MAXIČKY 2008

Vítám Vás na první letošní oficiální akci, jejíž sepisování mám letos na starosti. Tak jako pokaždé, byla na první lednovou sobotu naplánovaná akce, která zahajuje náš turistický rok. Již v prosinci 2006 jsme se rozhodli, že letošní trasa bude následující : Dolní Žleb – Maxičky – Děčín. 5. ledna jsme se na hl. nádraží v ÚL sešli v následujícím složení : Milan, Viktor, David, Jára, Roman, Dana, Iveta. Někteří spolehliví účastníci z let minulých nemohli a tak nás letos bylo sedm. Po zakoupení hromadné jízdenky usedáme do vlaku a ledva se vlak rozpohybuje, sahá Jára zkušeně do batohu a vytahuje láhev Bohemia sektu. Připíjíme si na zahájení letošní sezóny a než se nadějeme, vystupujeme v Děčíně. Romana přípitek navnadil a tak s Milanem spěchají do obchodu Norma, kde každý zakupuje po jedné láhvi sektu. Přesedáme na vlak směr Bad Schandau, přičemž naší výstupní stanicí je Dolní Žleb. Jakýmsi nedopatřením vystupujeme o zastávku dříve, což během 5 min. zjišťujeme, ale sekt má tlumící účinky a tak nikdo moc nenadává. Ostatně na další zastávku jdeme pouhých 5 min. Po obligátním úvodním fotu vyrážíme na trasu. Je lehce pod nulou, oblačno a vítr fouká více než je milé, ale to staré turisty nerozhází. Všichni ( i David ) jsou dostatečně oblečeni, jen Romanovi je lehce chladno na nohy, ale nic kritického to není. Po chvilce dorážíme do D. Žlebu a ačkoli jediní Milan s Viktorem už tuto trasu šli, ostatní jdoucí první zcela neomylně na rozcestí zahýbají doprava, což není směr naší trasy, ale nachází se tam hospoda. David několikrát zdůrazňuje, že zde byl na houbách. Jako předloni i letos se nezklameme a vcházíme do putyky, která je otevřená již od 8 hod. Zdravíme, usedáme, objednáváme. U stolů sedí jen pár místních, očividně překvapeni naší návštěvou. Čaj, piva a grog s tuplovaným rumem jest naše objednávka. Roman se dostává do formy a s výčepním si notuje na téma muži a ženy. Zřejmě spřízněné duše. Dana, která Romana nezná se s jeho názory seznamuje opravdu vydatně. Kecáme, popíjíme, líbí se nám tam. Leč čas a vedoucí jsou správně neúprosní a tak se zvedáme, platíme a vycházíme na trasu. Po cca 500 m Roman zbledne, začne se plácat po kapsách a pak vyhrkne „nemám klíče“. Otočí se a maže zpět do hospody. Ostatní pomalu vykračují po žluté a cesta se brzy zvedne do kopce. Kráčíme jako minule po pískovcových kamenech, které ve 30 letech 20 stol. zasadili do cesty pracovníci v rámci řešení tehdejší nezaměstnanosti. Cesta je z 80 % namrzlá, jdeme opatrně a vybíráme si nezamrzlé úseky. Byli jsme varováni, že v případě úplné námrazy je cesta neprůchozí. Naštěstí to teď neplatí a tak se ubíráme zvolna do kopce. Cestou nás dohání Roman, který oznamuje, že se s klíči šťastně shledal a navrch si s výčepním dal ferneta. Odpočíváme u malého zamrzlého rybníčku a otevíráme poslední, třetí láhev sektu. Roman se již se svými postřehy a názory obrací výhradně na Danu, která z toho není nikterak nadšená, ale my kteří Romana známe, víme, že to je kombinace alkoholu, povahy a radosti ze shledání se svými kamarády. Bohužel to Dana netuší. Posvačíme, popijeme a pokračujeme. Při stoupání do kopce se vítr úplně utišil, teplota stoupla a jde se vcelku příjemně. To se trošku změní, když vystoupáme na hřeben, kde ač v lese a krytí stromy, cítíme, že vítr opět nabírá na síle. Jdeme v podstatě po hřebeni, který se táhne od Lužických hor, přes Děčínskou plošinu dále na Krušné hory. V podstatě kráčíme po přirozené hranici Čech, kde to v minulosti častokrát vřelo ( hlavně ve válečných dobách ). Teď je ale mír a tak šlapeme, díváme se na stromy, stromy se dívají na nás a pomalu se blížíme k bodu, kde budeme mít další přestávku. Maxičky. Obdivujeme výstavní baráky i auta u nich ( jejich majitelé museli jistě tvrdě a dlouho dřít, než se na ty mercedesy a vily za miliony zmohli a určitě se o víkendech neflákají jako my povaleči ). Konečně nás vítá hotel Maxičky – německá oáza v Čechách. Vcházíme do restaurace, sedáme si a objednáváme. Roman se několikrát dožaduje banánu, je však odmítnut. Spokojí se tedy s pivem. Najíme se, napijeme a pokračujeme dál. Od této chvíle pomalu sestupujeme do Děčína. Cestou míjíme starou vodárnu a zamrzlý rybníček, kde si Roman od zde bruslící rodiny půjčuje puk a hokejku a předvádí nám, že jako hokejista by se ve světě jistě neztratil. Odměňujeme ho bujarým smíchem. Jediný kdo se nesměje je přítomná rodina, které se po vrácení hokejky a puku a našem odchodu očividně ulevilo. Přecházíme silnici a čeká nás poslední stoupání před padákem do Děčína. V jednom úseku se Roman, David a Milan snaží svalit do údolí obří balvan a zmasakrovat místní obyvatele, ale buď byl balvan moc těžký, nebo byli dotyční moc zesláblí, ale každopádně se to Zaplaťbůh nepodařilo. Následky úspěšného svalení asi tunového balvanu na rodinné domky si nechci ani teď domyslet. Po chvíli se ocitáme nad vyhlídkou na Děčín, kde se rozhlížíme, fotíme a plánujeme konečný sestup k Labi. Konečně v Děčíně. Přecházíme most přes Labe a jdeme se občerstvit do kavárny Škuner. Pivo, káva, čaj, toasty, dort to jsou naše objednávky. Roman všem sugestivně líčí následky pojídání dortů, ale nikoho neodradí. Po hodince se zvedáme a pomalu odcházíme na vlak. Co čert nechtěl. Po cca 500 m Roman zbledne a říká „ do prdele, já tam nechal čepici“. Milan si pochvaluje, že v zapomínání věcí si vychoval zdatného nástupce, který ponese žezlo v zapomínání všeho možného po něm. Nakonec vše dobře dopadlo tak můžeme v 17.20 hod. vlakem vyjet z Děčína do Ústí, kde před 18 hod. vystupujeme. David, Viktor a Dana se loučí a odchází, zbytek expedice se jde podívat do Pivovarské, zda je tam pořád dobrá plzeň. Zde narážíme na našeho známého Karla, kterého trochu pozlobí Roman, jež ho nevybíravě táhne od stolu k nám, na kus řeči. Dáme pár piv, povečeříme a kolem 20 hod. se loučíme a končíme dnešní akci. Milan a Roman to uzavřou v Biliár baru, ale myslím, že ve 21 hod. jsme již všichni u rodinného krbu. Dnešní akce byla dlouhá cca 15 km ( Roman 16 km ) a alespoň za sebe mohu říct, že splnila naše očekávání. Tímto všechny zdravím a přeji pro letošek jenom samé pohodové a příjemné akce.

6.1. 2008 Milan