STOHÁNEK 2008

sobota 2.8.

2 – 3. srpna proběhla další tzv. tradiční akce a to pochod spojený s přespáním pod širákem. Jelikož jsme jeli jen dva – Viktor a Milan, snadno jsme se dohodli kdy a kam. Sraz byl naplánovaný na 7 hod. u hl. nádr. v ÚL a cíl Hamr na Jezeře. Jeli jsme vlakem přes Děčín a Českou Lípu do Mimoně. Vlak jel načas, což nám vyhovovalo, jelikož v Mimoni bylo málo času na přestup. Po menším zmatku se zorientujeme a ráznými kroky míříme na autobusové nádraží. Dojdeme jen taktak, ale autobus má mírné zpoždění a tak je to v pohodě. Usedáme do autobusu a o 10 min. později vystupujeme v Stráži pod Ralskem. Zde to znám, před dvěma lety jsem tu byl na školení. Zkušeně tudíž mířím do bufetu na autobusáku, koupit si něco nealko na žízeň. Vevnitř nikdo, kromě zjevně podnapilého cca 35 letého muže. Na dotaz zda je ke koupi nějaké nealko se jen zašklebí a praví, že asi ne. Pak se jde podívat do chlaďáku a vrací se s dvěma plechovkami ice-cafe. Na mou poznámku, že nejde o nealko pití, ale o kafe odvětí: „vzpomínejte na Stráž v dobrém, máte to ode mě zadarmo, právě jsem zkrachoval. Poděkoval jsem a vycouval z lokálu. Dělím se o kafe a zážitek s Viktorem a seznamuji ho s místními zajímavostmi. Teda ne, že by jich bylo nějak extra. Ve městečku, kde se donedávna těžil uran, je ubytovna pro uprchlíky, kriminál a školící zařízení pro bachaře. A k tomu vcelku početná komunita…..hádejte koho. Ale je zde i zámek, který se pomalu opravuje a mimo jiné i atrakce – vlek na vodní lyžování. Protože začalo poprchávat, stavili jsme se právě u toho vleku, neboť k němu patří i občerstvení ( nic moc ). Dáváme kelímkový gambrinus a sledujeme skupinu lidí, zjevně připravených lyžovat na vodě. Po pár minutách se smějeme, neboť trochu obstojně na lyžích umí tak 3 lidi. Zbytek víceméně zdařile padá do vody. Ale musím obdivovat i buldočí vytrvalost některých účastníků. Padnout po sedmé obličejem do vody a s úsměvem se hrnout do fronty, to si zaslouží obdiv. Baví nás i dva mladí muži po těžké kocovině, kteří sedí u stolu za námi a jsou hrozně „vtipní“. Jelikož déšť ustal, hodili jsme si batohy na záda vydali se podél tzv.Velkého Horeckého rybníka směrem k Hamru. Jdeme po silnici, cestou míjíme továrnu na autopotahy, opravnu lodí a partičku, která dle vizáže a rychlosti chůze strávilo v přírodě již předešlou noc. Před Hamrem trošku bloudím, ale nakonec se zorientuji a po červené značce dojdeme do Hamru na Jezeře. Točil se tu film Dovolená s Andělem (pro pamětníky). Víc info na https://hamrnajezere.webpark.cz Porozhlédneme se v místním íčku a podél vody míříme ke stánku, kde se rozhodneme občerstvit. Jelikož se dalo opět do deště, tak nespěcháme a hodnotíme výkony tenistů – amatérů na přilehlém kurtu. Zajímavostí je cena 180 Kč/hod., kde vám k raketě a míčku zapůjčí i soupeře. Konečně přestalo pršet, dopíjíme a jdeme se projít podél pláže. Jelikož vysvitlo i sluníčko, rozhodli jsme se i vykoupat. Po koupeli dostáváme vlčí hlad a jdeme tedy něco pojíst. Uvelebíme se v jednom hotelu. Obsluha pěkná, ceny přiměřené. Jelikož se spustil třetí a nejdelší blok deště, pořádně jsme se rozseděli. Věděli jsme, že na Stohánek – zříceninu hrádku, kde jsme chtěli přespat je to asi 4 km, ale dřív než v osm jsme se nezvedli. Nakonec se vymotáme, ale pivo Kozel nás pěkně potrkalo. Po hodině a půl chůze už toho máme akorát, začalo se stmívat a zřícenina nikde. Vyřešil to Viktor na jakémsi rozcestí. „Dál nejdu“ řekl, lehl si a za 10 sekund spal. Tak jsem to taky zalomil a až na drobný deštík kolem půl čtvrté se spalo docela dobře.

neděle 3.8.

Už ráno při probuzení bylo znát, že se včera něco vypilo. Pohyby malátné, nohy nejisté. Ale co se dá dělat. Balíme se a opouštíme místo našeho noclehu ( přímo u pomníku genmjr. Sochora ) – zajímavé místo na spaní. Chvilku váháme, ale nakonec míříme správným směrem na Stohánek. Je to do krátkého, ale strmého kopce, jen taktak se tam vydrápeme. Ovšem rozhled pěkný a místo na spaní kam neprší je taky dobrý tip. Ze Stohánku jdeme po silnici do Mimoně. Cesta není náročná, ale asi 10 km dlouhá, samá rovina, v okolí zbytky staveb po ruskejch vojácích. Když už nám to začíná připadat dlouhý, objeví se před náma Mimoň. Před tím ovšem mineme několik cyklistek, pár krav, srnče a pěkně vypasenou zmiji. V Mimoni si dáme v první cukrárně kafe ( turek – 10 Kč – nic moc ) a pak v další cukrárně na náměstí sedíme u stolku, odpočíváme a kecáme s postarším dálkovým cyklistou. Dle odjezdu 4 dalších vlaků dojdeme k domněnce, že vlak do Ústí jede v 11.21 hod. Nádraží je asi 1 km od centra a tak jdeme na čas. Až u nádraží zjišťujeme svůj omyl. Nejbližší vlak jede až za 50 min. Jelikož si k nám přisedá podivné individuum s cílem se družit, jdeme se ještě projít po okolí a na vlak čekáme vleže na louce. Přijíždí vlak, my nasedáme a s přestupem v Lípě a v Děčíně jsme před půl druhou v Ústí, vlaky na sebe hezky navazovali. Loučíme se a plánujeme jednodenní Ralsko – asi na říjen. Poměřením na internetu docházím k výsledku : v sobotu 10 km, neděle 12 km, což je myslím dobré.

Milan