Janov

     Akce v červenci a srpnu mají slabší účast a proto jsem byl příjemně překvapen, že se nás v neděli 13 července sešlo celkem osm turistů. V Ústí na Střekově naskočil  do vlaku Milan, Viktor, Pepa a Hanka a po půl hodině jsme v Děčíně. Do odjezdu autobusu zbývala půlhodinka  a protože si Pepa chtěl koupit vodu, proběhli jsme se po přilehlém okolí hlavního nádraží. Kde nic, tu nic. Nebýt zastrčené vietnamské večerky, kupoval by vodu na nádraží a tam je vždy draho. Voda byla nakoupena, něco na zub v nádražní pekárně také, byl čas se přesunout na autobus. Ten přijel na čas a vezl nás do Srbské Kamenice. Na Kamenické ulici přistupuje druhá část party, jmenovitě, Martin L., Jiřka P., Pavla a Honza. Pro dnešek jsme komplet. Po další půlhodince vystupujeme za Srbskou Kamenicí a napojujeme se na modře značenou trasu. Ta nás hned zkraje prověří a táhne do pěkného kopce. Ještě, že jsem z Beskyd v „kondici“. Ale nic netrvá věčně,  i tahle cesta se narovnává. Na rozcestí s naučnou stezkou svačíme a kecáme. Doma upečená bábovka přišla k chuti. Dnes s sebou ohnivou vodu nemáme, na polití jazýčku si musíme počkat do některé hospody při cestě. Po naučné stezce  jsme se dostali až do Růžové. Je to obec jež získala v krajském kole  titul  Vesnice roku 2014. Pravda, domy jsou upravené, hřiště pěkné, ale dámskou část výpravy zaujal hlavně jakýsi muž, jenž se okolo své chaty producíroval oděn jen v miniaturních slipech. Asi jsou tu lidé otužilejší. Smutnější je, že ani jedna ze zdejších občerstvoven ještě není otevřená. Nedá se nic dělat, po žluté značce jsme zamířili pryč z vesnice a po chvíli došli k indiánskému ležení Rosehill. Sice to vypadalo, že tráva by chtěla pokosit a ledacos dodělat, ale hlavní bylo, že měli něco k pití. Ohnivou vodu jsme si nedali, jen pivo. Svijany. Ze stánku se ozývala ústřední melodie z filmu Poslední mohykán a zněla vcelku romanticky. Po půl hodině, kdy melodie jela podesáté to již trochu obtěžovalo. Zvedli jsme se, ač neradi zaplatili a pokračovali ku vsi Janov. Minuli jsme golfové hřiště, kde pár nadšenců mávalo holemi. I tady by chtěl trávník sestřih. Těsně před Janovem se tyčí nová rozhledna. Je kovová, schody i ochoz z roštů a mírně se při výstupu osob kýve. Je jasné, že ne všichni se pohrnou nahoru. Ti co šli si pochvalovali pěkný výhled do všech stran, hlavně na skály a kopce Českosaského Švýcarska. Při následném vstupu do centra vsi Janov jsme se trochu motali, hledajíce žlutou značku a místo, kde se občerstvíme. Na malém prostoru je namačkáno několik restaurací, nakonec jsme zvolili bistro spojené s obchodem. Na odbyt šli hlavně polévky, kterou dostal každý do speciální misky s názvem polévky. Ta však neodpovídala polévce v misce se nalézající, ale nevadí. Dojedli jsme, dopili a šli dál. Do cesty se nám postavil rybníček, skrze který vede něco na způsob pontonového mostu. Tři prkna vedle sebe, upevněná na nějakých plovákách. Neodolali jsme a  vyzkoušeli, jak se přes to chodí. Někteří šli i dvakrát a bohužel nikdo do vody nespadnul.  I tak jsme se nasmáli. Kolem starého, obydleného, větrného mlýna bez lopatek se spouštíme dolů do Hřenska. Cesta byla chvílemi pěkně rozprasená od lesáků a těžké techniky, ale nedalo se nic dělat. V posledním úseku cesty je několik pěkných vyhlídek přímo na Hřensko, vietnamské stánky, Labe a německé turisty. Ideální místo na kulometné hnízdo. Konečně jsme v cíli. Nohy se již ozývají a tak rádi nastupujeme do autobusu a uháníme do Děčína. Jelikož máme dobrý čas, byla možnost si před odjezdem vlaku posedět v restauraci Duna a u pivka příjemně zakončit dnešní 14 km dlouhý výlet. Vlak jedoucí do Ústí nás chvíli napínal se zpožděním, ale to nebylo tak velké a my byli před sedmou večerní zpět v Ústí. Ještě velitelská tečka U Vlka a hybaj domů.

Milan