K R K O N O Š E      2 0 0 9

sobota 13.6. – středa 17.6.

Letošní pánská jízda se nám trochu zamotala, neboť celoročně plánovaný puťák po Šumavě se z ekonomických, rodinných i jiných důvodů nakonec přetavil na dovolenou v Krkonoších, která trvala netradičně pouze do středy. Nakonec se vše domluvilo a na startu letošní akcičky jsme se sešli 4 borci.

David, Zbýňa, Milan, Viktor.

Sobota

Sraz byl naplánován na půl devátou u Krajského soudu, kde nás do svého vozu naložil řidič výpravy David a Zbýňovi doporučil či spíše poručil, ať se nechytá madla nade dveřmi a vyrazili jsme. Během hodinky a něco jsme vystoupili v Mladé Boleslavi u OC Olympia a šli se občerstvit. Někdo jídlem, jiný jen malé pivo. Ještě káva u McDonalďs a frčeli jsme dál. Zastávka na oběd byla naplánovaná ve Vrchlabí. Na programu byl oběd, prohlídka města a ochutnávka pro nás neznámého piva Krkonošský medvěd. Oběd se vcelku vydařil, ovšem minipivovar již skončil a tudíž je Viktor bez medvěda. Jako by nevěděl, že si ho darebáci ve sněmovně již dávno rozporcovali. Nevadí, pokračujeme. David pouští CD skupiny Lojzo ( slov. skup. populární ve 2 pol. 80 let min. stol. – pro nepamětníky ) a již se blížíme do Pece pod Sněžkou, cíle naší letošní dovolené. Jelikož máme vcelku podrobný plánek, nacházíme penzion Avia bez potíží. Zvoníme a majitelka ( pí Mrvíková– její jméno se nám podařilo několikrát nepěkně zkomolit, naštěstí ne před ní ) nám jde otevřít. Mezitím se majitel, který přišel později a nevěděl kdo jsme, obořil na Davida, co že zde pohledává a zda má rezervaci. Nu, rezervaci máme a tak je vyhráno. Jen co majitelka zjistila, že jsme čtyři chlapi v nejlepších letech, oznámila nám, že nám dá jiné pokoje – né ty s manželskejma postelema. David a Zbýňa dostali jeden pokoj, Milan s Viktorem druhej. Pokoje byly koncipovány sice pro čtyři osoby, ale i ve dvou jsme měli kolikrát potíž se vyhnout. V zimě a ve čtyřech to musí bejt docela sranda. Ale hory jsou hory a tak nám to nevadilo. Po zabydlení a úvodním přípitku na zdar letošní dovolené a na Krakonoše, jsme si dali ještě jedno točené ( což bylo první a poslední pivo vypité v našem penzionu – to jsme samozřejmě ještě netušili ) a vyrazili do centra Pece. Projít centrum Pece obnáší ujít asi tak 400 m, což jsme zmákli za chvilku, neboť jsme byli relativně plní sil. Nejprve jsme se zastavili u atrakce nazvané Monkey park, kterou chlapi tvrdě zkritizovali a pak jsme se posadili u občerstvení pod hlavním parkovištěm. Jedna postarší paní tam točila Pernštejn, za 25 ,- Kč. ( naše nejlevnější pivo v Peci ). Všichni poklidně seděli, jen Viktor úslužně nosil paní prázdné půllitry ( i od jiných stolů ). Dopili jsme, pozdravili, paní nám poděkovala a šli jsme dál. Jen z batohů to lehce cinkalo. Pro prohlídce několika dalších osvěžoven jsme se uchýlili do hospody na Peci. Ceny celkem vysoké, personál se taky mračil, ale večeři a pivo jsme si dali. Zachmuřený obličej servírky rozjasnil až David, který se optal, jak to vypadá na zdejší diskotéce, na kterou by se rád podíval. Servírka si nás prohlídla a rozesmála se. Pochopili jsme, že tam asi chodit nemáme. To nám bylo potvrzeno s tím, že je to tam mrtvý. Tak jsme zaplatili a vypadli. Naše poslední dnešní štace se jmenovala penzion Vysoká Stráž. Zde si David prohlídl pingla a povídá, „toho já odněkud znám, ten je z Ústí“. Celkově se zdálo, že v Krkonoších neradi obsluhují hosty, kteří u nich nejsou ubytovaní. No dali jsme pár piv, David vyhučel z pingla prohlášení, že je opravdu z Ústí, šel zaplatit a konečně jsme vypadli na vzduch. Ihned za námi bylo zamčeno. Ušli jsem asi 5 metrů a David pravil „nevzali jste mi mojí mikinu“ !! Na náš dotaz, proč bychom mu MY měli brát JEHO mikinu se jen otočil a zvonil. „já tam nechal mikinu“ pravil dobrému muži, který mu otevřel. Ovšem zlatým hřebem večera byl Zbýňou avizovaný superhororr Jeskyně, který běžel na Nově. Abychom se nebáli, vzali jsem si k televizi, která se nacházela v jídelničce v přízemí láhev „Jégra“ a oříšky. Nu – horor nepatřil k nejpovedenějším, ale přesto jsme ho dokoukali a po půlnoci se odebrali na kutě.

kilometráž : 7 km

neděle

Dnešní den bude určitě náročný. To napadlo asi každého z naší party, jen co otevřel oči. Někteří jedinci se budili už dvě hodinky před snídaní, která byla plánována na 8 hod. Asi nemohli dospat radostí, že se půjde na Sněžku. Snídaně byly v ceně ubytování ( 300 kč na os./den ) a avizovaný byl švédský stůl. Výborně !! Po nezbytné ranní hygieně se úderem osmé přesouváme o dvě patra níže, do jídelny. Letmým pohledem do jídelny zjišťujeme, že jsme poslední. Skupinka Němců vpravo ode dveří se již krmí a česká rodinka, kterou večer budil David bušením do zdi ( myslel, že vedle bydlíme my ) se již taky živila. Naše čtyřka seděla ve vedlejší místnosti a tak jsme měli klid. Zapojili jsme se tedy do snídaně a nabírali si z talířů, ze kterých pomalu ubývalo. Dali jsme si i volské oko, jen párky nikde. Snad zítra, povzdechl si David. Najedli jsme se, popili čaj či kávu, shlédli Panoramu v TV a šli se připravit na tůru. Kolem 9 hod. vyrážíme. Měli jsme na výběr ze dvou tras. Buď přes Růžohorky a pak pod lanovkou na Sněžku a nebo „Obřákem“, jak se tu říká cestě přes Obří důl. Tu jsme i nakonec zvolili. Bylo jasno, nefoukalo už tak jako včera a tak se šlo celkem pěkně. Fotím, Zbýňa točí, pak maže, točí, maže a tak dokola. Chce udělat dokumentární film o naší expedici a neprozřetelně slíbil rodičům, že jim ho celý pustí. A tak teď musí stříhat. Během akce se z něj stal dobrý střihač – či střihoun ? Občerstvíme se v Boudě v Obřím dole malinovkou a kofolou a pak už jen funíme do kopce. Bylo to na krev, ale po úmorném stoupání jsme přeci jen nahoře. Zatím ne úplně, posedáváme u polské boudy pod vrcholem Sněžky. Ještě zdolat prudký kamenitý stoupák a měli bychom být na vrcholu. Lidí je tu dneska jako mravenců a tak se řadíme do fronty a jdeme. Konečně vrchol. Sněžka 1602 vysoká hora byla pokořena – jak by řekl p. Munzar. Výš už to u nás nejde. Gratulujeme si k úspěchu a jdeme se porozhlédnout po vrcholu. Pytle s bordelem, suť, plechy. Polská chata, česká Poštovna - nic moc stavba, uvidíme kolik vydrží. Pár fotek, svačina, ještě se jdeme podívat na stanici lanovky. Její součástí je i bufet. Jelikož mě už trochu vytrávilo, poručil jsem si 2 nožičky dietního párku, chleba, hořčici. 46 Kč. Drahé, ale jsme přeci na Sněžce. Kamarádi hlásí, že hlad zatím nemají, ale pokud je přepadne, tak se naobědvají na Luční boudě. Dojídám a vyrážíme. Teď už se jde veseleji. Jen Zbýňa odbíhá vrátit nevhodný dárek. Koupil jakýsi suvenýr v domnění, že je na něm česky napsáno Sněžka a ejhle.Místo toho je tam německy napsáno Krkonoše. Samozřejmě se vrátil s nepořízenou. Pod Sněžkou pokračujeme po modré přes rašeliniště, kde pramení Bílé Labe i Úpa a po chvíli jsme u Luční boudy. Je to největší horská bouda v Krkonoších. Vcházíme do restaurace usedáme a poroučíme piva. Viktor mrknul na jídelní lístek a mlčky ho strká před Davida. Ten ho chvilku studuje a na krku mu začíná pulsovat tepna. Pak začíná šťavnatě klít. Beru si od něj lístek a podivuji se. Párek, který jsem měl na Sněžce zde stojí 96 Kč, vařené brambory s karotkou 139 Kč, pivo 46 Kč. Hm. Takže pane Čech, až budete natáčet zas nějakej pořad s turistickou tematikou a něco doporučovat, koukněte se občas na ceník. Náš kamarád tu dostal málem infarkt. David sáhl do batohu a ostentativně pře sebe na stůl položil vaječné věnečky a počal je konzumovat a pozoroval při tom personál. Ten při pohledu na Davida dělal, že nic nevidí. Tak tady se obědvat taky nebude. Zkusíme štěstí o dům dál na Výrovce. Překonáme menší převýšení, hrábneme si do sněhu na stráni nad Výrovkou a už jsme tam. Vejdeme do samoobslužné jídelny a zkoumáme ceny. „Pořád jsme vysoko“ praví David. Veselé úsloví. Dáme jen pivo a jdeme níž. Richterovi boudy. Zde se usadíme a hned nás zaujme skupinka u vedlejšího stolu. Podle hovoru poznáme, že se jedná o učitele a chystají se zítra na Sněžku. Nebydlí ovšem zde, neboť se baví o nějakém autobusu odjíždějícím v 19.30 z Pece. Obzvlášť jeden z nich je zajímavý, pravil, že před výstupem se posilní šampaňským. No nic, pokračujeme, k chatě to máme pár kiláčků. Konečně v našem penzionu. Dáváme se zběžně do kupy a chystáme se na večeři. Dnes to vyhrála pizzerie v centru Pece. Sil už není nazbyt a tak David bere auto. Předem se domlouváme na tom, že já a Zbýňa si objednáme každej celou pizzu a David s Viktorem si dají jednu na půl. Při objednávání si Viktor uvědomil, že by každému mohli na jeho polovinu pizzy dát jinou náplň a tak se Davida ptá co by si dal. Tomu je to jedno, ale Viktor se ptá znovu. Vše vrcholí hlučnou hádkou, kterou servírka uklidňuje slovy „ale pánové nehádejte se. Hádku končí Viktor, který oznamuje, že příště si objedná pizzu celou, sní jen půlku a tu druhou hodí do škarpy. Po jídle se nám ještě nechce na barák a tak se stavíme ještě na novopacké pivo v penzionu Lesní Pramen. Ještě před tím, ale cestou potkáváme staré známé učitele z Richterovi boudy, při čemž dva učitelé ( muž a žena ) vedou veprostřed se motajícího třetího kantora, který to zjevně přehnal s alkoholem a je docela mimo. Pěkný pohled. Do postelí jdeme řádně unavení a já prý usínám asi tak za 7 sekund.

kilometráž : 22 km

pondělí

Dnešní den jsme pojali odpočinkově a tak jedeme autem do Trutnova. Projít se a vykoupat. Parkujeme kousek od centra a míříme na náměstí, jemuž vévodí kašna se sochou staršího vousatého muže. Podle názvu náměstí usuzujeme, že jde o Krakonoše. V infocentru se informujeme, v cukrárně občerstvíme a míříme na naučnou stezku - Po stopách války 1866. Projdeme se okolo tabulí a památníků informujících o bitvě mezi Rakouskem a Pruskem. Pěkný jatka. Protože je hezky, rychle se najíme v lidové jídelně kousek od náměstí a přesunujeme se na místní, čerstvě otevřené koupaliště. Zde se povalujeme asi 2 hodiny, pak nakoupíme něco k večeři, u silnice ještě košík jahod a míříme do Pece. Já si dopřávám v hotelu Horizont saunu a vířivku, ostatní odpočívají na pokoji pasivně. Po odpočinku jdeme do Hospody na Peci, kde popíjíme a diskutujeme na téma – proč žijeme. Zajímavé, Zbýňa litoval, že nemá kameru. Přestože dnes jsme tomu kilometrově moc nedali, rádi zalézáme do postelí a usínáme.

kilometráž : 9 km

Milan 26.6.2009

Úterý

Zbylé dva dny naší letošní O.P.A.Ť.ácké dovolené se pokusím zaznamenat já. Protože večerní konzumace alkoholických nápojů byla mírná, vstáváme ráno v pohodě. Po ranní hygieně míříme na opulentní snídani. Po snídani se chystáme na výlet do Jánských lázní. Počasí nepřeje, je zataženo a chvílemi prší. S odchodem nijak nespěcháme. Po dohodě měníme plány (jak se uvidí, ne naposledy), nepojedeme autem, operativně hledáme autobusové spojení. Nacházíme nejbližší odjezd a po deváté hodině míříme na zastávku. V informačním středisku vedle zastávky nakupujeme nějaké suvenýry. Autobus přijíždí a rovnou to otáčí na další cestu. Jedeme bez přestupu s pár lidmi do Jánských lázní. Za jízdy se rozhlížíme po okolní přírodě i vesničkách kterými projíždíme. Přibližně za půl hodiny vystupujeme v cílovém městečku. Procházíme se v centru, již na první pohled poznáváme lázně. Je zde vysoká koncentrace invalidů a rekonvalescentů. Milan nás vede k dětské ozdravovně Vesna, kde se jako děcko léčil z plicních problémů. Ozdravovna je zachovalá, velká a v dnešní době určitě i vytížená. Milan zamačkává slzu dojetí a pokračujeme dál. V restauraci Kolonáda si dáváme pár Pardálů, sedí se dobře. Po nějaké době se konečně zvedáme a jdeme k lanovce na Černou horu. Máme v plánu vyjet nahoru a po hřebeni sejít do Pece pod Sněžkou. Plán je to pěkný, ale bohužel ho neuskutečníme, protože lanovka kvůli technické závadě nejezdí. Je dost hodin, plánovaných sedm kilometrů by se natáhlo na třináct, a těch šest navíc by bylo do pořádného a nezáživného hamtáku. Navíc jsme již dnes nějaké kilometry ušli a někteří z nás ještě nejsou po výstupu na Sněžku úplně fit. Vynuceně měníme plány a do Pece pod Sněžkou se vrátíme autobusem. Máme štěstí, za pár minut jede autobus do Svobody nad Úpou a odtud máme přípoj do Pece pod Sněžkou. Okolo půl čtvrté vystupujeme u informačního střediska. Tady se rozdělujeme na dvě skupinky. Já a Milan se vydáváme na chatu Kladenka. David a Zbýňa se jdou projít po vsi. Sice jsme s Milanem věděli, že nás čekají přibližně 2 kilometry stále do kopce, ovšem skutečnost překonala očekávání. Výšlap jsme si opravdu užili. Ani jsme moc nevnímali nádhernou přírodu kolem. V cíli jsme si docela vydechli radostí. Kladenka je opravená, teď před sezónou je zde prázdno. Dáváme si pivko a odpočíváme. Před odchodem pořizuje Milan pár fotek interiéru a exteriéru pro rodiče. Jedou sem v létě, tak ať vědí, co je čeká. Následuje cesta zpět, která stále klesá, paráda. Jdeme většinou po silnici, proto si závěr zpestřujeme strmým sestupem pod vlekem. Hned jak dorazíme do Pece pod Sněžkou se telefonicky domlouváme s Davidem a Zbýňou, že na ně počkáme v hospodě Na Peci. Kluci po nějaké době přijíždějí autem lenoši. Líčí nám co dělali po rozdělení. Prošli se po vsi a skončili na pivu v penzionu Javor, pak šli odpočívat do pelechů na barák. Protože docela chválí posezení v Javoru (mají tam slevy na jídlo a pití), autem se tam přesouváme. Popíjíme, hodnotíme dnešní den a plánujeme zítřek. Shodujeme se, že hned ráno zavoláme do Jánských lázní zda jezdí lanovka. Když pojede, vyrazíme tam. Před desátou hodinou se zvedáme a jedeme na kutě. Zbýňa sice mrmlá, že by ještě popil, ale má smůlu ostatním se nikam nechce. Navíc by byl i problém sehnat restauraci, která by měla otevřeno. Dnešní den nevyšel přesně podle plánů, ale přesto byl vydařený. Výlet do Jánských lázní i když zkrácený se povedl, počasí opět přálo. Ušlo se přibližně 12 km (já a Milan) a 10 km (David a Zbýňa). Něco jsme viděli a opět se ukázalo, že nás nic nezaskočí. Dovedeme již po letech zkušeností operativně měnit a přizpůsobovat naplánovaný výšlap změnám a překážkám, které nenadále nastanou.

Středa

Ani jsme se nenadáli a je to tu. Poslední den letošní dovolené. Uteklo vše nějak podezřele rychle. Po snídani balíme, předáváme klíče od pokojů a loučíme se. Bylo to tu dobré. Naskáčeme do auta a David nás veze do Jánských lázní. Máme zjištěno, že lanovka na Černou horu je v provozu, dnes nám akci snad nic nezhatí. Cesta utíká rychleji než včerejší jízda autobusem, za chvíli parkujeme přímo u lanovky. Kupujeme si lístky, za několik minut nám to jede. Přemýšlíme i o možnosti, že si půjčíme koloběžky a kopec si při zpáteční cestě sjedeme. Bohužel firma, která koloběžky půjčuje má ještě zavřeno. Třeba to vyjde příště.  A již je tu odjezd. Kabinky lanovky jsou moderní pro osm osob, protože je lidí málo, zabíráme si jednu jen pro sebe. Jízda je plynulá, výhled solidní. Milan fotí, Zbýňa něco natáčí na kameru. Za pár minut jsme na místě. Hned vedle budovy lanovky stojí ohyzdná kruhová stavba – bar. Interiér slabota, pití předražené. Nic si nedáváme a míříme raději k rozhledně. Ta je nedaleko. Nahoru vystoupáme jen tři. David jak je jeho zvykem čeká pod rozhlednou. Tipuji, že brácha tak na polovinu rozhleden nevyleze. Je to o to zajímavější, že kopec i když je vysoký kolikrát zdolá, ale ten poslední krok vylézt na rozhlednu již neudělá. Výhled je pěkný, ale strašně fouká vítr a je zima. Moc dlouho na plošině nevydržíme a slézáme dolů. Pokračujeme po červené turistické značce na výšlap po vrcholu Černé hory. Přicházíme ke kiosku U staré lanovky a občerstvujeme se (čaj s rumem, Krakonošovi kapky atd.). I tady jsou ceny vyšší, jak říkáme od Luční boudy: „Jsme stále moc vysoko“. Po posezení vyrážíme na další cestu. Protože je trasa Černá hora – Pec pod Sněžkou méně náročná, chodí kolem nás všemi směry spousta důchodců a školních výletů. Pod hotelem Černá bouda se napojujeme na místní značení a jdeme si prohlédnout rašeliniště. Zajímavé místo. Velká část cesty vede po dřevěných chodníčcích, lidí chodí méně. Přicházíme k Hubertově vyhlídce, rozhlížíme se do údolí, kocháme se. Další vyhlídku, která se jmenuje Nad Javořím dolem a je to menší dřevěná rozhledna bohužel míjíme. Zůstává nám jako restík na příště. Ještě před dokončením okruhu se stavujeme na krátké občerstvení v Pardubických boudách. Nyní nás čeká jen kratší, ale o to strmější výšlap zpět k hotelu Černá bouda, kde končí naučný okruh. Docela si zafuníme.Následuje návrat k lanovce. Kluci ještě doufají, že nám půjčí koloběžky na cestu dolů tady. Bohužel nepůjčují. Jedeme tedy i dolů lanovkou. Připadám si jako důchodce. Obě cesty uskutečnit lanovkou, to je snad poprvé v historii O.P.A.T.u. Ale nedalo se nic dělat, času nebylo nazbyt a takhle se vše dobře stihlo. Dnešní výlet se povedl, počasí vyšlo. Lepší zakončení dovolené jsme si nemohli přát. Dnes jsme našlapali přibližně 7 kilometrů. Nasedáme do auta a míříme domů. Stihneme si dát v Nové Pace oběd a v Mekáči kávu. V podvečer jsme v Ústí nad Labem. Já mířím domů, ostatní ještě zakončují dovolenou v Pivovarské restauraci. Dle pozdějších referencí se i posezení vydařilo.

Závěr a vyhodnocení

Letošní zkrácená dovolená se dle mého názoru vydařila. Jelo se sice na méně dní, ale stihli jsme i tak dost aktivit. Pochvalu zasluhuje Milan, který po známých potížích, které způsobily zrušení dovolené na Šumavě operativně zajistil pobyt v Krkonoších. Chválím i Davida, který vzal své auto a spolehlivě řídil celou dovolenou. Musím vyzdvihnout, že ze 14 dovolených David na 9 vzal své auto a řídil je. Na dalších 3 dovolených řídil jejich podstatné části v autě jiného účastníka. Máme do budoucna na čem stavět. Spolehlivý plánovač a obětavý řidič je základ, další účastníci včetně mě se k nim rádi přidají. Doufejme, že je před námi spousta neméně úspěšných dovolených. Na té letošní jsme našlapali celkem 57 kilometrů a viděli dost zajímavého.Dohodli jsme se také s letošními účastníky, že příští rok pojedeme do penzionu, či ještě lépe pronajmeme si chalupu v nějaké zajímavé lokalitě. Od putovního tábora a spaní pod širákem na 99 % upustíme. Stačí, když pod širák vyrazíme na víkend. Po vyhodnocení všech faktorů se dovolená pod střechou jako základnou pro výlety v okolí jeví jako nejvýhodnější. Tipy na možná místa mohou přinášet všichni potenciální účastníci dovolené v příštím roce. Z nápadů se na konci roku vybere ten nejlepší. Na dalších akcích O.P.A.T.u ahoj.

Zpracoval: Vik

30.6.2009