Brtnické ledopády 2013

Kdy : 17. února 2013

Kdo : Ivetka, Věrka, Roman, Pavla, Martin L., Blanka, Jára, Viktor, Milan

     Polovina února slibovala počasí vhodné k výletu, který jsme už dlouho plánovali. Brtnické ledopády, známá to turistická atrakce v centru Českosaského Švýcarska. Sraz se naplánoval v neděli na rozumných 7.15 hod. na hlavním nádraží v Ústí. Zvědavě jsme si prohlédli zrenovovanou budovu, zakoupili jízdenku a někteří jedinci i čaj, kávu a fornetti. Jen taktak jsme stihli vlak. Čas do Děčína vyplňuje Roman vyprávěním o tom, jak se s jedním slovenským řidičem kamionu vybržďovali.V Děčíně vystupujeme, přidávají se k nám zbylí členové a čas do odjezdu vlaku vyplňujeme startovním pivem v nádražní restaurace. Času bylo málo a Věrka nám předvedla pití vařicího čaje na čas. Jedeme vlakem Regionova, v přední části vagonu máme místa dost, sedí tam jen jedna paní středního věku. Vlak se rozjel a my popichujeme Romana, ať zase vypráví o vybržďování. „ Kamion zastavil a vyběhl na mě řidič, tak sáhnu po noži co s sebou vozím, ale pak si uvědomím, že mám jiný auto“, tak začal Roman. „To je nanic, musíš vědět kam bodnout, lepší je teleskopický obušek, to ho praštíš a má dost“ oponoval Viktor. Paní valila oči a modlila se, ať už je vlak v Benešově a ona může vystoupit. Cesta vesele ubíhala. Viktor vyvalil láhev „žabího hněvu“ – zelenou, chutnala hlavně Ivetce. Jedeme přes Jedlovou, což je takový vlakový uzel a místo kde vystupuje dost lyžařů. Koukáme z okna a ihned si pár lidí pojmenujeme. Knírač, růžový muž a tak. V 9.30 jsme na místě - Krásná Lípa-město. Všude sníh a mlha. Po silnici dojdeme do centra, kde se je nutno zastavit v infocentru. Až pak opravdu vyrážíme. Krásná Lípa je vstupní branou do Českosaského Švýcarska a v minulosti to bylo pěkné městečko, kde i o práci nouze nebyla. Dnes je vše jinak. Práce nic a skladba obyvatel se taktéž nehezky změnila. Ano, jak správně tušíte, plno hnědočechů. Chudáci starousedlíci. No nic, pokračujeme. Jdeme po žluté turistické značce a ta po chvíli razantně odbočuje do kopce a mimo silnici. Nakonec nás dovede k oploceným pastvinám, ze kterých na nás civí krávy. Milan jde první a na sobě má svítivě oranžovou bundu, která ty nebohá zvířata nějakým způsobem přitahuje. Milan na nic nečeká a hbitě přelézá ohradník do bezpečí. Pastviny vystřídá cesta uklouzaná traktorem, po které se dokloužeme až do vsi Kyjov. Zde se na rozcestí rozhodujeme jakou cestu zvolit a vzhledem k množství sněhu a uklouzané cestě volíme lehčí červenou variantu. Předtím si však uděláme pauzu v jedné hospodě. Je to stará chalupa, stylová, jen toalety prý podle žen nejsou dle EU. Je vidět, že nebyli v roce 2004 u Grobiána na pánském. To by mluvili jinak. Dáme si jen něco k pití ( svařák a „grog“ z griotky byl příšerný ). Pan vedoucí se při placení osmělí a zdali nejsme z Ústí. „Ano, jsme“. Prý poznal Járu, před 16 lety pracoval Budvarce – ten pán, tak odtamtud ho zná. Prý byl tenkrát štíhlejší – Jára. Slušnej kompliment na závěr.

Po červené jdeme do Kyjovského údolí. Silnička je zasněžená a udupaná turisty a běžkaři takovým způsobem, že i beton je měkčí. Nedá mi to - nesmím opomenout ještě tlupy čoklařů, co svoje „miláčky“ samozřejmě neměli na vodítku o náhubku nemluvě. Jsme halt jen v lese v národním parku a že čoklové ostatní obtěžují, na to majitelé dlabou. Prostě čím horší mezilidské vztahy, tím víc čoklů. Co si tím lidi kompenzují, nevím. Čest slušným vyjímkám se psem na vodítku. Každopádně to vypadalo jak v Holešovicích na výstavě psů ( Gregor čtvrtý… )Narážíme na první odbočky k jeskyním ( Vinná, Jeskyně víl ), ale na většinu značených míst se nedostaneme, neb cesta vede do kopce a je uklouzaná přímo vražedně. Bez maček ani ránu. To pro příště. Chybí nám tu David a jeho ohodnocení ledopádů – „a to je všechno“ ? Ale i ze značené cesty je vidět dost, příroda tu se zmrzlou vodou na skalách přímo kouzlí. Koho by to zaujalo hlouběji, nechť se objedná na přednášku z geologicko-morfologických procesů k Viktorovi, kterýžto muž má pro toto příslušné vzdělání. V jednu chvíli se cesta mírně zvedla, což ve spojení s uklouzaným sněhem působilo při chůzi nemalé obtíže. Jelikož jsem cestu vybíral já ( Milan ), šel jsem svižně první, neboť jsem nechtěl dostat záhlavec. Ale smích ( místy křečovitý ) mě utvrdil v tom, že se ostatní dobře baví a případné zlámané údy mi nebudou chtít dát k náhradě. Samozřejmě jsme se vyškrábali na kopeček bez úrazu a pokračovali dál. Cestou míjíme i kultovní Soví ( Sový ) jeskyni o které psal ve své knize Miloš Zapletal, top spisovatel jinochů, kteří četli dobrodružné knihy v 70 a 80 letech. Dámy zřejmě neznají. No nevadí, do Brtníků je to coby kamenem dohodil a zbytek …dojel autem. Na začátku vsi míjíme mírně zdevastovaný dům, z jehož oken na nás civí jeho obyvatelé a štěká olezlý vlčák. Ne, hnědočeši to tentokrát nejsou, obyvatelé mi připomínají hrdiny filmu „ Hory mají oči“. Asi nějaká parta místních bezdomovců – i když dům vlastně mají. Každopádně, až se bude natáčet nějaký drsný horor, víme kam pro kompars. Jelikož vlak jede až za hodinu, rozhodneme se navštívit místní restauraci u Krkovičky. Kolemjdoucí na nás sice posměšně volají „taky si nesednou“, ale to se pletou. Těsně před příchodem k hospodě z ní vylézá min. deset turistů, tudíž si sedneme. Vyhráno však nemáme.Po deseti minutách nás paní domácí zaregistruje a po 15 minutách přichází sám Krkovička sklidit ze stolu. Po 20 minutách si objednáváme. Jen pití a nic co vyžaduje tepelnou úpravu ( čaj, kafe atpod. ). Pivo bylo ohavné ( gambrinus ), víno solidní krabičák. Včas platíme a jdeme na vlak. Čas máme dobrý, na vlak ještě 15 min. čekáme. Původně hezká stavba trochu zchátrala a aby se to chátrání urychlilo, prodal ji Žaluda a spol. novým nájemníkům – ano hnědočechům. To je nová móda, nemusí se pak platit bourání, sletí to samo. Vlak přijel na čas, sedíme, sláva. V Krásné Lípě máme na přestup chvilku a už je tu vlak. Je to ten samý jako případě Aquavýletu – od německých drah. Je celkem nabitý, a tak vyfasujeme místa u toalet, pěkně v řadě vedle sebe jako na hřadě. Když toaletu navštívil pátý člověk, tak se lámeme a jdeme hledat azyl do přední části vlaku, což se povedlo. Sedíme, kecáme, pospáváme. Dojíždí se poslední zásoby a domlouváme se na důstojném zakončení akce. V Děčíně se parta trhá, část jede do Ústí a část si na chvíli sedá do restaurace Duna, kde to duní od bowlingu. Probíráme dnešní, minulé i budoucí výlety a s přáním dobrého pracovního týdne se rozcházíme a rozjíždíme ku svým domovům. Dnešní na terén náročná akce čítala bratru 16,5 km.

Ahoj Milan 18. 2. 2013