Pohradická hora - Sukoslav

Kdy : 16. března 2008

Kdo : David Kováč, Alena Vyletělová, Dana Lehmanová, Viktor Kováč, Milan Svoboda

Sraz na tento kalendářně poslední zimní výlet byl naplánován na 8.15 hod. na hl. nádraží. Jak to tak chodí, někdo přišel akorát, někdo i o 15 min. dříve. Jelikož bylo zamračeno, poprchávalo a několik lidí se předem omluvilo ( někdo se naopak ani neozval ), byla účast 5 lidí docela dobrá. Alena nás sice na nádraží chvíli napínala a říkala, že to asi vzdá, ale nakonec jela.Usedáme tedy do skoro plného vlaku ( tvořil ho jeden vagon ) a míříme směr vesnice Ohníč. Jedeme kolem Bíliny a Dana nám líčí, jak tuto řeku sjížděla s vodákama a že Bílina na spodním toku opravdu nepatří k nejčistším řekám. Za půl hodinky vystupujeme v Ohníči, aniž by nás kdokoli kontroloval. Čili zbytečně vydaných 108 Kč. V Ohníči překvapujeme výpravčího, který mával na vlak ať jede a vyloženě se divil, že někdo vystupuje. Je fakt, že jsme v tu chvíli jeli ve vlaku sami. Lehce mrholí a tak se zbytečně nezdržujeme a po žlutý vyrážíme k prvnímu dnešnímu cíli, což je zřícenina nejstarší rozhledny v Českém středohoří, která se nachází na tzv. Pohradické hoře. Alena má dnes našlápnuto a tak vyráží jako první a odbočku na vrchol míjí a Viktor ji musí dohnat a nasměrovat na vrch. Rozhledna na čedičovém vrchu zvaném Pohradická hora, nebo také Porač, byla postavena v letech 1838-1840 spolu s vyhlídkovým altánem. Nechal ji postavit pražský arcibiskup Alois Josef Schrenk, po němž bylo toto místo nazýváno Aloisova výšina. Zanedlouho se stala známým výletním místem a dokonce byla spojena se zámkem ve Světci dlouhou promenádou. My na vrcholu fotíme, odpočíváme a jelikož není dobrý rozhled kvůli oblačnosti, alespoň se zaposloucháme do zvuků elektrárny v Ledvicích. Znějí tajemně až nepříjemně. Sestupujeme z kopce a po dost blátivé cestě pokračujeme do Kostomlat. Cestou potkáváme v autě dva myslivce, shodou náhod jsou to známí kluků co byli na honě ( viz akce v kronice – Hon ). Jedou zastřelovat kulovnici. Konečně jsme v Kostomlatech. Venku ani noha, hospoda otevřena až od 16 hod. není divu, včera tam měli taneční zábavu a hostinský se taky potřebuje vyspat. Milan využívá otevřeného konzumu, kupuje si pití ( pivo ) a informuje se o možnostech občerstvení v okolí. Dohodneme se, že nejprve se podíváme na zříceninu Sukoslav a pak se uvidí. Na vrchol je to pěknej hamták, ale když jsme konečně nahoře, tak vidíme, že námaha nebyla marná. Na hradě hoří oheň, v maringotce se prodává pití i něco malého na zub a motá se tu několik lidí, kteří patří ke sdružení, které o hrad pečuje. Tak odpočíváme, dáváme si medovinku a hřejeme se u ohně. Neprší sice, ale dost fouká – je nepříjemná zima. Po chvíli se zvedáme, a pomalu se šineme po zelené tur. značce směrem k Žalanům. Cestou se oteplilo, vysvitlo i slunce a tak se jde veseleji. Ze země se kouří jak někde v močálech. Přicházíme do Žalan a zjišťujeme, že vlak jede za hodinu a třičtvrtě. Odebereme se tedy do místní knajpy, kde se rozhodneme, že pro ulehčení přepravy, se ještě projdeme do Rtyně a odtamtud pojedeme vlakem do Ústí bez přestupu. Jak jsme vymysleli, tak jsme udělali. V půl třetí se zvedáme a pokračujeme do Rtyně. Naštěstí to není daleko a tak ve tři hodinky můžeme nasednout na vlak a zcela zadarmo dojet v pohodě až na hl. nádraží. České dráhy spoléhají zřejmě na to, že každý cestující u sebe vozí hrst mincí a krmí jejich samoobslužný stroj na jízdenky. To je hrubý omyl a nám ušetřil pár korun. V Ústí chvíli zmateně pobíháme, abychom nakonec zapadli na vyhodnocení tůry do restaurace Šenkovna. Zde hodnotíme akci jako povedenou a mohu napsat, že 15 km jsme ušli zcela v pohodě a můžeme si troufnout i na víc.

Milan S.