PROKOPSKÉ ÚDOLÍ

Termín: 24. května 2009

Účastníci: Jára Binar, David Kováč, Zbyněk Rozhon, Alena Vyletělová, Iveta Turzová,

Martin Drašner, Alena

Kilometráž: cca 16 KM

A je to tady! Nastal den „D“, hodina „H“ a další výlet O.P.A.T.u je tu! Je neděle 24. května 2009 a nás čeká výlet do Prokopského údolí na okraji Prahy. Tento výlet byl již v delší dobu v hledáčku členů O.P.A.T.u. Po výletu do „Šárky“ před dvěma lety jsme se rozhodli opět do Prahy po čase vrátit a projít si další významné pražské údolí. Na dnešní den je hlášeno proměnlivé počasí s občasnými přeháňkami. Odhaduji a spekuluji jaká bude účast. Celkovou organizaci výletu mám jako milovník a znalec Prahy na starosti já. Jsem vybaven mapou a vědomostmi o trase, které jsem získal na internetu. Snad to bude stačit a akce „Lysá“ se nebude opakovat...:-)) Odjezd je naplánován z hlavního nádraží z Ústí nad Labem v 7,40. S Ivetou si dáváme na čas a k nádraží přicházíme, jak jinak a jako vždy, jen tak tak – v 7,35. (Po včerejší náročné akci na tenisových kurtech mě to vážně dříve a rychleji nešlo) Vstříc z hlavního vchodu nádraží se proti nám řítí Zbýňa. Hned nám sděluje, že je tam sám, že nikdo jiný tady není (ani Viktor a ani Milan) a také se hned ujišťuje, že ten výlet opravdu dnes je. Bál se, že si spletl termín a myslel si, že je výlet až za týden příští neděli. My ho však uklidňujeme, že je opravdu dnes. Ač jsme jen tři, tak výlet samozřejmě nerušíme, rychle kupujeme jízdenku a pádíme na perón. Tajně doufáme, že v Lovosicích přistoupí David s Álou a tím nás bude na výletě o trochu více. Já mám navíc domluveno s kamarádem Martinem, který je z Prahy, že pokud mu to vyjde, tak se s námi dnešního výletu s O.P.A.T.em rád zúčastní. Možná vezme s sebou i svoji kamarádku. Uvidíme. Jsme spolu předběžně domluveni, kde si dáme sraz. Trasu jsem mu nastínil a byl bych rád, kdyby s náma šel, protože v Prokopském údolí již byl a navíc ví přesně, kde jsou zbytky „Děvína“. Sám mi vyprávěl jakou fušku mu to dalo je najít. Usadíme se do kupíčka, já a Zbýňa v pololeže (Zbýňa je po noční a já po tahu). Jako šláftruňk Zbýňa vytahuje Becherovku. Já se po včerejšku trochu kroutím, ale nakonec si loka dám... Se zavřenýma očima a většinou mlčky jedeme a postupně zastavujeme v Lovosicích. Zbýňa z okna vyhlíží naše přátele z Litoměřic. Za chvíli volá: jsou tam, David a Ála jedou. Mává rukama a naviguje je k nám do kupé. Všichni jsme rádi, že naši ústeckou nepočetnou skupinku posílili. Za neustálého debatování o různých tématech nám cesta do Prahy utíká poměrně rychle. Než se nadějeme vystupujeme na čas v 9,04 na Masarykově nádraží. Zakupujeme lístky na MHD a hned vedle nádraží lezeme do metra – trasa „B“. Naším cílem je předposlední zastávka „Stodůlky“, která nám zároveň poslouží jako začátek našeho dnešního pěšího výletu. 15. minut před desátou vystupujeme z metra, kde se velmi rád zdravím s Martinem. Nezklamal a je připraven se zúčastnit svého prvního výletu s O.P.A.T.em. Vzájemně se všichni seznamujeme. Martin nás prosí, zda ještě chvíli se startem počkáme. Má dorazit jeho kamarádka Alena. Rádi vyhovíme – o dalšího účastníka výletu více. Za deset minut je Ála tu. I proto, že bydlí nedaleko. Opět probíhá vzájemné seznamování, při němž se dozvídáme, že má na ženu zajímavé povolání – je totiž jednou z mála řidiček trucků. Ála se omlouvá za zpoždění. Prý ji Martin řekl, že sraz na „Stodůlkách“ je až za hodinu, před jedenáctou... No nic, hlavně že to přes to „nedorozumění“ nakonec klaplo! Meteorologové se jako obvykle zmýlili: v Praze je jasná obloha, slunce svítí, vedro a my si sundáváme mikiny, bundy a z kalhot si děláme kraťasy. Pomalu startujeme, turistická značka začíná hned u zastávky metra. Po deseti minutách, kdy se postupně vymotáváme ze sídliště, přecházíme čtyřproudovku a jsme v polích. Velkoměsto je za zády. Jdeme směrem na Řeporyje. Po kilometru přicházíme k vybudované středověké historické vesnici „Řepora“. Scházíme dolů ke vchodu. Nikde ani živáčka, ticho, klid. Čteme si základní údaje a také ceník vstupného. 80,- kč pro dospělou osobu nám přijde opravdu moc. Zvláště pak, když se dozvídáme, že je to bez průvodce, navíc v areálu není ani žádný program. Je jasné, že za ty prachy tam nepůjdeme a divíme se a spekulujeme, kdo a co jsou vlastně zač, ti budoucí potencionální návštěvníci této vypečené atrakce. Chvíli diskutujeme a vesnici si prohlížíme pouze načuhováním do areálu. Mezitím přichází jakýsi člověk, u plotu a vchodu do areálu otvírá malou boudičku s okénkem – kasu. Asi bláhově čeká, že jsme první dnešní návštěvníci a že půjdeme dál. Po chvilce poznámek a našem přešlapování na místě se obracíme a odcházíme zpět nahoru po schodech směrem od vesnice. Jen se ještě otočím a vidím človíčka jak zabuchuje okénko i boudičku a pomalým krokem odchází kamsi do neznáma. No alespoň se prošel, když už nenalákal a neulovil duše. Jestli jsme ho nasrali, tak ať nám promine. Historickou vesnici postupně obcházíme a po dalším kilometru vcházíme do Řeporyjí. Zde padá rozhodnutí dát si dnešní první občerstvení. Slušnější hotel s Plzní má ještě zavřeno a tak po pár metrech nacházíme azyl v jisté nejmenované hospodo – herně se zahrádkou u vlakového nádraží. Klasická čtyřka, včetně místních pitoreskních postaviček - „štamgastů“ usazených na zahrádce a trávících v poklidu nedělní dopoledne. Pikantní byl zvláště ten naproti přes silnici, stočený u vchodu protějšího domu... Dáme pivko – Staropramen, kofolu, kávu. Někdo sáhne do svých zásob a svačí. Nad mapou se radíme jak dál. Zda do Prokopského údolí jít pěšinou podél trati údolím Dalejského potoka, či vrchem nad údolím po zelené turistické značce, kterou asi po cca 2 kilometrech budeme muset opustit a sejít směrem dolů po neznačené cestě na začátek vlastního Prokopského údolí. Po krátké poradě volíme tuto cestu vrchem, neboť si nejsme úplně jisti, zda je cesta údolím Dalejského potoka ideálně průchodná (v mapě je asi 300 metrový úsek bez vyznačené cesty, i když určitě by se dalo jít po kolejích). S touto variantou souhlasí i naši pražští kamarádi. Dopíjíme, vracíme sklo a vydáváme se na cestu. Zelenou turistickou značku v pohodě nacházíme na „náměstíčku“ Řeporyjí. Stoupáme po ní lesíkem směrem vzhůru za vesnici. Za chvíli již šlapeme polňačkou, vpravo pole, za ním údolí Dalejského potoka. Slunko nás slušně smaží, chtělo by to stín. Vlevo od cesty je samotný urbanistický okraj Prahy, probíhá tu velmi živá a bujará výstavba komerčního bydlení pro vyšší příjmové vrstvy naší pokročilé kapitalistické společnosti. Tato výstavba se bohužel podepsala na značení, směru, tvaru značené turistické cesty. Trochu pochybujeme, zda jdeme stále správně, protože značka je zmizelá. Naštěstí se později objevuje. Okolní realitu neustále kontrolujeme a konfrontujeme s mapou. Zjišťujeme, že v místech, kde probíhá takto masivní výstavba, tak mapy opravdu „nestíhají“. Jdeme dál k místu, kde si myslíme, že je správné pomalu odbočit vpravo a sejít na konec údolí Dalejského potoka. Projevili jsme se jako správní turisté, protože cesta směřující mírně doprava byla správná. Cestou míjíme letecké modeláře, kteří proháněli vysílačkami své modely. U lesa pak rodinku jak z amerického filmu, která dokonale prováděla to, čemu se říká opravdový piknik. Stín lesa je příjemný, cesta se mění v úzkou pěšinu v kaňonu, přesně jako tu, která je v Ústí v Bertině údolí. Tímto kaňonem jdeme asi půl kilometru. Poté nás již vítá civilizace: štěkot psů, ploty, zahrady, chaty, domy, zpevněná cesta, zaparkovaná auta a hlavně železniční trať se zastávkou Praha - Holyně. Jsme rádi, že jsme šli a i nadále jdeme dobře. Nacházíme se na konci údolí Dalejského potoka, resp. na začátku Prokopského údolí. Než se však do něj pustíme, jdeme se občerstvit do místní klasické, domácké a zřejmě hlavně sezónní hospůdky. Kšefty zde musí být hlavně v létě (turisti a kolaři). Opět pivo Staropramen, káva, kofola apod. Sedíme uvnitř, klábosíme, vtipkujeme. Stůl místních štamgastů je obsazen a baví se s obsluhou, venku i uvnitř kolaři, pejskaři, výletníci, turisté. Moc se nám nechce, ale čas letí a je třeba opět vyrazit. Hned za hospodou se napojujeme na modrou turistickou značku a vyrážíme do Prokopského údolí. Pěšina se hezky klikatí, jde se příjemně. Občas nás míjí kolař, turista, či krosový běžec. Při dobrých výhledech, především na levou stranu údolí, obdivujeme obnaženou skálu (úžasná barevná variabilita, struktura, vrásnění a eroze horniny). Je to geologická paráda. Kvůli ní jsme sem dnes šli především. Postupně procházíme územím, které se nazývá „Opatřilka“, ve které se nachází tzv. „Červený lom“. Hezké místo, hned na první pohled vidíme, proč se tak jmenuje. Barva horniny v tomto lomu je opravdu dost výmluvná... Poté procházíme jakýmsi volnějším prostorem a prostranstvím, které slouží jako místo pro galerii skulptur vytvořených z kamenů. Jejich autorem není nikdo jiný než autor cen mediální popularity „TÝTÝ“, tzv. zakřivených zrcadel, Kurt Gebauer. Přibývá lidí, zvláště mládeže. Brzo se to vysvětluje. Probíhá zde již několikátý ročník ekologicko-přírodovědné soutěže. Po chvilce se již napojujeme na úzkou asfaltku. Po této asfaltce už půjdeme Prokopským údolím pouze stále dolů, a to až do Hlubočep. Automobilová doprava je zde zakázána. Ála však s nostalgií vzpomínala, jaká to byla báječná zkratka, když se tu ještě dalo jezdit autem. Napojení na tuto asfaltku je v místech, kde jsou vlevo na protějším vyvýšeném ostrohu zbytky dávného osídlení a hradiště „Butovice“. My se však na něj nahoru podívat nejdeme. Moc se nám do kopce nechce, případný výstup si schováváme a necháváme až na zbytky hradu Děvín. Pouze se díváme směrem nahoru na ostroh a dávné lidské sídliště tak pouze tušíme, než vidíme. Poté pokračujeme dále, lidí opět přibývá, už si musíme dávat pozor, abychom neskončili pod nějakým cyklistou nebo aby nás nepokousali volně pobíhající psi. Brzo procházíme kolem místa, které se jmenuje jako „bývalé Klukovické (Prokopské) koupaliště“. No, slovo koupaliště je pro toto místo opravdu spíše nadnesené. Je to takové větší prostranství, kde je k dispozici větší louka a potok je tu přehrazen větším stavidlem. Nyní byla louka plně obsazena „atrakcemi“ souvisejícími s probíhající ekologicko-přírodovědnou soutěží. My se nezdržujeme a dál pokračujeme po asfaltce, která se se železnicí a s potokem vzájemně kříží a klikatí tu vpravo, tu vlevo. Procházka je zde příjemná, jdeme většinou v příjemném stínu, klábosíme. Najednou přiběhne Martin, že odbočku vedoucí směrem k Děvínu jsme již minuli. Já se na něj v tomto ohledu jako na místního znalce spoléhal. Radíme se a za chvíli je z reakcí a postojů ostatních kamarádů na světě jasné stanovisko. To, že se odbočka k Děvínu přešla nikomu nevadí, vracet se také nikomu nechce a co je ještě horší, vše je uzavřeno něco jako v tom smyslu, že prý i kdyby se nepřešla, tak by se nahoru stejně nikomu v tom vedru nechtělo a tak by se tam tudíž stejně ani nešlo. Takže zbytky hradu Děvína holt až někdy jindy.... Cesta údolím do Hlubočep již netrvá dlouho. Děláme však ještě jednu zastávku. Necelý kilometr před hlubočepským viaduktem odbočíme z cesty vlevo a asi po 100 metrech přicházíme k Prokopskému (Hlubočepskému) jezírku, které si chceme prohlédnou. Jezírko posazené mezi skalami nám velmi vzdáleně připomíná takovou malou, ale opravdu malou „Malou Ameriku“. Jezírko vzniklé z lomu po těžbě kamene, je dlouhé asi cca 120 metrů, široké cca 25 metrů a jeho hloubka je cca 10 metrů. Jezírko má malou oblázkovou pláž. V rohu pláže je železná trubka, ze které vytéká voda, která jej plní. Je to takové pofidérní, neboť asi 10 metrů od ústí roury je dekl kanálu... Odtok jezírka je zřejmě na druhé straně. Hladina jezírka v průběhu roku zřejmě dost kolísá, o čemž svědčí „kroužkování“ hladiny na stěně skály. V době naší návštěvy byla hladina asi půl metru pod maximem. Kromě několika lidí a dvou mrňousů, kteří se cáchají ve vodě má jezírko zdá se i své stálé obyvatele. Na protějším břehu vidíme pár labutí a pár divokých kachen. Je to taková zvláštní čtyřka.... Pomalu odcházíme pryč a po několika minutách a pár stech metrech jsme na konci Prokopského údolí. Jsme na kraji Prahy v Hlubočepech. Opět plná civilizace, včetně přítomných otevřených hospůdek a občerstvovacích stánků. Máme docela hlad a hlavně žízeň. A nejedna hospůdka nás láká a vábí k zastavení a spočinutí. My však ještě odoláme. Po domluvě se rozhodujeme, že půjdeme ještě dál, pokud možno až tam, kde nasedneme na vhodný spoj MHD, který nás zaveze blíž do centra Prahy. A tam, v nějaké vybrané hospůdce (Martin už dal tip na jednu ze svých oblíbených) teprve zaženeme hlad a žízeň. Počítáme také s tím, že to budeme mít blíž na nádraží na vlak domů. A tak rychle po modré turistické značce pokračujeme dál. Procházíme pod impozantním hlubočepským železničním viaduktem. Úchvatná technická stavba. Proplétáme se ulicemi Hlubočep, stoupáme cestou vzhůru mezi rodinnými domy a penziony. Pařák je až neskutečnej a všichni už se těšíme na nějaké to „orosené“. Konečně horizont. Zde na vrchu je pěkná vyhlídka na Vltavu. Přímo pod námi vidíme Barrandovský most s jeho tradičně hustým dopravním provozem. Na protějším břehu vidíme přírodní zajímavost „Branické skály“ a vpravo, když se trochu ohlédneme, vidíme pro změnu „Barrandovské skály“ i s dnes již bohužel „umřelou“ legendární restaurací „Barrandovské terasy“, nicméně s kdysi bohatou a slavnou minulostí. Snad se někdy dočkáme jejího slavného znovuvzkříšení. Ještě se chvíli kocháme a pak už pěkně rychle pádíme cestou mezi vilami dolů, až na hlavní silnici vedoucí na Smíchov. Poměrně rychle nacházíme zastávku MHD. Utrmácení, hladoví a žízniví čekáme ve stínu na tramvaj. Zde se ujímají aktivity naši pražští kamarádi. Vědí čím a kam pojedeme, kde vystoupíme, kam a do jaké hospůdky půjdeme. Nakonec jsou tu doma. Čekáme na to správné číslo, které by nás mělo dovézt přímo na Palackého náměstí. Konečně přijíždí ta správná tramvaj. Nastupujeme. Protože nebylo kde si koupit nové lístky, tak alespoň alibisticky cvakáme znova ty staré z rána z metra... Zkrátka jedeme „na černo“. Snad díky nám dopravní podnik neschudne. Na naší omluvu uvádím alespoň malou poznámku: ráno jsme celý časový limit jízdenky nevyčerpali. Přijíždíme na Palackého náměstí, kde vystupujeme. Ještě z tramvaje vidíme těžkooděnce Policie ČR a plno policejních vozů. Něco se děje. Po chvíli je jasno. Je tu shromáždění Dělnické strany. Policie v několikanásobné převaze oproti hrstce shromážděných. I těch přítomných novinářů je snad víc. David se Zbýňou se jdou na shromáždění podívat. Šel bych se podívat také, ale Ivča je proti, tak jdu s ostatními směrem k Výtoni pod Vyšehrad do hospody „U Libuše“, kterou vybral Martin s Álou. Za chvíli nás David a Zbýňa dohání. Shromáždění skončilo. Ještě že tak. Večer se z médií dozvídáme tzv. státní oficiální verzi toho, co se na Palackého náměstí vlastně stalo, určenou pro diváky – rozuměj pro národ jako stádo ovcí. Bylo to shromáždění Dělnické strany s plánovaným průvodem k budově Českého rozhlasu na protest proti zákazu vysílání předvolebních spotů této strany v rámci předvolební kampaně do Evropského parlamentu. Bohužel shromáždění bylo rozehnáno, průvod zakázán, proběhlo i zatýkání. Holt je vidět, že i po 20 letech tzv. svobody je svoboda a demokracie pouze pro „někoho“, pro ty „poslušné“ a „vyvolené“. Fuj! Státní moc se opět „předvedla“. Ale my víme, že přijde den! Je dobře vidět, že současný establišment má z podobného občanského jednání strach. Nám to však náladu nekazí. Po několika stech metrech vstupujeme kolem třetí hodiny odpolední do restaurace „U Libuše“. S úlevou si sedáme a postupně si objednáváme jídlo a pití. Opět Staropramen, kofola, káva, ale i lahvová Plzínka je k mání. Paráda, žízeň je konečně zahnána. Za zmínku zde také stojí slečna servírka s opravdu nevšedním vzhledem, holt jsme v hlavním městě a paleta módních vln a směrů je tu opravdu bohatá a bez hranic. Debatujeme a pomalu i vyhodnocujeme dnešní výlet. Jídlo je také za chvíli na stole a my se za velmi slušnou cenu i báječně nabaštíme. Výběr hospody nemá chybu - chválíme. Čas ubíhá a my se domlouváme, kdy a jakým vlakem pojedeme domů. Padá návrh, že pojedeme vlakem až kolem sedmé. Chceme si Prahu ještě užít a zbývající dvě a půl hodiny do odjezdu slušně využít. Je rozhodnuto, že si ještě pomalu Prahu projdeme. Od „Libuše“ tedy půjdeme pěšky až na Masarykovo nádraží. Alespoň našlapeme ještě nějaké ty kilometry. Platíme a z restaurace odcházíme spokojeni. Nejspokojenější je Zbýňa. Útratu má omylem grátis. V době placení byl zrovna na WC a slečna servírka na něj při placení zapomněla. Ani o tom nevěděl, myslel si, že si z něj děláme srandu a že to někdo z nás za něj „zatáhl“. My mu však opakovaně potvrzujeme, že nikdo z nás za něj opravdu nic neplatil. To způsobí, že pěkně znervózní a neustále se ohlíží, zda za ním pinglová neběží... Jdeme zpět směrem na Palackého náměstí. Na náměstí je klid, pusto, prázdno. Po shromáždění příznivců Dělnické strany ani památka. Zde se s námi loučí Alena a Martin. Děkují nám za dnešní výlet a MHDéčkem odjíždějí do svých domovů. My jim také poděkujeme za jejich dnešní účast a věříme, že se jim jejich první výlet s O.P.A.T.em líbil. Zkrátka, že se dnes nevidíme naposledy a že s námi zase někdy na nějaký ten výlet v budoucnu vyrazí. Rádi je opět uvidíme. Jako zkušený a nebloudící znalec Prahy hned po rozlučce přebírám vedení a v hlavě si načrtávám trasu, kterou půjdeme. Ihned dostávám nápad. Mezi námi je Zbýňa, který ještě nebyl ani „U Fleků“ a ani „U Zlatého tygra“. V Praze byl s O.P.A.T.em již mnohokrát, ale tyto kultovní zastávky s ještě více neskutečnými zážitky ho, pro mě zcela nepochopitelně, vždy nějak minuly. Pokaždé, když jsem mu nejen o pivních zážitcích z těchto hospod vyprávěl, tak v dobrém záviděl a vždy litoval, že tam ještě nebyl. Však jsme si oba slíbili, že až to bude jenom trochu možné, tak to hned napravíme. Kdysi jsem mu slíbil, že ho do těchto hospod vezmu. A den splnění slibu je právě dnes. I když vidím, že časově stihneme asi jen ty „Fleky“. Svůj záměr zatím „bokem“ sděluji pouze a právě Zbýňovi. Jeho nadšení je velmi radostné. S plánem seznamujeme i ostatní. Nejsou proti. Flekovské jim chutná, rádi si ho po čase dají. Všichni se také těšíme, jaké nové „kraviny a nesmysly“ jsou pro návštěvníky Flekovského pivovaru a hospody připraveny. Znalci vědí o čem mluvím.... Skupinu vedu neomylně. Jdeme po nábřeží, míjíme „Tančící dům“, poté dále stále rovně, pak zahneme doprava do Myslíkovy ulice, z ní doleva přímo do Křemencovy ulice. A už stojíme před hospodou „U Fleků“. Hned v průchodu nás pikolík směřuje do lokálu, nicméně my jdeme dál až na zahrádku. (Fakt blbej zvyk usazovat hosty tam, kam chce obsluha a ne tam, kam chce host sám. Prostě peklo. Stále totalitní manýry.) Známe ceny a tak plánujeme jen „jedno“. Chceme pouze chvilku posedět, pokoukat a jít dál. Sedáme si na poloprázdnou zahrádku. (I zde platí zasedací pořádek. I když je na place pinglů jak nas*áno, tak aby ty chudáky snad nedej Bože nebolely nohy, je tři čtvrtě zahrádky zavřeno.) Za námi sedí rodinka z Ruska. Je vidět, že jsou v dobrém rozmaru a zároveň pěkně za „kavky“. (Chce se mi zvolat: více takových dalších blbých turistů!) Tatík huláká ruské byliny a ti dva pitoreskní muzikanti, které tak dobře známe z minula, jim k tomu na harmoniku a tubu „pěkně“ vyhrávají. Pro mrzký peníz zahrajou cokoliv. Oblečený jsou přes dvě století a místo tradičních českých písniček, které patří do české hospody, dokážou Japoncům zahrát v japonštině i jejich národní.... (Znalci opět vědí....) No nic, pojďme dál. Na pivko se však nejen já opravdu těším. Flekovský ležák 13* - tak to je pro mě, ač pijáka především světlých piv, opravdová pochoutka. Je to snad jediné „tmavé“, které docela slušně „skousnu“. A také to jediné, co „U Fleků“ opravdu ještě stojí „za to“. I když...čepovat 0,4 l , to patří někam do Anglie a ne do Čech! Prostě české pivo patří do půllitrů a basta. Ještě než přijde obsluha a my si objednáme, tak se mě Zbýňa ptá, jaké pivko si má dát. (Nastává první ze dvou Zbýňových trapasů „U Fleků“.) Trochu se tomu divím, protože jsem si myslel, že Zbýňa ví, co se tady čepuje! Nehledě na to, že tmavý ležák vidí všude kolem sebe na stolech. To mu však nebrání, aby se mě bezelstně zeptal: Járo jaký si mám dát? Světlý, tmavý nebo řezaný. Rychle ho uvádíme do správného „obrazu“. Naoko se jako stydí, zato se ale pořádně chechtá. Stejně jako my všichni kolem. Ještě, že to řekl mě a ne až pinglovi. Ten by asi nechápal, co jsme to za lidi.... Pivka jsou za chvilku na stole. Ležák je opravdu vynikající. I Zbýňa je z pivka nadšený, opravdu mu chutná. Říká mi: Jardo měl jsi pravdu, je to fakt vynikající pivní zážitek, jsem rád, že tu konečně jsem. Dělá mi to radost, jsem rád, že si můžu jeden ze svých dluhů vůči Zbýňovi „odškrtnout“. Nicméně hned vzápětí mu trochu kazím náladu sdělením, že ta 0.4 l vyjde na 59,- Kč.... Než Zbýňa polkne „naprázdno“ přichází další místní specialita a zároveň neskutečný nesmysl. Přichází pingl a jako aperitiv nabízí Becherovku. S díky odmítáme. Víme své. (hlavně kdysi Petr – jak si na to vzpomenu, tak se chechtám ještě dnes) Vypadá to jako prezent podniku, ale POZOR, po roznosu se pingl vrací a na účet letí nová položka: panák bratru za 85,- Kč! (tenkrát to měl Petr ještě „levný“ – za 80,- Kč :-)) ) Jak říkám, my už to víme a Zbýňu jsme naštěstí předem varovali, o co že jde. Ještě si ze Zbýni děláme srandu, že měl pinglovi říct: ne díky, mám svoji a přitom se zároveň napít ze své, ještě stále nedopité Becherovky. Ale to by nás asi od „Fleků“ vyvedli v zubech. Prostě Becherovka „U Fleků“ opět „nezklamala“. Jsem zvědavý, kdy tady s tou Becherovkovou pitomostí přestanou. Někdy si říkám, že tu snad mají větší výtoč Becherovky než vlastního ležáku. Ale na druhou stranu, kde zas člověk uvidí pingla jak nese na rameni velký hliníkový tác, primárně určený samozřejmě na roznos piv (dobře jej známe z hospod z doby minulé), plný frťanů Becherovky... A ti stupidní cizinci jim to tady žerou, teda vlastně pijou. No, ostatně cizinci jim tady tu turistickou atrakci a karikaturu, která se jmenuje „U Fleků“ „žerou“ vlastně úplně celou! Popíjíme, klábosíme, nálada je výborná, dobře se bavíme. Zároveň se díváme na zkrácenou nabídku jídel z místní kuchyně. S úsměvem kvituji další „mírný“ nárůst cen oproti minulé návštěvě. Jen pro ilustraci: klobása, hořčice, křen, chléb – 150,-Kč, svíčková – 240,- Kč. No alespoň jsou na svíčkový o desek korun levnější, než u toho pacholka Töpfera „U Kalicha“. Zlatá svíčková „U Jindřišské věže“ za 83,- Kč. Postupně dopíjíme a chystáme se platit. Blíží se druhý Zbýňův trapas. Podává pinglovi papírovou padesátikorunu se slovy: „to je dobrý“. Pingl je opravdu pouze chviličku zaražen, ale vzápětí reaguje: „pane, ještě devět Kč“. Zbýňa to hned s omluvou finančně napravuje. My se docela slušně chechtáme a Zbýňu častujeme peprnými poznámkami. Holt tady mu to neprošlo...tady je „U Fleků“ a ne „U Libuše“ :-)). Vstáváme a odcházíme. V průchodu ještě Zbýňovi ukazuji stánek s „Flekovskými“ suvenýry. Vzhledem k mírné časové rezervě nevedu naši skupinku přímo na Staroměstské náměstí, tam se chceme všichni ještě dnes podívat, ale beru to nejprve přes Bartolomějskou ulici s následnou příští odbočkou do Husovy....(znalci již vědí a tuší proč...) Vedu je neomylně a s jasným záměrem...! V Bartolomějské kamarádům pouze „zvenku“ představuji „Konvikt“- hospodu s opravdu vynikajícím čepovaným Plzeňským přímo z tanků v doslova neuvěřitelné kvalitě. (Tygr má konkurenci) Zároveň je upozorňuji, že je to ale jedna z mnoho pražských hospod, kde se buď pouze dobře napijí nebo pouze dobře najedí. Zkrátka buď jedno nebo druhé, obojí nejde dohromady. A zde z mé vlastní zkušenosti říkám jednoznačně: pivo ano, to přímo doporučuji, ale v žádném případě zde nejíst. My však velmi rychle pokračujeme dál a v mžiku jsme v Husově ulici. Kamarády seznamuji s mým plánem. Mám v úmyslu provést velice rychlou návštěvu hospody „U Zlatého tygra“. Dát fakt „jedno rychlé“. Holt projevila se jednak moje „tygrofílie“ a jednak jsem chtěl Zbýňovi „splatit“ svůj další dluh. Zbýňa je doslova nadšen. Bude poprvé u „Tygra“ a bude pít to nejlepší pivo na světě! A s Járou... Méně nadšen už je David s Álou. Říkají, že dovnitř k „Tygrovi“ nepůjdou, že na nás počkají venku. My jim na oplátku slibujeme, že tam opravdu nebudeme dlouho. Jen aby bylo místo. Vstupujeme do lokálu. Já jsem šťastný, že i dnes na „Tygra“ vyšel čas. Úplně si labužím. Rozhlížíme se po místě. Na „mém“ místě u „mého“ stolu je bohužel plno, ale jinak paráda: vpravo za „paravanem“ je místo. Rychle si sedáme, jasná objednávka je uskutečněna v zápětí a než si stačíme rozdat tygrovské tácky pivko je tu! Plzeň! Ta neskutečná a nejlepší Plzínka na světě! Hospoda krásně hučí, úžasná atmosféra je jako naprostá samozřejmost opět k mání. Paráda, klasika, prostě takhle nějak si představuji „pivní ráj“! Vzájemně si ťukáme „na zdraví“ a upíjíme první doušky lahodného moku. Jestliže byl Zbýňa z pivka „U Fleků“ až neskutečně nadšenej a doslova unešenej a říkal, že něco tak dobrého snad ještě nepil, tak tady to pivko „U Tygra“ bylo prý ještě o „level“ výš, úplně někde jinde než „U Fleků“! Říkal absolutní jednička, nikdy nic lepšího nepil. Paráda. Kroutí hlavou a doslova nemůže stále uvěřit tomu, že je něco takového opravdu možné. Konečně pije „PIVO“! Dal mi absolutně za pravdu a již mi prý rozumí proč jsem na pivko „U Tygra“ tak vysazenej a ujetej. Chytlo ho to také. Myslím, že se již také trochu „tygrofílií“ nakazil. Bohužel dnes nás až neskutečně „tlačí“ čas. Hned by prý seděl a pil dál, stejně jako já. Je nám to moc líto. Ale my už dnes všichni bohužel opravdu hodně spěcháme. Holt je už pozdě a vlak nečeká. Zbýňovi však slibuji, že se v co nejbližší době speciálně na pivko do Prahy určitě podíváme. Bude to vyloženě tzv. „pivní Praha“. Někteří již z minula vědí o co se jedná... Vítáni jsou všichni, kteří mají rádi dobré pivko, prima zábavu a úžasnou atmosféru klasických pražských hospůdek, kde se tak trochu „zastavil čas“. Samozřejmě že „Tygra“ si opravdu užijeme jen co to půjde. Zbýňa se již těší a s tímto návrhem nadšeně souhlasí. Čas se však dnes již naplnil. Dopíjíme, platíme a odcházíme. Opravdu jsme velmi, ale velmi rychle stihli to pověstné „jedno“. Ale že stálo za to! Zbýňa mi ještě jednou za „Tygra“ děkuje. Vycházíme ven a rychle se setkáváme s Davidem a Álou. Jdeme směrem na Staroměstské náměstí. Za chvíli již stojíme u radnice před Orlojem, klasika, nádhera. I když dnes je pohled na Orloj trochu kuriózní. Není totiž kompletní. Chybí na něm totiž socha „Hvězdáře“, kterému začátkem května nějaký debilní vandal ulomil ruku a socha je tak v současné době v opravě v restaurátorské dílně. Po chvíli kochání pokračujeme přes náměstí do Celetné ulice. Turistů všude mraky, ale to je také klasika. V Celetné ulici se ještě stihneme podívat do luxusního obchodu s cukrovinkami, především speciálně vyrobenými z čokolády. Všude po obchodě nás provází úžasná vůně, sortiment je krásně naaranžovaný, prostě vše láká k „nakousnutí“. Ovšem pozor na ceny! Ty jsou také krásně luxusní. Velmi zajímavé bylo sledování dvou zaměstnanců, kteří přímo před zraky zákazníků připravovali sladké polotovary cukrářských výrobků. Ivetku jsem musel z obchodu doslova vytáhnout, ta by tam byla snad ještě dnes. Celetná ulice končí, vítá nás Prašná brána. Postupně projdeme Hybernskou ulicí a již jsme na Masarykově nádraží. Do odjezdu vlaku zbývá asi půl hoďky. Vlak je již přistaven a my si jdeme sednout do kupíčka. Dnes s Ivetkou jedeme s prázdnou. Nebyl totiž čas, jako již skoro tradičně, si na cestu v KFC koupit pověstný kyblík s pálivými křidélky. Je něco před sedmou hodinou a vlak se dává pomalu do pohybu, odjíždíme. Cesta ubíhá standardně jako obvykle. V kupíčku střídavě odpočíváme nebo debatujeme o dnešním výletu a o dnešních zážitcích. Jedeme „na čas“, Kralupy, Roudnice a již stavíme v Lovosicích. David s Álou se s námi loučí a vystupují. My vystupujeme po 20 minutách v Ústí. Protože je neděle, zítra se jde do práce a také proto, že už je docela pozdě, tak se nám už v Ústí jít nikam nechce. Se Zbýňou se na „Míráku“ loučíme a všichni odjíždíme domů. Dnešní výlet definitivně končí. Celkem (včetně závěrečné procházky Prahou) bylo našlapáno cca 16 KM. Osobně si myslím a zároveň konstatuji, že se, celkově vzato, dnešní výlet vydařil. Doufám a pevně věřím, že se všem zúčastněným dnešní výlet do Prokopského údolí líbil, že se také líbila i následná bonusová procházka Prahou. A v neposlední řadě doufám, že byla spokojenost i se mnou, jakožto s plánovačem, organizátorem a zajišťovatelem dnešního výletu. Počasí nás velmi mile a příjemně překvapilo. Bylo fakt až doslova vedro. Navštívili jsme a prošli jsme si jedno z dalších významných pražských údolí, plné a bohaté na přírodní, především geologické zajímavosti. (Jedná se o výběžek Českého krasu sahajícího až na samý okraj Prahy, s unikátními vápencovými útvary a úkazy, s nalezišti zkamenělin a fosílií, místo dávného pravěkého osídlení, místo do jisté míry mystické.) Za sebe mohu prohlásit, a je to tedy pouze můj osobní subjektivní názor, že ze dvou s O.P.A.T.em navštívených pražských údolí se mě osobně více líbilo to „Šárecké“. Udělalo na mě o trochu větší dojem. Možná to bylo tím, že to „Šárecké“ na mě působilo mnohem přírodněji a divočeji. Možná také proto, že jsem od Prokopského údolí čekal více. Možná to bylo také tím, že počet lidí a návštěvníků byl tenkrát v „Šárce“ významně menší, než dnes v údolí Prokopském. (Samozřejmě, že k tomu přispěla probíhající ekologicko – přírodovědná soutěž a velmi krásné počasí.) Nicméně do Prokopského údolí jsem se těšil a jsem rád, že jsem si ho dnes prošel. Pražákům můžeme v dobrém závidět, že mají doslova za posledním panelákem úžasnou přírodní scenérii. Doufám, že se výlet líbil i našim pražským kamarádům. Byla to jejich první akce s O.P.A.T.em. Také doufám, že snad nebyla poslední. Vzdálenost Ústí – Praha sice není z nejbližších, ale když bude vůle a chuť, tak není problém opět někam společně vyrazit. Ostatně i O.P.A.T. se do Prahy a jejího blízkého, či vzdálenějšího okolí určitě jisto jistě ještě mnohokrát podívá. Cílů a tipů na výlet je stále ještě nespočet. Možnost zapojení pražských kamarádů by tak určitě bylo o dost snadnější a nemělo být takový problémem, jako jejich případná účast na výletech pořádaných tady u nás na „severu“. O.P.A.T.u zdar!!! Těšíme se nashledanou na dalších výletech a akcích O.P.A.T.u !!!

Sepsal : Jára