skalami byla zajímavá, a když jsme se vydrápali k parkovišti, měli jsme opět žízeň.  Mě zaujal prodej burčáku a hned jsem si nechal nalít kalíšek. A druhý.  Po vydýchání jsme šli na vyhlídku. Ta je spojená s restaurací, kde jedí a pijí jen ubytovaní. Nám nalít nechtěli, ptali se pořád na číslo pokoje. Až po chvíli se servírka ukrajinského původu ustrnula a dovalila nápoje s tím, že se platí předem. Po osvěžení nápoji a povídáním Járy o tom, jak s Ivetkou podnikli výlet na vysílač Žižkov, jsme se pomalu po silnici šinuli k penzionu. Protože máme hlad, zastavili jsme se ještě v nedalekém motorestu. Byli jsme příjemně překvapeni, Viktorův tatarák byl chutný. Na pokoji jsme se sešli všichni v třílůžáku a pustili si na flešce  kvalitní český film Mravenci nesou smrt. Myslím, že jsem usnul ve chvíli, když začal mistr Barták zabíjet.  I ostatní samozřejmě usnuli – i Jára, který se od nás odplížil do svého pokoje někdy nad ránem.

 

Dnes krásných 9 km

 

Neděle 13. září

 

     To nedělní ráno jsme se vzbudili ještě plní sil a elánu. Ano, včerejší konzumace byla možná vyšší, ale nějaké síly jsme ještě měli v záloze. Po nezbytné hygieně a zkrášlování, jsme se odebrali do jídelny na snídani, jež byla v ceně ubytování. Majitel, vyučený kuchař se šilhavým okem se nás hned ptal, kdo si dá turka, klobásu, míchaná vejce či hemenex. Snídaně byla formou rautu a na české poměry vcelku bohatá. I palačinky či nakrájený meloun se dal nabrat. Jen do jogurtu a cereálií se nikdo moc nehrnul. Majitel nás při obsluhování zahrnul svými zážitky coby voják základní služby.  Na roušky si tu nikdo moc nehrál, mimo nás se tu krmila rusky mluvící rodina a dva důchodci. Po najezení jsme se šli ještě vyvalit na bidla, ovšem Davidovi povlečení nevonělo a dával si přes polštář ručník. Okolo 10. hodiny jsme vyrazili na další cestu. Minuli jsme Jičín a blížili se ke vsi Chlum, kde jsme zaparkovali. Je to místo, známe svou bitvou z roku 1866. Nejprve jsme se šli občerstvit do hostince U polních myslivců, kde se dle zápisu ožral i Vlasta Burian. Majitel měl na roušky sympatický názor a do jeho podniku byl zákaz vstupu s rouškami. Zde začali Jardovi mocné objednávky zelené. Po osvěžení jsme vyrazili na špacír. Míjíme různé obelisky, jehlany i ossarium (kostnice), vše odkazuje na bitvu. Avšak v lese chlapi zaujalo něco jiného. Houby. Marně jsem argumentoval výchovnou částí vycházky. Houby jsou houby. Nutno říct, že během chvilky jich páni nasbírali plný igelit. Dokonce i v lesním divadle pod hledištěm Jára vykrucoval ze země kozáky. Cestou jsme minuli i dvě velké sochy lvů. David neodolal a na jedné se nechal vyfotit jako na koni. Je to již druhý případ. První jízda na lvu viz Jeseníky 2001. Procházku jsme ukončili na Pruském vojenském hřbitově. Naskočili jsme do vozu a zamířili směr Hradec Králové. Hradec jsme projeli jako nůž máslem a na jeho konci zajeli do obchodního centra Orlice, kde jsme poobědvali a nakoupili jídlo na snídaně a kapaliny na večerní posezení u stolu. Nešťastnou Davidovu objednávku pizzy ani nebudu zmiňovat. Nebyla prý moc dobrá. Z nákupu jsme zamířili rovnou do cíle naší cesty. Tou byla ves Jeníkovice a rekreační dům, který nám pronajal můj kamarád a spolužák Vlasta. David zaparkoval na zámkovou dlažbu u dveří, já otevřel a jali jsme se nosit zavazadla do domu. Rychle jsem přemístil svůj pink kufr. Na kamarádech bylo vidět, že se jim letošní ubytování bude líbit. Patrový dům se dvěma koupelnami, obývák, veliká kuchyň a pro každého jeho osobní pokoj. Paráda. Venkovní posezení za domem, houpačka, gril a bazén, jen dotvrzovali pohodu. Pouze mrazák u ledničky jsme museli odmrazit, ale to nás nezaskočilo. Po odpočinku a přípitku na uvítanou, jsme se odebrali do místního hostince, kde jsme se činili. Za dvě hodiny jsme vyrobili docela solidní útratu. Svůj díl na tom nese i Jára, jenž nepřetržitě pendloval mezi výčepem a venkovním posezením a nosil zelené. V hospodě vaří i obědy a středy jsou večer vyhražené vyhlášené dršťkové polévce a ovarovému kolenu. Napadlo nás si na dovolené upéct králíka a tak se místních ptáme, kde by se dal opatřit. Jo, ještě před pár lety se chlapi ptali po diskotéce,(někdo po bordelu) a dnes, králík.  Inu, věk nezastavíš. Ač neradi jsme se rozloučili a zamířili na barák. Mezi často citované věty během přesunu patřilo:  Štípl mě komář a hej hou, můžu si půjčit vaši vestavěnou skříň? Na baráku jsme ještě spát nešli a pustili si film Jako kníže Rohan. Nelze než doporučit.

 

Dnes famózních 7 km

 

 

Pondělí 14. září

 

    Dnes se vstávalo možná o trošičku hůře než v neděli, ale síly ještě jsou. Ranní procházka po rosou zalité zahradě naboso a k tomu sklenka nedopité whiskey z večera, to prostě neomrzí.  Po střídmější snídani jsme se podívali na video z naší dovolené v roce 1999 a po pobavení nad tím, jak jsme byli štíhlí, jsme se odebrali na zastávku autobusu. Ta byla od našeho domu dobře kilometr a něco. Zabalil jsem s sebou i láhev Tullamore. Třeba se bude hodit. Busem jsme se přepravili do Hradce Králové na zastávku s názvem Stoletá. Odtud jsme se po žluté značce vydali ke Stříbrnému rybníku. Cestou nás překvapilo množství cyklistů.  No jo, holt rovina. Chtěl bych je vidět šlapat na Komáří vížku. Kráčíme podél řeky Orlice, kde jsme v jednom zákoutí překvapili rybáře a jeho takzvanou manželku. Ta se opaluje nahoře bez a je naší přítomností dost zaskočená. Je vidět, že žádná mořská panna to už není a jak kdosi poznamenal, má už dost najeto. Na Davidův dotaz zda berou, odpovídá rybář, že to je bída. Zda myslel i svou squaw (čti skvó) - ženu, již nedodal.  Pokračujeme dál. Stříbrný rybník a jeho kemp se nám líbí. Množství stanů, chatek, restaurace, půjčovna sportovních potřeb. Chlapi zaujme mladá a štíhlá blondýna. No, to je jiný kafe, praví. Vzpomenu si na film „Hoří, má panenko“. Voda zlákala jen Milana a není divu. Barvu má již nazelenalou. Ale proti Chmelaři je to furt paráda. Protože nejen přírodou živ je turista, odebrali jsme se po červené do centra Hradce. První pauza na pivo a jídlo je v hospodě Na hrázce. Solidní plzeň nás uspokojila, malý výběr jídla již méně. Pokračovali jsme okolo koupaliště Flošna do centra. Zajímavé parkány a schodiště Bono publico nás zavedly do centra města. Zde se fotíme na stejném místě jako před 15 lety. Fotky si ihned důkladně prohlížíme. Jistě, přibylo pár cm v pase a kilo na váze a i nějaká ta vráska a šedivý vlas. Ale stále jsme to my. Žízeň máme stejnou a naše dovolené nás pořád baví. Takže co. Po tomto zhodnocení jsme si šli sednout do restaurace Na hradě. Točí tu tankovou plzeň a potkali jsme tu i jednoho herce. Takový skrček, Ondřej Malý, myslím. Jelikož čas se nachýlil, zamířili jsme na nádraží. Cestou jsme se ještě zastavili v obchodním centru a na vlakovém nádraží v knihobudce. Přesun busem byla malina, ještě předtím si fotíme sochu jezevčíka a sex shop Pamela. Po návratu na barák se Viktor s Milanem osvěžili v bazénu a pak již následovala filmová jízda podpořená kvalitní lihovinou.  Filmy Obchod na korze a Královská hra.

 

Dnes masivních 16 km

 

Úterý 15. září

 

Dnešní ráno bylo obzvlášť teplé a tak následovala koupel v zahradním bazénu. Trochu špiritusu na zahřátí taktéž. Po vydatnější snídani (Davide díky za čerstvé pečivo), jsme se sebrali a šli na naši starou známou zastávku. Autobus, který se vyřítil ze zatáčky, nám málem nezastavil. Řidič mlel něco o tom, že stojíme špatně. Ale kde bychom měli stát, to neřekl. Pítrs by ho jistě postavil do latě.  Dneska s námi šel na výlet i Vlasta, který již v autobuse seděl. Po zhruba půl hodince jsme vystoupili v Dobrušce. Město je známé tím, že zde žil F. L. Hek, předobraz hrdiny románu F. L. Věk od A. Jiráska. Na náměstí jsme se občerstvili kávou i pivem a pak vykročili po žluté značce směr Opočno. Bylo opravdu teplo, ale občas jsme šli i lesem, takže nám cesta ubíhala vesele. Stěžejní téma hovoru bylo profesionální sportovci a koronavirus, což se změnilo na téma David coby herec ve filmu Lidice. Zhruba před třetí hodinou jsme se objevili na začátku Opočna u rybníka Boumar. Jeho součástí je i nový nerezový bazén, který se nachází hned vedle kempu. Já a Viktor jsme se vykoupali, ale voda byla příšerně ledová. Okolo bazénu posedávali opálení důchodci a klábosili. Do vody nikdo nešel. Zbytek naší party si také zalezl do stínu a věnoval se pivu, limonádě či zelené. Letošní rok ten žabí hněv Járovi obzvlášť zachutnal. Sliboval jsem, že se najíme až v Opočně v restauraci Praha a na internetu si prohlížel zajímavý jídelní lístek. Tzv. Pavlišovský řízek mě zaujal. Smažená kotleta na sádle, zelí a houskový knedlík. Když jsme si dost odpočinuli, přesunuli jsme se od bazénu do centra Opočna. V restauraci Praha jsme si objednali pití, ale servírka nás nemile překvapila tím, že zde se vaří  jen do 14 hod. Hlad už jsme měli  pořádný a tak jsme dopili, a jali se hledat jinou restauraci. Našli jsme vietnamský fast food v bývalém hotelu Holub a pizzerii se zbytky obědového menu. Tady se naše parta rozdělila. Já šel s Járou k Holubovi, ostatní si dávali do nosu v pizzerii. Nakonec jsme se tedy naobědvali. Sice v 18 hodin, ale najedli jsme se. Ovšem pivo se Vietnamci ještě čepovat nenaučili. Při zpáteční cestě busem sice byly nějaké zmatky stran cílové stanice (Polsko), ale v 19 hodin jsme vypadli v Jeníkovicích. Vlasta pokračoval dál. Cestou mi ještě věnoval set top box, neboť na televizi v Jeníkovicích nešly programy ČT. To si vybral odborníka.  Cestou k baráku jsme se samozřejmě zastavili v místním hostinci, kde se nás místní vyptávali, kde jsme byli a co jsme viděli. Když jsme jim řekli i o našich plánech na vaření, tak nás dámy pochválili, jací jsme prý mazaní. Já šel napřed, naladit televizi, chlapi přišli půl hodiny po mě. Dnes jsme večer moc neprotahovali a okolo desáté večer zalezli do peří.

 

Dnes neskutečných 13,5 km

 

Středa 16. září

 

     I dnes pokračovalo teplé letní počasí. Snídaně na vidličku (vejce na cibulce) na zahradě proběhla naprosto v pohodě. Jelikož jsme již mírně unaveni, zvolili jsme tzv. koupací den.  Proto jsme se po snídani vydali autem do Hradce na koupaliště Flošna. Slovo Flošna znamená v překladu z francouzštiny šipka a jde o část opevnění města. Ještě před tím jsme si ale zajeli na zamluvený oběd do hostince v Jeníkovicích. Květáková polévka a španělský ptáček s knedlíkem. Před koupalištěm máme sraz s Vlastou a po mírných zmatcích u turniketu jsme se dostali na letní koupaliště. Voda je vyhřívaná na 26 stupňů, co víc si přát. Našli jsme si místo na trávě a obsadili i pár lehátek u vody, ale z těch nás postupně vyštípali místní, když jsme přes lehátka neměli přehozené ručníky. Nevadilo nám to, sedli jsme si pod slunečník u občerstvení. Točený cider, gin s tonikem (slabota) a pivko. Po pár hodinách rádoby plavání a lenošení jsme se rozloučili s Vlastou a popojeli k pivovaru U Hušků, kde točili pivo Car a Carevna. Jen řidič David se musel spokojit s carevicí malinovkou, jak jinak, špatnou. Zpozorovali jsme i pojízdnou prodejnu masa a sýrů, kam se místní jen hrnuli. Nakupovali i z naší restaurace. Protože jsme na večeři měli objednanou dršťkovou a koleno, museli jsme jet. Poslední zastávka proběhla u cukrárny, kde však měli jen zmrzlinu a kávu a tak jsme se dlouho nezdrželi. Davidovo přání, dát se rakvičku, nevyšlo. Kolem šesté hodiny jsme vešli do hostince a začali večeřet. Ani dnes jsme to neprotahovali a po jídle mazali na barák, kde proběhla klasická večerní filmotéka. Myslím, že Ďáblova past a Ikarův pád.

 

Dnes slabé 3 km

 

Čtvrtek 17. 9. 2020

 

 

            Protože se nám dovolená přehoupla do druhé poloviny, přebírám kronikářské povinnosti po Milanovi já. Dnes ráno nás čeká výlet do Pardubic, pojedeme autem, máme tedy dost času. David, který vstává jako první dost časně, jede nakoupit čerstvé pečivo a něco na večerní gril. Milan pak maso zkušeně nakládá. Po snídani se autem přesouváme na parkoviště pod hrad Kunětická Hora. Pohodovou trasou vystoupáme k hradu. Ten je otevřený, ale část se opravuje. Prohlížíme si jen nádvoří a okolí hradu. Na žádný prohlídkový okruh se nechystáme. Občerstvení na hradě je zavřené, po prohlídce se tedy vracíme k autu. Další naše cesta vede do centra Pardubic. Auto necháváme na záchytném parkovišti vybudovaném v bývalých kasárnách. Jdeme na centrální hřbitov, kde mají pěkné krematorium známé ze slavného snímku Spalovač mrtvol (R. Hrušínský rok 1968). Na hřbitově se moc dlouho nezdržíme a míříme dál. Popojedeme k zimnímu stadionu, kde parkujeme. Jdeme na zámek, kde se procházíme parkem a pozorujeme hemžení zedníků. I zámek se intenzivně opravuje. Naštěstí je otevřená věž, takže se po vystoupání 221 schodů můžeme na Pardubice podívat pěkně z výšky. Paní, která má na věži službu nám říká co je kde zajímavého k vidění a my se tedy rozhlížíme. Po následném sestupu si dáváme sraz s Vlastou a jdeme se občerstvit do jedné z místních osvěžoven. Pokecáme nejen o Pardubicích, loučíme se a přes Hradec Králové, kde dokupujeme nějaký proviant, míříme do Jeníkovic. Na baráku grilujme a individuálně s knihou či drinkem odpočíváme. Jak se blíží konec dovolené, síly již trochu ubývají. Dnes jsme našlapali solidních 14 kilometrů.

 

 

Pátek 18. 9. 2020

           

            Dnes máme naplánován další výlet bez auta, takže si bude moct v průběhu dne dát nějaké to pivko i David. Po deváté hodině nás vyzvedává svým vozem Vlasta a všichni se přesunujeme do nedalekých Třebechovic pod Orebem. Vůz necháváme na parkovišti a jdeme se podívat na místní vrch Oreb (256 m n. m.), který své jméno dostal v roce 1419 při shromáždění Husových příznivců. Nyní je zde hřbitov a kostel. Scházíme druhou stranou do centra obce a na náměstí čekáme na autobus. Ten jede na čas a odváží nás do Častolovic. Zde míříme na zámek a zámeckou zahradu. V kavárně na nádvoří se občerstvujeme a pak si jdeme prohlédnout daňky do přilehlé obory. Vzpomínáme na rok 2005 (dovolená Pastviny), kdy jsme zde byli, ale mnoho si toho nepamatujeme. Budu se muset kouknou do kroniky a oživit si vzpomínky. Pak jdeme na místní hřbitov, kde má Jára pohřbené příbuzné. Hrob nacházíme, Jára zapaluje svíčku a vydáváme se na další pochod. Přes centrum obce míříme po zelené turistické značce do Čestic. Po nějaké době usilovného šlapání jsme v motorestu v Česticích. Zde si dáváme oběd. Poté jdeme kousek mimo značené turistické trasy, ale pak se opět napojujeme na zelenou turistickou značku. Následuje další část pochodu a již jsme v Týništi nad Orlicí. Do odjezdu vlaku máme čas a tak ho trávíme u piva v restauraci nedaleko nádraží. Na prohlídku centra městečka již nějak není chuť. Vlak má cca 10 minut zpoždění, ale nakonec nás dopravuje do Třebechovic po Orebem. Z nádraží nás Vlasta odvezl do Jeníkovic. Milan jde chystat jídlo k večeři. Ostatní si dávají pivko od cesty v restauraci.  Následuje večeře a tradiční posezení, po kterém se postupně vydáváme do pelechů. Dnes se našlapalo dalších 15 kilometrů.

 

 

Sobota 19. 9. 2020

 

            Dnes nás čeká sportovní den, ovšem jen jako diváky. Po snídani jdeme pěšky do nedaleké obce s názvem Ledce. Má se tam konat amatérský turnaj v nohejbale. Začátek cesty kolem bývalého JZD a rybníku s pěknou chatou je dobrý. Ovšem pak se cesta rapidně zhoršuje. Pěšina mezi poli je zarostlá a nám nezbývá než jít nějakou dobu po zoraném poli. Naštěstí je sucho. Ale i klopýtání přes ztvrdlé hroudy hlíny je „parádní“. Jára prohlašuje, že nazpátek již pěšky nejde. Milan se jen směje, neboť ví, že z Ledců se autobusem ani vlakem zpět nedostaneme. Před vesnicí se cesta zlepšuje a kolem dalšího rybníku se dostáváme do obce. Zde míříme k místnímu hřišti. Turnaj je již rozehrán a my se s pivkem v ruce koukáme na zápolící borce. Je přihlášeno sedm družstev a hraje se na dvou kurtech. Pivo Klenot je pitelné, turnaj úspěšně pokračuje a já jsem naštvaný na kluky. Chtěl jsem se v týdnu přihlásit a zahrát si, ale David a Milan se toho zalekli. Podle mého odhadu bychom bojovali asi jen o předposlední místo, ale zahráli bychom si zase po letech na dovolené nohec (turnaj v nohejbalu v roce 1997 ve Zvíroticích – dovolená Slapy, nohejbalové mače na dovolené ve Vranově nad Dyjí v roce 2002) a měli bychom na co vzpomínat. Jedno je jisté, byli bychom s přehledem nejstarší tým a mohli si dokázat, že ještě nepatříme do starého železa. Bohužel kluci nějak brzy ztratili sportovního ducha a dědkovatí.  Turnaj pomalu končí a my řešíme návrat. Ptáme se místních na odvoz, ale jsme neúspěšní. Dostáváme alespoň telefon na taxikáře z nedalekého Opočna. Telefonicky se domlouváme a za 20 minut je u areálu. Proti odvozu neprotestuje ani skalní turista Milan. Nastupujeme a následuje divoká jízda. Taxikář s námi jede, jako by nás ukradl. Než se nadějeme, stojíme před barákem v Jeníkovicích. David nadává, že mu je z jízdy brzda plyn poněkud nevolno. Následuje pozdější oběd a odpočinek. Pak se jdeme na nedaleké hřiště kouknout na místní pralesní ligu. Zápas je solidní, domácí prohrávají tři ku jedné a to ještě jeden jasný gól pomezní i hlavní neviděli. Míč se odrazil od zadní konstrukce branky. Pobaví nás i některé hlášky hráčů a diváků. Nejstarším hráčem na hřišti je nejspíš domácí stoper, který má dost přes padesát a mladé spoluhráče celý zápas buzeruje. Zápas utekl jako voda, je čas jít se rozloučit do hospody. Posedíme, pojíme a popijeme, a když se setmí, míříme domů. Dnes jsme se nachodili jen 7 kilometrů, ale zase jsme se sportovně vyžili.

 

 

Neděle 20. 9. 2020

 

            Tak nám dnes dovolená končí. Po snídani lehce poklidíme a vydáváme se na cestu domů. Jedeme nejdříve do Chlumce nad Cidlinou, kde Jára trávil v dětství prázdniny. Městem nás tedy trochu provede. Auto necháváme na parkovišti u supermarketu a jdeme se podívat na nedaleký zámek, kde se projdeme po zámeckém parku. Budovy si prohlížíme jen z venku. Po prohlídce nás Jára vede k domu svého dědy, kde trávil kdysi prázdniny. Dům vypadá prý i po letech stejně, noví majitelé ho nijak nevylepšili. Přes Olešnici scházíme do centra městečka, které si procházíme a v jedné z restaurací se občerstvujeme. Poté se přesouváme k autu a pokračujeme v cestě domů. Nikde se již nestavujeme a odpoledne postupně vyskakujeme před svými domovy. Dnes jsme našlapali 7 kilometrů.

 

Závěr

 

            Tak nám skončila jubilejní 25 dovolená. Je to již doba (rok 1996), co jsme začali na společné dovolené jezdit. Myslím si, že nikdo z nás si nepomyslel, že nám to vydrží tak dlouho. I letošní dovolená se vydařila. Počasí bylo takřka letní, nachodili jsme celkem 91,5 kilometrů a viděli dost zajímavého. I koupání nejen u baráku proběhlo. Ubytování bylo velice kvalitní, tímto děkuji Vlastovi za pronájem domu. Davida chválím za obětavost, s jakou vzal a řídil auto na celé dovolené. Milana za přípravu a naplánování výletů na celý pobyt. Jára nás zásobil kvalitním pitím na naše večerní filmotéky. Tak snad ještě na pár společných dovolených v dalších letech vyrazíme.