Bořeň 2013

Je tomu již mnoho let , co jsme se vypravili na vrch Bořeň. Tenkrát, v dřevních dobách OPATu byla velmi špatná viditelnost a my si slíbili, že se na Bořeň vrátíme. Trvalo to sice přes deset let, ale slib plníme. Z původní expedice se do té letošní dostal jen Viktor a Milan, ale nevadí, s některými hudebními skupinami je to ještě horší a zbude jen kapelník. V neděli 15 prosince nasedáme kolem 9 hod. do vlaku v tomto složení : Viktor, Milan, Jára, Mirek, Hynek, Petr a Petr, Pavla, Blanka, Dana, Lenka, Verča a Monika. Počasí se tváří přívětivěji než minule, z vrcholu snad i něco uvidíme. Jára se vypravil na výlet netradičně bez Ivetky, dohadujeme se, co se stalo. Zda se pohádali, či zda Ivetka není nedej bože již týden zastlaná v peřinách. Vysvětlení je prozaičtější, musela do práce. A tak si Jára nese veškerý proviant ve své kultovní, 15 kg vážící kožené bundě. Ta kdyby mohla vyprávět… Připíjíme si na zdar výpravy, je z čeho vybírat. Meruňka ( která objela Evropu ), pravá Українська горілка ( ukrajinská vodka ), nebo Mazel. Před desátou hodinou vystupujeme z vlaku a jdeme k prodejně Interspar. Někdo nakoupit, někdo si odložit. Pokračujeme přes náměstí, kde je sice vánoční stromek, ale vánoční trhy nikde. Vykračujeme si dále a přes sídliště s betonovými skulpturami zvířat ( gorila, losos apod. ) se dostáváme na nezpevněnou cestu. Od té chvíle již jdeme většinu trasy bahnem. Z minula si to již nepamatuju, ale tak rozbahněné cesty jsme na našich akcích ještě neviděli. Pomalu obkroužíme Bořeň ( prý správně je ten Bořeň, ale čerti vědí ) a chystáme se na vrcholovou cestu. Járovi se páře kapsa jeho bundy a hrozí vypadnutí láhve, což se skutečně stane a vodka je poté přemístěna do bezpečnějších míst ( mého batohu ). Stoupání nám dalo zabrat, ale na jeho konci stojíme na 539 m vysokém vrchu, který je největším znělcovým útvarem ve střední Evropě. Což zní pěkně. Fouká docela solidně a výhled je lepší než minule. Prohlédneme si „krásnou“ krajinu Mostecka a dohadujeme se, co že se to rozkládá mezi Ledvicemi a mosteckými povrchovými doly. Asi přistávací dráha pro UFO. Dolů se nešlo o nic lépe než nahoru, ale představa posezení v restauraci „Pod Bořeněm“ nás hnala kupředu. Leč restaurace byla zavřená. Pouze jakýsi papír s telefonními čísly, na které se má v případě nouze volat. Voláme tedy, ale je nám potvrzeno, že se neotevře a jsme požádání, abychom papír s číslem zničili. Asi nejsme první, kdo takto obtěžuje. Co se dá dělat, půjdeme dál, dohání nás i poslední opozdilci. Dana s nohama na stole nám lakonicky oznamuje, že nás doběhne. Doběhla, ale sebe. Měli jsme jít stále po zelené až k lázním, ale jak se nám již párkrát stalo, značka uhnula a my pokračovali po špatné cestě. Po nervózním telefonátu od Dany, kdeže se nacházíme se domlouváme, že Dana půjde s partou opozdilců a že se sejdeme u lázní. Až tam zjistíme, že špatně jsme šli obě party a to je co říct. Parta č. 2, které se Dana chytla šla někudy vrchem a lázně úplně minula.Zato si vychutnali loučku u bílinského sídliště, kam chodí venčit psy asi tak 2 500 lidí a bylo to prý horší než minové pole v Angole. Parta č.1 si zase užila bahno, ale na zelenou značku jsme se nakonec napojili a k lázním došli. Těsně před nimi je výletní restaurace, kam jsme zašli na oběd. Ještě před tím, jsme si seč to šlo čistili boty a přitom předváděli všelijaké kreace. Při tom se opět telefonicky pojíme a domlouváme se na srazu v centru. Po celkem solidním jídle, které jsem dostal i já, ač jsem si ho neobjednal se zvedáme a přes bývalé lázně, které však vypadají, že se budou rekonstruovat, míříme do Bíliny. Informujeme se u místního občana, kde je tu nějaký solidní lokál a jdeme najisto. Naše ztracence nacházíme na první pokus. Zahulený vzduch a vypitá láhev vodky na stole již něco signalizuje. Zde se opět dělíme, někdo jde do cukrárny na náměstí, jiní zůstávají v restauraci. Jelikož zachytávám signály svědčící o chuti jet, domlouváme se na odjezdu v 15.16 hod., což skutečně dodržíme a přes drobné peripetie se do vlaku dostaneme. Viktor je dnes v klidu a paní průvodčí nechává na pokoji, jen Jára nabízí trochu ohnivé vody. Domlouváme se, jak ukončit dnešní výlet. Překvapivě na Rychtě, kam se těší hlavně Jára s jakýmsi jídelním lístkem. Ten ho tak zaujal, že celou cestu předvádí scénku, jak si objednat ve vlaku. Nás to pobavilo, hlavně Baileys pro všechny - tupl ja ? Co na to ostatní cestující nevím. Já měl jiné starosti, neboť v tomto hypermoderním vlaku ČD Panter nefungovala ani jedna toaleta a tak jsem seděl jak myška se zkříženýma nohama a proklínal všechny minulé a budoucí Ž/žaludy. Z vlaku jsem vypadnul, chvatně se rozloučil s těmi, kteří s námi nešli zakončit tento výtečný výlet a upaloval na Rychtu. Tam probíhalo vše obligátně a věřím, že všichni přítomní měli jen samé příjemné zážitky. Až na personál. Zde již nechyběla Ivetka, která si nechala o výletu vyprávět a jistě ji mrzelo, že se nemohla zúčastnit.Musela se spokojit pouze se závěrečným přesunem z Rychty domů, ale i ten prý stál za to. Po přání všeho nejlepšího jsme se vydali všemi směry ke svým domovům.

Dnešní kilometráž 12 – 13 km ( parta 1 – parta 2 )

Milan 18.12. 2013