Milešovka 2013

Účast : Viktor, Milan, Lenka, Jára, Pavla, Martin, Dana, Ivetka, Blanka, Hynek.

Je to neuvěřitelné, ale jelikož i v roce 2013 jsou mezi příznivci OPATu lidé, kteří ještě nebyli na královně Českého středohoří Milešovce, uspořádali jsme hlavně pro tyto existence, na tento 837 m vysoký kopec, pěkný výlet. Plán byl jednoduchý. Vlakem do Lovosic, autobusem do Března a dál po svých. Leč České dráhy byly jiného mínění. V sobotu 16 listopadu jsme se sešli na hlavním nádraží v Ústí a čekali na vlak, který měl v 7.38 hod. přijet z Děčína. Viktor však obdržel sms, že vlak stojí v Děčíně a bude mít zpoždění. V Ústí nás napínali do poslední chvíle, kdy na informační tabuli vyběhlo, že vlak bude mít dvacet minut zpoždění, což se po deseti minutách protáhlo na minut čtyřicet. Protože na přestup v Lovosicích jsme měli minut deset, byl díky ČD výlet dle původního plánu v prdeli. A to proto, že se Českým drahám podělala lokomotiva. U teplýho Žaluda, co teď ? Vymýšlíme náhradní varianty. Když to Jára viděl, řekl, že teď je ta pravá chvíle a nabídl všem něco ostřejšího z láhve. Chudák Dana myslela, že to je griotka. Její delší absence na výletech se počala negativně projevovat. Jára a griotka. Kdo to kdy u Neptuna viděl ? Po osmé hodině vlak přijíždí a naši Děčíňáci již drží místa v kupé. Nevejdeme se, musíme se rozsadit do dvou. Varianta zní, počkat do desáté hodiny a popojet autobusem do Velemína. V Lovosicích na nás čeká Hynek a spolu s Járou spunktují novou variantu. Pojedeme taxíkem. Je to dodávka, deset se nás tam vejde. Když nás paní řidička viděla, protočily se jí oči. Sedím v prostřední řadě sedadel, kam si normálně sedají tři lidé, my tam sedíme čtyři, já vedle Martina. Nebožák sedící u okna byl nemilosrdně lisován a počínal modrat. Ještě, že jsme jeli jen patnáct minut. Vystupujeme na návsi v Milešově, platíme a loučíme se s paní řidičkou. Járovu nabídku hltu Canadian whisky s díky odmítla. Ihned zapínám GPS přístroj, který mám zapůjčen od Járy s tím, že na konci výletu mu ho už konečně vrátím ( mám ho bratru měsíc ). Obcházíme zámek, který se tyčí nad námi na masivní skále. Nachází se tam prý LDN a je to tam hrozný. Takže pozor až budete dlouho marodit, aby jste se tam neocitli.

Před samotným výšlapem si vyhledáme v zámeckém parku ( lehce zanedbaném ) kešku a pak už hurá směr Milešovka. Dokud jdeme po silnici, celkem to šlape. Pak se však cesta zvedne a víceméně ostře míří až k vrcholu. Touto cestou jsme ještě na vrchol nešli, shodujeme se, že cesta je kratší, ale náročnější než z Bílky. Cestou nahoru nás mine nějaký šílený běžec. Je vidět, že je trénovaný, ale chudák kolena a kotníky. Na téhle kamenité cestě trpí. Cestou si prohlédneme ještě dvě kešky a už jsme na vrcholu. Počasí nám přeje, vyjasnilo se a je vcelku teplo. Jen výhled není ideální, je opar. Na vrcholu stojí zrekonstruovaná budova po vojácích, je v ní občerstvení. Na info tabuli se píše o penězích z EU, stavební firma, Ing. Vonka a RNDr.Vondra atd., atd. Co dodat. Vybudovanému občerstvení na zuby nehleď. Sedneme dovnitř a odpočineme si. Jára si bere slovo a oznamuje nám, že tenhle výlet má jako vzpomínku na svého bráchu, který mu před 12 lety zemřel. Tak nám na jeho počest objednává každému !!! dvojitou kořalku, kterou vypijeme – hned. Zapíše to i do vrcholové knihy a jde si sednout ven na sluníčko. Je fakt hezky. Lidí teď před 12 hodinou ještě nahoře moc není, ale postupně se to začíná plnit. Po půl jedné nastane náš čas a je záhodno se poroučet. Venku vyndavá Ferneta – drsoně Blanka a tak si připijeme a pogratulujeme jí k jejím nedávným narozeninám. Jde se hned veseleji, ačkoli cesta dolů do Velemína stojí za to. Mokré a uklouzané listí na zemi je nebezpečné. Viktor se nabízí, že kdyby někdo padal, že ho zachytí, naštěstí k tomu nedošlo. Nebo naneštěstí ? Cestou do Velemína míjíme pár turistů jdoucích opačným směrem a uklidňujeme je, že se poctivě projdou do kopce. Konečně Velemín. Slyšíme i vidíme dlouhou šňůru kamionů. Jo, je to radost bydlet u téhle silnice. Motorest je nedaleko, hurá do něj. V jídelním lístku zaujaly hlavně býčí žlázy s bramborem, pamatuju si, že na něm byli i v roce 2007, kdy je dva členové výpravy jedli. Tentokrát jsme vynechali. Na chvilku se na nás přišel podívat i David, který tudy projížděl domů z práce. Pochválil nás za dobře odšlapané kilometry a uháněl. My se domlouváme jak dál. Před půl čtvrtou by tudy měl jet autobus směrem do Lovosic, pojedeme tedy s ním. Ač opožděn, autobus přijel, my nasedáme a jede se. Vystupujeme v Lovosicích před nádražím a jdeme se podívat jestli stíháme rychlík. Výbornou dedukci nám předvedl jeden člen výpravy. Na info tabuli stálo, že odjezd vlaku byl před 5 minutami a na peróně nestál ani vlak, ani lidé. Z toho bylo usouzeno, že vlak již odjel. Jak říkám, výborná dedukce. Další vlak jede za 30 minut a tak si jde někdo dát pivo, někdo tonic a někdo čeká ve vestibulu nádraží. V půl páté sedáme do pěkného poschoďového vlaku. Viktor pěkně „pobavil“ paní průvodčí, kterou tituloval chvilku mladá paní a chvilku stará paní. Bavil i ženskou část kolektivu, takže cesta utíkala jedna radost. V Ústí se trháme a zbývající kolektiv jde ještě posedět. Jelikož Na Rychtě je nechutně narváno, končíme ve Španělské, kde to není o mnoho lepší. Zde uzavíráme dnešní den a domlouváme se na dalších akcích a postupně se po částech rozcházíme domů. A abych nezapomněl, Járovi jsem navigaci samozřejmě zapomněl vrátit.

Ještě slibovaná kilometráž a převýšení. 10 km délka a 470 m výškových.

Milan 17. 11. 2013