Klíč 2009

A je to opět tady. Další dvoudenní akce u Vildy v Č. Kamenici, na kterou se všichni těší a která má vždy solidní účast. A nejinak tomu bylo i tentokrát 28.2. – 1.3. 2009.

Účast : Milan, David, Viktor, Jára, Roman, Zbýňa, Vilda, Petra, Iveta, Dana, Alena.

Sraz byl určen v 8 hod. na parkovišti v Neštěmicích, jelo se dvěma auty, které řídili Viktor s Davidem.Nasedli jsme a vyrazili směr Děčín. Krátká pauza v Markvarticích byla vyplněna pojídáním klobás a obdivováním se Zbýňovi, který si stihl v Davidově autě vyrobit hezký monokl pomocí držáku nade dveřmi. Pojíme, pokoupíme něco drobností a jedeme dál. Kolem 9 hod. jsme před chalupou. Je nevlídně, prší,cca 5 stupňů nad nulou. Vítá nás rodina Vilímkova s Aničkou (syn, byl z důvodů ochrany jeho mravnosti mimo chalupu ). Tu nám Petra pyšně předvádí a každý si ji chvilku pochová. Zručností v zacházení s holčičkou vyniká hlavně Roman, holt má v tom praxi. Kecáme, dáme pivko, kafe a kultovní ( to ještě nevíme ) chléb z domácí pekárny. Dana běduje, že se najedla v Markvarticích a zde je tolik výborných pokrmů, načež ji Viktor poučí o tom, že tak to tu chodí vždy a jelikož tu již byla, měla to vědět a je to její chyba. Do DVD přehrávače je vloženo Milanovo CD Best of Záviš a proto je pohoda dokonalá. Vilda a Zbýňa dostávají odznaky OPAT a dá se říci, že po více než roce se tímto stávají plnohodnotnými členy našeho oddílu. Za odměnu obdržíme od Vildy malý doušek polské 95 % lihoviny. Je to peklo. Leč před půl jedenáctou se zvedáme, balíme saky paky a až na Petru která hlídá Aničku a udržuje oheň v krbu, míříme na vlak. V 10.50 hod. nastupujeme do soupravy Regionova ( žlutý vláček, leč starý podvozek ) a přes Jedlovou míříme do Svoru. Nutno podotknout, že Vilda a Zbýňa si dali v putyce před nádražím ještě jedno rychlý. Vlak je vcelku zaplněn, usadíme se a klábosíme. Třeba Vilda s cizími lidmi, kterým sděluje kam jedeme a co tam budeme dělat. Zda to dotyční chtějí slyšet, ho zřejmě nezajímá. Jelikož s sebou máme zásoby ohnivé vody ( Grappa, Slivovice, Klášterní tajemství ), cesta vesele ubíhá. V Jedlové vystupujeme a čekáme na vlak jedoucí z Rumburku směr Kolín. To Danu zřejmě mate a myslí si, že tento vlak pojede přes Ústí. Po srdečném zasmání se Danu orientujeme. Místní nádražní hospůdka má hezkou atmosféru, kterou šibal Jára vylepšuje objednávkou rumu. Jelikož tento nápoj ne všichni pijí, na některé lidi zůstává dvojitá porce. Popereme se s tím a jdeme na vlak. Jelikož pojedeme jen jednu stanici, ani se nesvlékáme, ale po chvíli pozorujeme Davida, který v jedné ruce chleba a v druhé kus žluté papriky vesele hoduje. No stihne to jen taktak. V okolní krajině se nachází na rozdíl od Ústí celkem dost sněhu, tak jsme zvědavi co nám pochod přinese. Vystupujeme ve Svoru a po žluté značce míříme na rozcestí s červenou. Zatím vykračujeme statečně, smích a dobrá nálada ( podpořená lihovinou ) nás neopouští. První pochyby se do nás zakusují u penzionu Yveta, kde červená značka opouští silnici a míří kolmo směr Klíč. Tento 750 m vysoký kopec ční výhružně nad námi. Pršet naštěstí přestalo. Míjíme dvojici, která si nasazuje sněžnice. No to je snad přehnané. První pauze je na okraji lesa. Jelikož několik jedinců má turistické hůlky, podělíme se o ně a dostávají je Ti potřební. Vilda a Zbýňa. Zbýňovi je zapůjčil Viktor, který má je na své první akci. Ať mu vydrží. Po odpočinku u lesa je vidět, že nějaké problémy zřejmě budou. Nejsme po zimě ve 100 % kondici a Klíč nás prověří. Holky vyráží jako první, chlapi za nima. Vilda si něco bručí a poukazuje na svou včerejší enormní spotřebu piva a i z toho plynoucí únavu. Cesta je náročná a nakonec se shodujeme, že Vilda nepůjde až na vrchol, ale bude pokračovat dál po značkách a my ostatní ho dojdeme. Sníh ve kterém jdeme je mokrý, těžký a boříme se do něj. Dana třeba 15 cm, Vilda 75 cm. Na úpatí klíče se dělíme a až na Vildu pokračujeme cik – cak cestou na vrchol. No prověřilo nás to. Nakonec jsme na vrcholu, ze kterého je za trochu slušného počasí parádní kruhový výhled, což však nehrozí, neboť je mlha a vidět je houby. Alespoň se vyfotíme, najíme, zapíšeme se do vrcholové knihy a honem dolů. Roman si to zkracuje tím, že jede po zadku kolmo. Zbýňa je bohužel při zacházení se zapůjčenými holemi poněkud neobratný a z jedné z nich ztrácí plastový talíř. Od rozčarovaného Viktora si vyslechne pokárání a napomenutí. Mezitím několikrát volal Vilda, který šel sice správně, ale je několika běžkaři posílán do Kytlice jinudy ( Ti darebáci ho zrazovali od toho jít do Kytlice po žluté – prý je to daleko a špatná cesta apod. Dělali to však proto, že po turistické cestě jezdili a nechtěli, aby jim tam Vilda šlapal i když nešlo o žádnou lyžařskou stopu, kam je vstup zakázán ). Vilda se po cca 800 m zlomil a ve vlastních stopách se vracel zpět. Narazili jsme na něj na rozcestí a jeho nálada nebyla nejlepší. Bručel že takhle si to nepředstavoval a cosi kamsi. Sil už moc neměl. Rozdělili jsme se teda a Viktor s Milanem šli do Kytlice po žluté, ostatní šli po silnici. Na cestě po žluté jsme potkali několik běžkařů, kteří mektali něco o stopě, ale po upozornění, že se jedná o veřejnou cestu značenou turistickými značkami a ne o oficiální lyžařskou stopu a tudíž po ní chodit může kdo chce, sklapli a zavřeli huby. Cesta byla obtížná ale naštěstí ne tak dlouhá a tak jsme již po cca 1 hod. dorazili do Kytlice a na vlak jsme čekali v útulné hospůdce U lucerny. Vilda měl již dobrou náladu a tak jsme se všemu zasmáli a v 16.52 naskočili do vlaku. Měl dva nové a jeden starý vagon a jelikož vlak zastavil posledním vagonem ( ten starý ) přímo u nás, hrnuli jsme se do něj. Vilda ho ztěžka otvíral a po chvilce začal v něm dřepící pracovník ČD nepříjemně hulákat ať jdeme do jiného vagonu, že tento je pouze tažný. Ani chudák nevěděl jak riskoval. Kdyby zastihl Vildu v jeho předchozí náladě, asi by s ním Vilda vytřel vagón. No nic. Vystupujeme v Kamenici a za jemného deště míříme do chalupy. Vítá nás sucho, teplo, polévka a guláš. Pookříváme a Vilda zručně naráží sud. Po nějaké době dorazil z Ústí i Renďa a proto jsme využili příležitosti a jelikož jsme zde byli všichni co jsme v oddíle, vyfotili jsme se na úvodní webovou stránku. Komplikoval to jen David, který při focení tvořil slaboduché obličeje. Zábava se rozjela na plný plyn. Pochvalu sklízel hlavně chleba z pekárny, jehož se snědlo strašlivé množství. Pivo teklo proudem, peklo se maso, v televizi vřeštěl Fanánek, Milan Smrčka Záviš, Dnes naposled, Rok Ďábla, některé jedince chytila společenská hra s vysokým nárokem na inteligenci – člověče nezlob se. Dana se nám roztancovala, prostě výborná zábava. Nohy již neboleli a Klíč byl zapomenut. Postupně jsme začali odpadat, ale několik nejmenovaných jedinců vydrželo bavit se do neuvěřitelných 04.30 hod.  Ráno nepatřilo k nejlepším. Jako pokaždé v Kamenici mě probudila tupá bolest hlavy a překyselený žaludek. Takový již folklór. Postupně se všichni budí a dle stupně kocoviny se buď smějí či bědují. Jen Zbýňa nic. Snad nezemřel ? Ale kdepak. Jen není vyspalý a není mu dobře. Hodnotíme předchozí den, prohlížíme si fotky a snídáme. Utopence, vejce, bábovka. A jak jinak, teď již kultovní chleba alá Kamenická domácí pec. Komu z chlapů proudila krev pomalu v žilách, ten ji rozproudil při nošení dříví do patra stylem řetěz. Zjišťujeme, že Dana má v příjmeních některých kamarádů trochu chaos a tak vše se smíchem uvádíme na pravou míru. Jména jako Rozhoň, Poulík a Honza co dělal guláš snad mizí z jejího povědomí. Po Toulavé kameře a dřevořetězu se balíme, Zbýňu opouští lihové koma, uvádí se do pohyblivého stavu a po rozloučení se s pohostinností zdejší domácnosti odjíždíme směrem k domovu. Sobotních 12 km a 3 promile z noční pijatiky byli důstojně absolvovány a loučíme se s tím, že ke konci léta zde uspořádáme další tzv. sportovní den.

M.