Aquavýlet

A máme tady první výlet roku 2013. Rozhodli jsme se pro cíl, který se nenachází na našem území, ale v jeho těsné blízkosti, nejvyšší horu Saského Švýcarska - Großer Zschirnstein. Protože počasí bylo tentokráte hodně nevlídné, nevěděl jsem, kolik účastníků se postaví na start, ale nakonec se nás sešlo slušných jedenáct. V 7.45 hod. dorazili na hlavní nádraží do Ústí – Blanka s Věrou, Dana, Lenka, Ivetka, Jára, Viktor, David a Milan. V Děčíně na nás čekali před nádražím Pavla a Martin. Jak jsem již podotknul, počasí nebylo nejlepší. Pět stupňů, déšť a vítr. Měli jsme dokonce jakýsi náhradní program, ale věřili jsme, že počasí se přeci jen umoudří a proto jsme vyrazili čekat na autobus, který nás odveze na start pěší tůry, na Maxičky. Autobus přijel plný dětí, které šli zřejmě na Sněžník. Asi jsem vypadal unaveně, jakési holčičky mě chtěli pustit sednout. A to bylo 9 dopoledne. Autobus se škrábe ztěžka do kopce, musí často podřazovat a proti němu se po silnici valí spousta vody. Vystupujeme. Jak vidno, počasí se neumoudřilo, dalo se do solidního deště. Ale když už jsme až tady… Padli sice návrhy cournout se po okolí a v 9.30 si sednout do právě v tu dobu se otevírající restaurace, ale to by to dopadlo. Raději vyrazíme. Po asfaltce a žluté turistické značce se probíjíme proti větru směrem ke hranici. Jdeme svižně, nikomu se nechce moknout víc, než je zdrávo. Po slabé hodince se ocitáme na rozcestí U buku. Co teď ? Najíme se a uvidíme. Jelikož se v průběhu svačiny opět více rozpršelo ( ono pršelo pořád, chvíli víc, chvíli míň ), je rozhodnuto. Kopec pokoříme jindy a dnes si cestu zkrátíme tak, že po žluté sejdeme rovnou do Dolního Žlebu. Ještě foto na památku a už se hrneme z kopce dolů. Dokud jdeme po silničce, tak to jde. Bohužel žlutá uhýbá doprava mimo cestu. Zde vinou zákeřného bláta Věra podklouzla a od té chvíle je cesta opravdu zajímavá. Odtud až do Žlebu cestu vydláždili ve 30 tých letech nezaměstnaní velkými pískovcovými kameny a jindy by se po ní klesalo vcelku v pohodě – ne tak dnes. Voda se zbláznila, potok opustil zčásti své koryto a hrne se po cestě. Co se dá dělat, zpátky ni krok. Chvíli po kameni, chvíli ve vodě, krok za krokem sestupujeme dolů. Na jakémsi rozcestí vidíme dva muže, jak v dešti celkem nalehko tahají ořezané větve sem a tam. „Nejste někdo z vás lesní inženýr“ ? ptají se. Nejsme odpovídáme. Tak to prý máme štěstí. Lesáci tady pokáceli stromy, větve ořezali a nechali tak. Ty pak způsobili, že se voda valí jinudy a rovnou na domy těchto mužů. Prý. Jinak vypadali vcelku spokojeně, jako, že je to baví se tam ráchat, jako dva bobři. Raději pokračujeme. Konečně Žleb. Pár dětí u baráku zmateně pobíhá s košťaty a hrnou vodu sem a tam. Máme solidní čas a vlak jede až za dvě hodiny. Jdeme tedy do restaurace Piccolo. Pivo mají jen Krušovice, chuťi nevalné, ale co se dá dělat. Alespoň se usušíme. Zde od Davida slyším výraz aquavýlet a líbí se mi. Sedáme si u stolů odděleně, ženy i muži zvlášť, jako na muslimský svatbě. V průběhu posezení zazní i otázka, proč vlastně bereme s sebou ty ženský a odpověď – abychom dosáhli na skupinovou slevu. ( časem i důchodcovskou ). Čas se nachýlil, skupinka je hlučnější, popolezeme k nádraží. Z roku 2008 si pamatujeme, že na nádraží funguje od časného rána i nějaká knajpa. Knajpa funguje až od tří a zdála se nám dnes i jakási špinavější, prostě nic moc. Musíme tedy přečkat čas v miničekárně na nádraží. Vecpeme se tam jen tak tak. Další turista co nakouknul se podivil, uslyšel „obsazeno“ a odkráčel na perón. Sedělo se hezky – sice nasucho, ale vlak přijel včas. Ještě obdivujeme secesní litinové hodiny a už nastupujeme do německého osobáku jedoucího do Děčína. Statná průvodčí se diví, proč jsme si nekoupili lístky ve stanici, ale pokladna tam byla zavřená. Mladík, jež ji měl obsluhovat, byl asi plachý, vida naši skupinu. Odskočím si na toaletu a pak se peru s deštníkem. Naštěstí mám šikovnější kamarády. Vystoupíme ve stanici Přípeř a míříme směrem do centra. Zde si vyjasňuje Dana s Pavlou, že Pavla nepracuje u soudu jako bodyguard. Hned je veseleji. Přejdeme most a rázujeme do restaurace Ve Dvoře, kterou jsem slíbil Járovi, coby podnik disponující chutnou tankovou plzní. Nekuřácká sekce je ještě zavřená, jdeme dolů. Naštěstí je volný velký stůl a tak usedáme a objednáváme. Mlčky obdivuji Martina, který si poroučí zelený čaj, kofolu atd. Inu preventivky se blíží a žerty jdou stranou. Sedíme, kecáme. Pstruzi dnes neproběhli, ovšem plzeň v nás jen syčí. Je výborná. Avšak kolektiv je neúprosný a i když bychom s Járou jistě pár dalších půllitrů ztrestali je čas se posunout. Dámské části výpravy slibuji návštěvu cukrárny Paroloď. Mají výborné, velké i když dražší dorty. Sladká to tečka za dnešním vodním pochodem. Před cukrárnou se loučíme s Martinem a Pavlou ( našimi Děčíňáky ) a přesouváme se na nádraží na vlak. Sedíme, lehce unaveni a míříme k domovu. V Ústí jde ještě silná trojka ( Viktor, Jára, Milan ) zhodnotit dnešní akci a poplánovat trocha na příště. Jdeme Na rychtu, kde ve vší slušnosti vypijeme pár piv, probereme co třeba a důstojně se loučíme. Dnešní 9,5 km krátký výlet je u konce.

8.1. 2013 Milan