DOVOLENÁ - CHŘIBY 2008

Tak se letos opět vydáváme s kamarády na společnou dovolenou. Letošní dovolená má pořadové číslo 13, což doufejme bude pro nás všechny šťastné číslo. Počet účastníků je pět :

Viktor (12 absolvovaných dovolených),

David (12 absolvovaných dovolených),

Milan (10 absolvovaných dovolených),

Roman (4 absolvované dovolené),

Vilda (nováček),

což je dobrý počet, neboť se vejdeme do jednoho vozidla a ušetříme na jízdném. Auto bere Vilda, který má velkého Passata a řídí dobře. V pohodě se do něj naskládáme i s bagáží. Na zadním sedadle se budeme trochu tlačit, neb jsme ramenatí chlapi, ale musíme to vydržet. Vyrážíme do pohoří Chřibů, méně to známé části Moravy. Nikdo z nás zde zatím nebyl, nevíme do čeho jdeme, ale těšíme se. Ubytování máme zajištěno v baráčku ve vesnici Osvětimany, cena 5000,- Kč na týden za celý objekt je solidní. Milan naplánoval spoustu výletů a zajímavých míst, uvidíme co se stihne. Nyní trochu předběhnu, ale chci aby následující slova byla zaznamenána na papíře. Roman s Davidem prohlásili za střízlivého stavu a před svědky, že dovolenou v roce 2009 plánují a zajišťují spolu (podle mne si ukousli větší sousto než mohou zvládnout). Do 31.12.2008 mají mně a Milanovi podat první hlášení o přípravách. Tak chlapci tužte se a šťastnou ruku při výběru, jsem na Vás zvědav.

SOBOTA 31.5.2008

Dnes vyrážíme na dlouho očekávanou dovolenou. Vilda nás postupně nabírá u našich domovů, jen Roman chce naložit u servisu, kde nechává auto v opravě. Vše probíhá plynule, jen na Romana 20 minut čekáme. Ovšem Roman je kupodivu bez viny, neboť mu David špatně nahlásil čas kdy přijedeme. David dostal vynadáno za zdržování a jedeme pro Milana. Okolo půl osmé vyjíždíme v kompletním složení směr Praha. Vilda na to šlape, cesta ubíhá. Za Prahou máme zastávku na pumpě, kde snídáme. Poté jedeme až před Brno, kde nás trochu zdrží nehoda. Čekáme ve frontě před ní. Když se konečně rozjedeme, uháníme až do Slavkova u Brna, kde máme další, tentokrát delší zastávku. Projdeme se po náměstí (připravují tady zrovna podium na víkendové oslavy), v restauraci si dáváme jídlo a pití. Obhlížíme zdejší zámek pouze z venku, na prohlídku nejdeme. Procházíme se po pěkně upraveném zámeckém parku, fotíme se. Po odpočinku, procházce a občerstvení nakupujeme v supermarketu nějaký proviant na snídaně. Nacpeme nákup do auta a jedeme bez zastávky do cíle – Osvětiman. Baráček ve kterém budeme mít týden útočiště nacházíme snadno, je u hlavní silnice. Po telefonické domluvě s majitelkou si odmykáme a prohlížíme si naše dočasné obydlí. Z venku stavení nevypadá nijak velké, ale zdání klame. Uvnitř je místa dost: obývací pokoj, 3 ložnice, kuchyň, spížka, koupelna, WC, posezení na chodbě. Sedět se dá i venku na dvorku. Jsme spokojeni. V rychlosti se ubytujeme (Vilda je na pokoji sám, neboť jak jsme poznali na předchozích akcích, neskutečně hlasitě chrápe), poté míříme do místní restaurace U Janošků. Posedíme asi dvě hodiny a vracíme se na barák, kam má dorazit paní domácí. Po cestě míjíme zajímavé zařízení. Na jednom z domů je umístěn automat na mléko. Zrovna ho nějaký vesničan zkušeně dojí. David se ho ptá na druh mléka, které je k mání (kozí či kraví) a mužík ho hrubě odbývá, že neví. Alespoň okukujeme mechanismus a David plánuje, jak si některý den dá k snídani čerstvé mléko (mohu prozradit, že si ho ani jednou koupit nešel, takže ho neochutnal). Ubytovatelka přichází včas a příliš se nezdrží. Domlouváme podrobnosti pobytu a pronájmu, řekne nám také, kde jí najdeme v případě potřeby a odchází.Vracíme se do hospody a plánujeme předběžný program na týden. Několikrát nás číšník napomíná, že moc hlučíme. Ze začátku nevíme co po nás chce, neb říká: „Tíško, tíško“! Nezdá se nám, že bychom byli moc hlasití, ale tady na Moravě jsou lidé asi citliví na hluk. Roman se s ním pak několikrát dohaduje, nepadli si navzájem zrovna do oka. Po nějaké době nás to tady přestává bavit, odcházíme tedy do blízké vesničky Medlovice na zábavu. Při cestě se ještě stavujeme na baráku a posilňujeme se slivovicí. Když vyrážíme, Roman přišlápne Milanovi botu tak šikovně, že mu jí rozerve. Pouhý rok staré a kvalitní sandále jsou v tahu. Roman si na svou adresu vyslechne dost nadávek. V restauraci U Macka, není plno. Sedáme si a dáváme si něco na zub. Po chvíli si přisedá místní opilec a chce si povídat. Snažíme se ho neposlouchat, má docela výdrž. Nakonec ho odvádí obsluha. Začíná diskotéka, ale je to slabota. Netancujeme, ale vydatně popíjíme. Odcházíme hodně pozdě a dost unaveni. První den dovolené se vydařil. Dnešní zahajovací den jsme našlapali přibližně 6 km.

Neděle 1.6.2008

Bez ohledu na večerní dlouhé posezení vstáváme poměrně časně. Někdo snídá, někdo nemá chuť. Kromě Romana, který odpočívá jdeme všichni procházkou na nedalekou přehradu. Rozhlížíme se po břehu, pozorujeme rybáře (jeden zrovna chytil nějakou čudlu) a přemýšlíme, zda se vykoupeme či ne. Na hrázi se opaluje a předvádí nějaký postarší nudista, raději pokračujeme dál. V zadní časti vypadá přehrada čistší. Slunce pálí čím dál víc, jdeme do vody. David, kterého nikdo neviděl v přehradě či rybníku již spoustu let sedí na břehu. Vilda, Milan a já plaveme a snad neděláme přílišný hluk, který by rybářům plašil ryby. Nikdo nás neokřikuje, jsme zřejmě tišší než obvykle.Po osvěžení ve vodě se jinou cestou vracíme zpět na barák. Jdeme přes louku s vysokou kvetoucí trávou. David i já si pořádně zakýcháme, zdejší pyl je nějak agresivní. Stavujeme se na jedno vyprošťovací pivko U Janošků a jdeme Romana zvednout z pelechu. Po obědě jedeme autobusem na výlet do Uherského Hradiště. Cestu ve vyhřátém autobuse přežijeme a jdeme se cournout po městě. V informačním centru kupujeme Járovi turistickou známku (v průběhu dovolené jich zakoupíme několik), prohlížíme si materiály o okolí a povídáme si se zdejší výřečnou zaměstnankyní. V restauraci Koruna ochutnáváme pivo Janáček. Popíjíme hlavně dvanáctku, která je solidní. Odborník Vilda pije postupně desítku, jedenáctku, dvanáctku i čtrnáctku speciál. Jako nejlepší vyhodnocuje jedenáctku. Dáváme si i gáblík. Roman, David a Vilda si objednávají halušky, každý má chuť na jiné: David s brynzou, Roman se špekem a zelím, Vilda se sýrovou omáčkou. Jak je tak s Milanem pozorujeme, vypadá to, že jim moc nešmakují. Nimrají se v nich a sousta jim doslova rostou v puse. Na otázku jak mu chutná, odpovídá David s kamenným výrazem jen : „ Zasytí to “! Kluci si navzájem své halušky ochutnají a shodují se, že nejhorší jsou ty co má Vilda. To se hned tak nevidí, aby měl někdo horší jídlo než David pověstný svým kvalitním výběrem. Docela se s Milanem bavíme.Po posezení se vydáváme na další prohlídku města. Máme naplánovanou rozhlednu nedaleko města, ale je strašný pařák. Nakonec její návštěvu rušíme. Jdeme kolem stadionu 1. FC Synot, je otevřeno, fotíme se na trávníku. Do odjezdu autobusu zpět do Osvětiman máme čas, procházíme se dál po městě. Vildu to již moc nebaví, nadává a asi 100x zopakuje, že je pařák a že ho paneláky co vidí kolem sebe nezajímaj. Jdeme tedy na pivo a do odjezdu čekáme v hospodě. Autobus jede na čas, cesta zpět uteče, ve 20.00 hod. jsme na baráku. Milan s Vildou jdou rovnou na pivo, my ostatní jdeme na pár žejdlíků až po kratším odpočinku. Moc dlouho se ale nezdržíme a míříme na kutě. Dnes jsme našlapali přibližně 8 km. Počasí výletu moc nepřálo, bylo strašné vedro. Naštěstí v hospůdkách bylo příjemně. Vilda fotil jako o život, asi chce za dobu dovolené strhat foťák. Hlavním objektem byl kromě zajímavostí z výletu Roman. Vilda asi po návratu uspořádá výstavu fotografií Roman 100x jinak.

.

PONDĚLÍ 2.6.2008

Opět se nám daří vstát brzy, Milan jde obětavě do samoobsluhy pro čerstvé pečivo. Kvalitně snídáme, budeme potřebovat energii na výšlap. Dnes je v plánu delší výlet na zříceninu hradu Cimburk. Po opuštění baráku si kupujeme svačinu a vyrážíme. Naplánovaná trasa: Osvětimany, chata Radost, rozcestí sv. Kliment, rozcestí U Křížku, Cimburk, Kazatelna, ranč Vlčák, Osvětimany. Má být pařák, snad to ve zdraví přežijeme.Začátek cesty vede podél koupaliště, které je vypuštěné a čeká na rekonstrukci a pěkných vesnických domků. Za vsí začínáme stoupat a přicházíme k chatám a rekreačním zařízením. Kolemjdoucí nahluchlé babky se ptáme zda tady není nějaká osvěžovna. Doporučuje nám pouze nedalekou studánku. Naštěstí jsme se dostatečně zásobili vlastním pitím. Chata Radost je zavřená, teprve se připravuje na sezónu. Přes léto majitel možná provozuje restauraci, ovšem to je nám teď prd platné. Vedro sílí, jdeme však lesem, není to tak strašné. Všichni účastníci jsou zatím v pohodě a plni sil. Přicházíme k rozcestníku u sv. Klimenta, zde v minulosti stávalo hradisko z doby Velké Moravy - Hradiště. Dnes ho připomíná jen cedule s údaji a neznatelné valy.Pokračujeme dál a na rozcestí U Křížku, kde je značen Cimburk 400 m špatně odbočujeme a jdeme jinam. Zajímavostí je, že David odbočil správně, my se mu smáli a zavolali ho zpět. Přesvědčili jsme ho, že správně se jde jinudy a dělali z něj bloudiče. Asi po kilometru je nám divné, že zřícenina není v dohledu. Koukáme do mapy a vracíme se. Omluvou nechť nám je, že odbočky byly těsně vedle sebe a byly obě značené zelenou barvou. Kluci si zanadávali kvůli zbytečně vydaným silám, omlouváme se Davidovi a odbočujeme správně. Po chvíli stojíme pod hradem, kam právě přišel i školní výlet.Na první pohled je vidět, že se zřícenina zvelebuje. Všude jsou pracovní stroje, lešení, nářadí a materiál. Docela to tady smrdí prací. Ještě že jsme na dovolené. Vstup je otevřen, nikde nikdo, jdeme dovnitř. V klidu si samostatně prohlédneme celý areál, potkáváme při tom jakéhosi chlapíka ze kterého se později vyklube správce . Někteří studenti sedí u zavřené pokladny, další procházejí hrad jako my. Škola je to střední, většinou dívky, je na co koukat. Správce otvírá pokladnu a prodává vstupenky i občerstvení. My si kupujeme teplé pivo a sedáme si na lavičky. Správce se ptá Davida, jestli nepůjdeme na prohlídku hradu (za 30,-). David odpovídá, že ne, a že stejně mají zavřeno. Správce čučí a tvrdí, že je otevřeno. Vzpomněl si ovšem trochu pozdě, areál jsme si již prohlédli a zadarmo. Kluci se rozseděli a ve Vildovi mizí jeden lahvový Vyškov za druhým, i když jsou teplé a chuť také není nic extra. Dá to trochu práce kamarády zvednout, ale nakonec se to podaří a my se vydáváme na další cestu. Prověří nás výstup na Kazatelnu, což je zajímavě přitesaná skála. Bohužel stromy jí již přerostly, výhled není žádný. Chvíli jdeme po hřebeni, poté sestupujeme do údolí. Poslední větší zastávka dnešního výšlapu je na ranči Vlčák. Pod tímto honosným názvem se skrývá obyčejné rekreační zařízení (chatky, restaurace, hřiště atd.), které majitelé připravují na sezónu. Restaurace naštěstí funguje, jsme dnes první hosté. Hovorný číšník nám hned vykládá, že je syn majitele, že není číšník, ale kuchař a za pípou že jen zaskakuje. Zavalil nás dalšími informacemi o provozu ranče. Také si stěžuje, že mu nedávno sebrali policajti řidičák (alkohol). Dáváme si piva (někdo i kořalku) či nealko a když vidím jeho ruce, jídlo si určitě nedám. Má je spíš jak dělník v těžkém provoze (špinavé) než jako kuchař. Přichází nějaký školní výlet (dnes na ně máme štěstí), hned je plno. Na další piva si chvíli počkáme. Prohodíme pár slov s profesory, jezdí sem pravidelně, předají nám pár tipů na výlety. Studenti odcházej, my sedíme dál. David ucucává nealko a nás ostatní rozjařené pivem a kořalkou tiší a nabádá k odchodu. Konečně k jeho radosti zvedáme kotvy. Než dorazíme do Osvětiman, stačíme se vykoupat v malé vodní nádrži při cestě. David do vody opět nevlezl a přidal se k němu i Roman. My ostatní jsme se docela osvěžili. Po návratu na barák si bereme auto a jedeme na jídlo do Medlovic. Nikomu se po dnešním delším výšlapu pěšky nechce. Po jídle se vracíme zpět, uvelebujeme se v obývacím pokoji před DVD přehrávačem. Sledujeme filmy, koncerty a klábosíme. Jako zajímavost a pro připomenutí bych rád uvedl dvě hlášky nejmenovaného kamaráda:

1) “ Naše firma je prošpikována inženýry “.

2) “ V práci mi přidali, dostal jsem se přes určitou hranici “.

Dnešní výlet můžeme hodnotit jako velmi vydařený. Počasí vyšlo, všichni přežili ve zdraví. Po cestě bylo i několik studánek, kde jsme se mohli v tom parnu opláchnout. Trochu jsme se někteří napili jen z jedné, jinak jsme raději konzumovali vlastní zásoby. Závěrečné vykoupání bylo také parádní. Vilda měl mám takový dojem při pochodu dvě krize, ale zanadával si a vše zvládl. Ušli jsme solidních 19 kilometrů.

ÚTERÝ 3.6.2008

Po vyskočení z pelechů snídáme smažená vajíčka s čerstvým pečivem, někteří si dopřávají i gulášovou polévku z pytlíku. Ranní kuchaři jsou Milan (vajíčka) a Vilda (polévka). Všem chutná. Dnes máme odpočinkový den, neplánujeme žádný dlouhý výšlap. Po snídani nikam nespěcháme, odpočíváme u DVD přehrávače. Pouštíme si jeden z dílů oblíbeného seriálu 30 případů majora Zemana – Mimikry. Včeličky si opět zalítaly.V 9.45 hod. odjíždíme autobusem do Kyjova. Nevím kdo plánoval časový plán jízdy zdejší linky, ale musel to být génius. Aby ho autobusák dodržel, jede jako šnek. Neskutečné. Takhle pomalu z nás nikdo nikdy nejel. Navíc je v autobuse nedýchatelno, a tak je cesta i když trvá jen asi půl hodiny k nevydržení. Po příjezdu se vzpamatováváme, procházíme se po městě, okukujeme náměstí. Krátká zastávka v cukrárně na kafe a pokračujeme v krasojízdě. Při prohlídce pamětihodností města dostáváme žízeň, jdeme na pivko a gáblík. Posedíme, popijeme a poklábosíme v příjemném prostředí. Žádný další program nemáme vymyšlen, nakupujeme tedy proviant na naplánované večerní grilování a míříme na autobusové nádraží.Ve 14.00 hod. sedíme v autobuse a vracíme se do Osvětiman. Cesta zpět je podobná té první jako vejce vejci. Opět jedeme jako s hnojem. Na baráku chvíli posedíme, pak jdou kluci na pivo. Já si čtu a odpočívám. Následující řádky jsem neprožil, tlumočím vyprávění ostatních. Posedělo se ve druhé místní hospodě, kde točili starý pramen (ten nemusím, ještěže jsem nešel). Kluci si pokecali s profesorama, které známe z ranče Vlčák. Ti jim doporučili jako skvělou hospodu s názvem Pod Skalů nedaleko Buchlova (podíváme se tam až vyrazíme na hrad, kluci nevědí co je čeká). Mladá servírka nosí piva hodně pomalu a některá zapomíná psát. Vilda s Milanem, kteří jich vypili nejvíc a platí jako poslední docela ušetří. Po návratu z restaurace si každý opéká na co má chuť a cpe se. Milan připravuje i brambory opečené v alobalu s dresinkem. Pak se sedí, relaxuje a popíjí. Postupně odpadáváme do postele. Dnešní den se vydařil. Nenašlapali jsme sice žádné pořádné kilometry, nic zajímavého jsme neviděli, ale odpočinuli jsme si a načerpali jsme síly na další dny. Dnes se ušli pouhé 3 kilometry.

První čtyři dny dovolené zpracoval a sepsal: Vik

16.6.2008

středa

Dnešní den jsme se rozhodli prožít oddychově a věnovat se i kultuře a proto jsme vyrazili do Zlína. Bylo to prozíravé rozhodnutí, protože počasí bylo nijaké, přes den poprchávalo. V půl jedenácté nasedáme do auta vyrážíme směr Zlín, kde o hodinku později parkujeme auto. Jelikož nechceme platit parkovné, necháme auto u nějakých kolejí cca 700 m od centra, avšak do solidního kopce, který při odjezdu musíme zdolat. Jako první se jdeme vykoupat do místního krytého bazénu. Čvachtáme se, závodíme v plavání na 50 m, v plavání pod vodou, využíváme i páru a venku se zatím dalo solidně do deště. Chvilku tedy posedíme v bufetu a po dešti míříme směr centrum. Milan s Viktorem si dávají kávu v cukrárně DINA (cukrárna roku 2005), Vilda si brousí zuby na pivo. V těchto dnech probíhá ve Zlíně filmový festival a v rámci doprovodného programu vystupuje na náměstí i skupina Horkýže Slíže, na kterou bychom se rádi podívali. Měli by hrát někdy mezi 18 – 21 hod. No uvidíme. Zatím koupíme v „Íčku“ Járovi placičku, omrkneme Zimovčáka a jeho velocipéd a jelikož někteří členové výpravy jsou po plavání unavení, hledáme nějakou osvěžovnu. ( návrh na prohlídku muzea obuvi byl zamítnut). Lucie Bílá na náměstí taky nikoho nenadchla a tak se po chvíli nacházíme u restaurace Zelenáčova šopa, kde shodou náhod probíhá akce s pivovarem Broumov a jeho pivem Opat. Jelikož dva členové naší výpravy mají na sobě trika s názvem O.P.A.T., budíme zaslouženou pozornost. Usedáme, objednáváme si a někdo zkouší chuť broumovského piva. No žádná sláva, ale už pro ten název se to musí zkusit. Nakonec kotvíme sosáky u 13 stupňového piva Svijany, které je nejpitelnější. Po hodince se Milan a Viktor zvedají a jdou se projít po městě, ostatní dávají přednost posezení u Svijan. Omrkneme stadion, kuželnu a obloukem se vracíme ke kamarádům. Vilda praví, že Svijany jsou hutný a že už to lehce cejtí ( po 10 pivech ). Roman si zase bezostyšně lehá na lavici a ještě se dožaduje podání piva. No, v leže toho tolik nevypije. Venku zatím lehce poprchává, ale jelikož 18 hod. je tu, platíme, škrábeme se na nohy a jdeme na náměstí omrknout program. Již z dálky je jasné, že Horkýže Slíže už hrajou. Přicházíme tedy do rozjetého vystoupení, dáváme si kelímkovou Černou Horu a posloucháme libé tóny. Po koncertu, tj. nějak po 19 hod. se pomalu ubíráme k autu. Se dvěma přestávkama, v pizzerii ( kde nabízí i takové speciality jako syrečková pizza ) a v baru u studentských kolejí se k autu dohrabeme již za šera a za tmy opouštíme Zlín. jelikož řídí David a naviguje Vilda, je cesta pomalejší, ale bezpečná. Oba se dělí o jedny brýle, ale zabloudíme jen jednou a krátce. V Buchlovicích zjišťujeme odchýlení od trasy, ale jelikož tam ve čtvrtek stejně chceme jet, alespoň víme kudy kam. Viktor má na to poněkud jiný názor, ale nakonec vše dobře dopadá a můžeme tak kolem půlnoci zalézt do pelechů a pořádně se vyspat na další náročný den.

4 – 5 km

čtvrtek

Na to, že jsme to předchozí den trochu natáhli ( jinak než myslí Renďa ), se vstávalo relativně brzy a všichni byli v pohodě, nebo se tak alespoň tvářili. Jako poslední pomoc měl u sebe Vilda krabičku s růžovými kavalíry ( ibalgin ). Posnídáme tedy a chystáme se na další výlet. Role Nešpora ( řidiče auta ) se ujímá tentokrát dobrovolně Roman. Chce si odpočnout od piva a něco ušetřit. Netuší, že jeho konzumace limonád a nanuků bude enormní. Nasedáme a míříme do Buchlovic, které jsme trochu nedobrovolně navštívili již den předtím. Auto necháváme stát v centru a míříme do Íčka a do zámeckého parku. Po zaplacení vstupného ( 20 Kč do parku ) vcházíme dovnitř, pozorujeme pávy, vzácné dřeviny a korzujeme. Vilda fotí jak zuřivý reportér a zapomíná u nějaké sochy čepici. Je mu to připomenuta a tak se urychleně vzdaluje. Ostatní zatím odpočívají u točené kofoly v květinové zahradě, jen Roman jde omrknout jakousi malou výstavu. Po chvilce pohody se přesunujeme do stanice, která chová zraněné či jinak ohrožené ptactvo. Nakonec zaskočíme do vinné galerie pod zámkem, kde uděláme menší nákup a odcházíme k autu. Popojedeme dál a necháváme stát auto u restaurace MACO. Dovnitř nejdeme jelikož máme výborný tip na restauraci Pod skalou. Cesta je vcelku solidní, jde se dobře a tak po cca 1 hod. přicházíme k restauraci. Zvenku nic extra, vevnitř je nějak mrtvo. Dáváme si teda gambrinus a kluci se vrhají na pink-pong, jako by jim bylo 12 let. Asi mají sil na rozdávání. Nakonec někteří neodolají a objednávají si jídlo. David obligátního utopence s tatarkou, Viktor klasiku, Romanovi je zakoupen chléb se sádlem a cibulí. Vilda si dává smažáček. Po pár žertovných fotkách s obřími brýlemi se zvedáme a pokračujeme v cestě. Ta nás trochu zaskočila, neboť dobrý kilometr vedl do neskutečného krpálu. Ti kdo pojedli, drželi jídlo silou vůle v žaludku. Nahoře byli rádi, že jsou rádi a nikdo ani moc nenadával. Přivítala nás kaple sv. Barbory, zajímavá to stavba se šindelovou střechou a o kus dál už se na nás smál Buchlov. Vcházíme na jeho nádvoří, rozhlížíme se, posedáváme. Roman chtěl jít dovnitř, ale nenašel nikoho, s kým by mohl jít a sólo návštěvníky nedoprovází. Takže smůla. Viktor s Vildou se jdou podívat na jakousi výstavku, kde prodávají i suvenýry. Vilda, jenž si nevšiml, že je zakázáno fotit, fotí. Viktor ho na to samozřejmě nahlas upozorňuje a studuje jeho reakce. Prostě sranda. Shodujeme se na tom, že půjdeme posedět do hospůdky pod hrad, kterou vlastní zároveň s parkovištěm jakýsi muž, převlečený za kovboje. Usedáme tedy, něco popijeme a chystáme se na zpáteční cestu, která utekla mnohem rychleji, než cesta na hrad. Byla také o dost kratší. Nakonec jíme v restauraci MACO, u které parkuje naše vozidlo. Vilda dostává tu správnou žížu, sedí se pěkně. Objednávky jsou také zajímavé. David se drží nastavené linie a dává si halušky. Samozřejmě v netradiční úpravě – nasladko. Další objednávky jsou boršč a guláše. Při odnášení talířů Roman nahlas povídá, ať Vilda řekne co se mu na guláši nelíbilo. Podmračená obsluha povytáhne obočí, ale je Vildou nepřesvědčivě ujištěna, že je vše jak má být. Roman zabodoval. Jelikož i Romana přestává bavit hrát si na abstinenta, odjíždíme do přechodného bydliště. Zde parkujeme a jdeme se dorazit do restaurace k Janoškům, kde jsme byli naposledy v neděli. Výčepního Roman hned ujistí, že budé tíško a vysloží si povzdech „já to věděl“. Viktor zjistil, že v hostinci půjčují zadarmo !!!!!!! ruské kuželky a domlouvá jejich zapůjčení na zítřejší podvečer. Budeme prý první letošní hráči. Je to asi tvrdě sezónní hra. Popijeme, pokecáme a odebíráme se na lože. U televize proběhne opět nějaké DVD a spát.

10 km

pátek

Dnes jsme vstali dle plánu opravdu brzo. Vilda se činil v kuchyni a uvařil ke snídani syté lečo, jako kdyby tušil, že energii dnes budeme opravdu potřebovat. Naskákali jsme do auta a vyrazili směr Velehrad. Jde o významné poutní místo s velikou bazilikou, vše jsme si se zájmem prohlédli, ale protože jsme neznabozi, přesunuli jsme se k archeoskanzenu Modrá, který si prohlédl Viktor, Vilda ( coby fotopoloprofesionál ) a Roman, ač skuhral, že má finanční charakter.David a Milan odpočívali u bufetu. Po prohlídce se vracíme k autu a jedeme dál. Kratičkou zastávku u rozhledny Modrá využívá zase Milan, Viktor a Vilda. Zbytek se kochá pohledy přímo z auta, neboť rozhledna se nachází cca 2 m od silnice. Po menších potížích se vměstnáme na rozhlednu, koukneme se po místních vinicích a pokračujeme k hlavnímu cíly dnešní cesty a to rozhledně Brdo. Auto necháváme stát u Lesního penzionu Bunč, kde se občerstvujeme na cestu ( mimo jiné lihovinou od R. Jelínka ) a vyrážíme pěšky směr Brdo. Cesta vede lesem, jde se vcelku po rovině, moc lidí nepotkáme. Cestou míjíme zachovalý zbytek stavby, který nebyl nikdy dostavěn. Šlo o tzv. Baťovu dálnici, která měla spojit Zlín s Brnem a měla vést přes hlavní hřeben Brd. Dostavbu zhatila válka. Ještě, že tak. Čeká nás mírné stoupání a jsme u rozhledny. Jde o jedinou kamennou rozhlednu postavenou po II. sv. válce u nás (v roce 2004). U rozhledny se nachází malé občerstvení, kde se zároveň prodávají i pohledy, vstupenky na rozhlednu aj. Starší chlapík co to tam vede je nesmírně upovídaný a zahrnuje nás přívalem informací. Prohlédneme si rozhlednu, Vilda ač se mu z pohledu z výše klepou kolena stačí zaznamenat do vrcholové knihy, že kopie rozhledny bude vbrzku postavena v Čechách a bude z plastu. Obracíme směrem k autu a spřádáme plány, kde se najíst a zakončit výlet. Dobrý muž od rozhledny radil jakousi hospodu v Roštíně, ale zákaz vjezdu a lesní terén nás odradil a tak přišla na řadu varianta 2., tj. ranč v Kostelanech. Již po příjezdu zjištujeme, že ranč a jeho hospoda ( pardon saloon ) nebude z nejlacinějších, avšak alespoň něco k pití si dáme. Souběžně s námi se v saloonu občerstvuje i zájezd mentálně postižených a tu dochází k paradoxní situaci. Vedoucí tohoto zájezdu objednává u vrchního a klade mu na srdce, aby jakékoli další objednávky či jiné požadavky jejích svěřenců ignoroval. Naše parta sedí bohužel takřka uprostřed jejich zájezdu a tak se stane, že při žádosti o možnost zaplatit jsou všichni obsluhující k našemu požadavku hluší. Po několika důrazných upozornění nám předkládají jakýsi přemrštěný účet a až pak se vše uvádí na pravou míru. Hladoví odjíždíme a zastavujeme se na kus žvance až v Medlovicích, kde to již známe. Jíme a domlouváme se co zítra. Vilda praví, že jsme toho již viděli dost a že se pojede s pauzou max. na hajzl na pumpě. Roman mu přizvukuje se slovy „nebudeme tu agonii déle prodlužovat“. Přesunujeme se tedy na zamluvené kuželky (ruské) a dáváme pár her. Roman po pár hrách končí sám od sebe, ostatní zahání déšť. Naposledy si teda dáme pár točených a hurá do pelechu.

10 km

sobota

Co se dá dělat, je tu poslední den naší dovolené. Budíme se kolem půl osmé, snídáme a balíme. Poslední přípitek na rozloučenou, nanošení báglů do auta a jede se. Klíč strkáme opět nad dveře, telefonicky se loučíme s domácí a po nákupu tekutin v krámku opouštíme Osvětimany. Vilda dodržel slovo a hnal svůj vůz rychle k domovu. Pár pauziček na pumpě a okolo 14.30 hod. se již loučíme postupně v Ústí a uzavíráme letošní akci.

0 km

Milan