Lomy Amerika

Jedna z TOP akcí letošního jara mířila do oblasti středních Čech, konkrétně okolí hradu Karlštejna, kde se nachází soustava legendárních lomů. Ačkoli rosničky neslibovali zrovna nejlepší počasí, vyrazili jsme. V sobotu 24. května byl sraz v 7.15 hod. na hlavním nádraží a z Ústí nás vyrazilo pět. Jára, Ivetka, Hanka, Viktor a Milan. Vlak byl typu Elefant a turistů na něj čekalo opravdu hodně. Kupodivu jsme ve vlaku byli skorem nejmladší ( až na průvodčího ). Jediné místo, které se nám podařilo urvat bylo cca 10 sedaček vedle sebe, tudíž jsme jeli do Lovosic na pravobok. V Lovosicích přistoupila čtveřice ve složení : Věrka, Pavla, Honza M. a Petr Z. To již Jára neváhal a vytáhl ze značkové brašny Pilsner Urquell jakýsi neméně značkový koňak. Kde se vzali, tu se vzali sklenky a již si připíjíme na „bezstarostné mládí“. Poprvé. Kecáme, rozhlížíme se po krajině a než se nadějeme, je tady bezstarostné mládí popáté a my vystupujeme v Praze na „Hlaváku“. Vlaky nám navazují neuvěřitelně přesně, jen musíme chvilku čekat, než odblokují dveře do vlaku. Ale co kdyby v tu chvilku hořelo ? V tomto vlaku si sedáme způsobně po směru jízdy a přes Chuchli a Radotín míříme do stanice Karlštejn.Vystupujeme a po žluté značce míříme ku hradu. Počasí je všelijaké a po 1 km se lehce rozprší. Záchranu hledáme v restauraci u Janů. Leč – nepochodili jsme. Otevřeno je prý až od 11 hod. a týpci na zahrádce tu již snídali a teď jen pijí. Že chceme taky jen pít je nevyslyšeno. Proklatci. Řadí se k další vypečené restauraci, první je u Jelena na Křivoklátě viz. https://opat.webpark.cz/2011/zbecno.htm Jdeme dál a po chvíli si spravujeme chuť v další restauraci interně nazvané u Žakyho, podle papoucha co tam otravuje. Plzeň, káva, polévka i jiná piva jsou vydána, tudíž spokojenost. Jelikož přestalo pršet, pokračujeme dál. Těsně u vchodu do hradu uhýbáme vpravo a kolem restaurace U draka míříme na rozcestí zvaného „Dub u sedmi bratří“. Jde o nejmohutnější strom v rámci místní CHKO. Zde pořídíme pár foto a jde se dál. Do kopce. Ovšem první z lomů, zvaný Malá Amerika je nedaleko. Pohled na něj je stísněn stromy, probíhá zde i jakási akce spojená s nakreslenými i nalezenými houbami. Jára na to civí tak vytrvale, až mám obavu, že se chce stát mykologem. Což je blbost. Konečně se po delším focení alá červená trička utrhneme a pokračujeme. Cesta se mírně zhoršuje. Přicházíme na kraj lesa a odpočíváme. Lidé, jdoucí naproti nám a mající na každé botě cca 4,9 kg bahna mě naplňují neklidem. Co nás čeká ? To se dozvíme vzápětí. Cesta se rapidně zhoršila, jde o souvislý tok bahna ve kterém šlapeme a prodíráme se kupředu. Míjíme lom Mexiko a pak se naše cesty rozchází. Milan vyrazil k trháku, při kterém se na první křižovatce zamotal a myslel si, že ho spolubojovníci předešli. Proto zrychlil a samozřejmě nikoho nedohonil, neb ostatní byli za ním. Došel do hospody v obci Mořinka a čekal. Ostatní šli po silnici, čímž si tuto bujarou anabázi prodloužili o cca 2,5 km. Při příchodu do hospody ho zbytek týmu spražil pohledem tak, že by od něj pes kůrku nevzal. Pak ho však vzali na milost a nechali si vysvětlit okolnosti tzv. útěku. Ano, Milan má poučení pro příště. Jára je zmrzlý na kost a poroučí si Tullamore tupl, ja ? Jak začalo pršet, tak přestává. Dojídáme, někdo maso, jiný obří kus dortu. Slunko na nás civí z mraků a dělá se vedro. Ze silnice se páří . Ovšem jen do chvíle, kdy silnice mizí v zemi. Zrada. Jakási přírodní katastrofa odřízla Mořinku od Karlštejna. Nám to ovšem nevadí a Viktor s Ivetkou spolu s deštníky si připadají jako na promenádě. Po chvíli docházíme na Karlštejn a rozprchneme se po nádvoří. Někdo dá přednost prohlídce studny, jiný odpočívá, další pije pivo a někdo jen tak vejrá. Jelikož se obloha mračí, shodujeme se na přesunu do nějaké putyky co nejblíže nádraží. Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Jen co dosedneme v hospodě, začal kvílet vítr. Urvali jsme solidní stůl hned ve výčepu, nikdo tam neseděl, pouze rozpitý půllitr a kytara ve futrálu. Po chvíli se přihnal týpek a kdeže má pivo. Upokojili jsme ho a usadili. Uklidnil se a jelikož měl nejblíže k Járovi, jal se mu líčit svůj příběh. Jakousi ženu co byla s ním odbyl slovy, „mám tu partu“ a to nás znal cca 2 minuty. Po pozdějším zkoumání se z této dvojice vyklubala jakási Dáša Tučná, sestřenice Michala Tučného a Eman Liška, černošický textař a hudebník, co udělal pár textů i pro Greenhorns. Nedá se nic dělat, musíme jet. Vlak má zpoždění, jakási soukromá trachtace na vedlejší koleji. Že by zase Žaluda ? Do Prahy dojíždíme na čas, rychlé doplnění zásob pití a hurá do vlaku. Cesta zpět je vždy komornější. Loučíme se v Lovosicích a v Ústí na vyhodnocení Na Rychtu jdou ti nejvytrvalejší. Uzavřeme dnešní výlet a po 14, resp. 16 km jdeme spát.

Ahoj, Milan