Podzimní procházka

25.10.2008 Střekov – Němčí – Brná

Účastníci: David, Zbýňa, Dana

Tento výlet, ač včas ohlášený a naplánovaný s konečnou zastávkou u mně na chajdě v Brné, dopadl nakonec zcela netradičně. Na startu chyběli oba „vůdci smečky“ Viktor i Milan a smečka čítala pouze 3 zúčastněné Davida, Zbýňu a Danu. Sraz se konal v 9 hodin u Labské bašty na Střekově a odtud jsme se přemístili 2 auty na parkoviště hradu (nebývalý luxus). Vedením pochodu „do neznáma“ byl Viktorem pověřen David, který zde poprvé a naposledy toho dne vyndal mapu za účelem monitoringu trasy. Odsouhlasili jsme přibližnou osu pochodu Střekov – Malý Ostrý, Malečov, Němčí a odsud se uvidí, jestli dojdeme do nějaké hospody dole u Labe nebo ke mně na chajdu. Počasí nevypadalo moc povzbudivě, klasické inverzní, takže přenádherně zbarvené listí stromů bylo pokryto mlžným oparem. Já jsem s sebou měla foťák, protože jsem chtěla ulovit pár pěkných snímků z podzimní přírody a tak první fotky naší miniskupinky na startu byly doprovázeny nesouhlasným bručením odpůrce focení Davida. Pak už jsme vyrazili a kluci zabředli do rozhovoru o koupi ojetého automobilu v Německu, já si šlapala v klidu za nimi a pochod nerušeně plynul. Přiznám se, že si nepamatuji barvy turistických značek po kterých jsme kráčeli, rozcestníky byli pro nás zcela nezávazné, šli jsme tak nějak, jak se nám líbilo, ovšem s ohledem na to, abychom došli do Malečova, kde jsme se těšili na hospůdku a nějaké občerstvení. Malečov však zklamal, hospoda zavřená, po otevírací době ani vidu ani slechu. Hladoví opouštíme Malečov po silnici směrem na Němčí a máme na mysli jen jedno, kde si v klídku sedneme a posilníme se alespoň z vlastních zásob. Počasí je stále zatím bez sluníčka, ale jinak celkem příjemné. Kluci povídají snad pod vlivem sílícího hladu o poslední výpravě Opatu do Kerska a návštěvě hostince Hájenky, kde si dali vyhlášenou hrabalovskou „šípkovou“ a mám pocit, že od té doby už šlapame za jedinou vidinou a to si někde sednout a spořádat naše zásoby. Ta chvíle naštěstí přichází nad Němčím, kde se jakoby najednou obloha rozevře a sluníčko ozařuje louky, pole a lesy kolem a my usedáme na okraji lesa u cesty k příjemnému odpočinku a našim svačinám. Pro mně však nastává problém, nebot moje původně zmražené buřty stále vykazují stav ledové ztuhlosti a tak nezbývá než požádat kluky o rozdělání ohníčku. Zbýňa i David mne mile překvapují, nanosí dříví z lesa, připraví klacky na opékání a rozdělají krásný ohníček. Já se Zbýňou opékáme, David udržuje oheň a moc si pochvalujeme, jak je vlastně prima nebýt závislí na hospodách a takhle „svépomocí“ se na našich pochodech občerstvovat a to i na zimních. Ohýnek dohoří, my jsme syti a vydáváme se na cestu zpět, která by měla být již celá z kopce dolů Průčelskou roklí k Labskému údolí. Zřejmě však pod vlivem nálezu malých parůžků neidentifikované zvěře a velké Zbynďově radosti z trofeje z „lovu beze zbraní“ a následné vzrušené debatě (no spíše monologu Davida) o stavu regionální politiky jsme přešli značení směrované do Průčelské rokle a kráčeli si po celkem pěkné a široké cestě lesem, po cestě, která však byla určena lesákům a ne turistům, protože skončila na vrcholku kopce bez náhrady sebemenší stezičkou směrem dolů. David situaci vyřešil jednoduše tím, že se vrhl z kopce dolů s výkřikem „stejně jsme za chvilku dole“ a my se Zbyňdou jen zírali jak tarzanovsky přeskakuje kmeny, větve, kameny za ním létají. Rozhodně jsme nesdíleli jeho nadšení překonávat náročné překážky neschůdným terénem, obzvláště Zbyňda měl strach v očích, aby si neobnovil „zranění z války“ tedy z loňských hor, kdy mu nemocný kotník nedovolil pár dlouhých měsíců s Opaty pochodovat. Já sama jsem si přála si nezranit cokoliv, v duchu si nemohla představit, jak se do toho terénu dostane záchranka v případě, že Zbyňdův kotník vypoví definitivně službu, protože my dva s Davidem bychom ho dolů nedostali, Davida se mi chtělo tak nějak zabít, což po jeho asi 5. výkřiku „už jsme skoro dole“ jsem mu zařvala ne do obličeje ale do zad. Na konci naší strastiplné cesty, zřejmě i pro lesní zvěř, jsme objevili zbytky divočáka, asi brutálně skoleného pytlákem, neb části kůže byly rozhozeny na několika místech a části střev ulpěly i na kmenech okolních stromů, také jsme objevili starou lebku zvířete (Zbyňda už o další trofej nestál) a taky jsem zapomněla zmínit, že ještě nahoře na kopci jsme objevili skulinkou ve dveřích malé lesní chýšky vyvržené zvíře – srnec, daněk, muflon? nedalo se rozeznat. Prostě tato část cesty byla opravdu dost dobrodružná včetně řvaní jelena? v říji. Ráda bych poznamenala, že konec naší pouti nebyl jasně definován, takže nám bylo jedno, kam „dopadneme“ a dle toho budeme nadále improvizovat v hledání hospody. Původní záměr zakončit pochod na mé chajdě v Brné se stejně rozplynul již na začátku cesty, kdy došlo „minimum“ účinkujích a David měl od 18 hodin sraz „po letech“. Konečně žlutá značka vedoucí k civilizaci nás dovedla dolů ke Kapličce v Brné, odtud jsme zamířili do Srdíčka na pivko a kafčo, abychom zjistili to, co už dávno víme, že je tu draho a tady nám pšenka nepokvete. David zavolal Viktorovi, aby přijel na naši další zastávku a chvíli s námi ještě poseděl, domluva zněla na Labskou baštu, takže na poslední úsek cesty jsme vyrazili už docela unaveně po cyklostezce a najednou, kde se vzal tu se vzal „princ na bílém koni“ proměněný do Viktora a jeho starýho bílýho favorita a my s obrovskou radostí naskákali do útrob tohoto archaického vozítka a celí šťastní vyskočili před Labskou baštou a těšili se na dobré jídlo a pití a vyprávění o našich dobrodružstvích. Záměr se ne zcela podařil, neb jsme se Zbyňdou udělali fatální chybu a objednali si stejné jídlo jako David. Jěště, že jsme měli pití a spoustu krásných zážitků z naší na zážitky přebohaté tůrky. Zbyňda byl sice zklamán včasným zakončením sobotního programu, protože měl volno a jeho představy končily někde nad ránem, ale ani po telefonních urgencích potencionálních aktérů možné následné sobotní zábavy z řad Opaťáků jsme neuspěli a tak se slovy „v nejlepším je třeba skončit“ jsme se rozešli do svých domovů (tedy až na Viktora a Davida – ty šli zase jenom do cizí hospody poznávat se po letech). A po vzoru svých „velkých náčelníků“ si dovoluji akci zhodnotit jako velmi originální a doporučujeme (David, Zbýňa a Dana) zavést do praxe oddílu zejména dělání táborových ohňů a to i v extrémních podmínkách (kdy David raději na pochody nechodí vůbec), neboť si myslíme, že to nějak obnovuje skautské dovednosti a zašlé časy našich předků (a takové knížky nás baví, viď Milane a Viktore?)

Zapsala Dana 9. prosince 2008 (pozdě ale přece)