Slezské Beskydy   2014

 

 

Sobota 21.6.

 

 

     A je to tady. Jsme zase o rok starší a vyrážíme na každoroční klasickou pánskou jízdu, tentokráte do oblasti Slezských Beskyd. Je to bezkonkurenčně nejdále, čeká nás více jak 500 km. Proto si sraz dáváme již před pátou  hodinou ranní, abychom úderem páté vyrazili. Jede nás šest. Martin Černý, David, Zbýňa, Viktor, Roman a Milan. Romana nabíráme netradičně v Praze u hlavního nádraží. Nálada ve vozidle, které obstaral David a které je zcela nové je výtečná. Jak by ne, týden psychické pohody před námi. První pauza se koná tradičně v Průhonicích u McDonaldu. Dopít kafe a pokračujeme. Další přestávka je až u Vyškova  - jen natankovat palivo. Delší oraz  si necháváme až do města Hranice. Po zaparkování auta míříme do centra, kde nás zaujme sympatické Íčko - infocentrum. Doporučují nám tam, podívat se za mírných 10 Kč na věž a obhlédnout město zvrchu. Jdeme a je se vcelku na co dívat. I závod dračích lodí vidíme. Pak dostaneme hlad a jdeme hledat nějakou restauračku. Je ještě před 11 hod., ale nakonec nacházíme. Proběhne klasický smažák i jiné pochutiny a na závěr pivo Zubr. Příjemně nasyceni usedáme do auta a jedeme dál. Na začátku Frýdku-Místku sjedeme k  hypermarketu Tesco, kde proběhne důležitá věc, nákup potravin a tekutin na týdenní snídaně i svačiny. Zaujmou nás automaty na lihové nápoje ve vstupní hale obchodu. Asi aby se žíznivý nemusel courat až do krámu. Po důkladném nákupu se jedeme podívat, kde Milan před 22 lety trávil svůj čas vojenský. Konkrétně do obce Vyšní Lhoty, která sousedí s Nošovicemi a hlavně továrnou Hyunday. Část výpravy čeká u restaurace Maryčka, část jde s Milanem, podívat se na bývalé "kasino". Dnes toto místo nečeká nijak skvělá budoucnost, má z toho vzniknout kriminál. Místo poznávám, fotím,  je čas vrátit  se k autu. U hospody dáváme rychlé pivo   ( Radegast a Ryzák ) a opět jedeme. Tentokrát na Třinec, který těsně mineme a pokračujeme na Jablunkov. V obci Bystřice uhýbáme na ves Nýdek a odtud nás čeká vrcholová prémie. Pět kilometrů do kopce až pod vrchol zvaný Filipka, kde se nachází cíl naší cesty. Chata Celní správy, která nám bude týden sloužit. Zastavujeme u hospůdky Filipka, kde si od majitelky přebíráme klíče od chaty, dáme pivo a slibujeme se vrátit, jen co vybalíme. Zaparkujeme u chaty, otevřeme a první co nás vítá jsou čtyři myši, chycené do pastiček. Myši vyhazujeme ven, zavazadla dovnitř. Elektřina funguje, voda bohužel neteče. Prozkoumáme celou chalupu i vrt, na který je naše chata spolu se sousední napojena, ale problém nevyřešíme. Necháme tak, povlečeme ( někdo ne ) a jdeme zpátky do hospody. Majitelka se nám snaží poradit, ptá se i naší sousedky z vedlejší chalupy. Je to starší paní hovořící silným nářečím a jak zjistí, že jsme celníci, počne v místním nářečí lamentovat. Jediné co jsem pochytil bylo kurwy celnický. Asi ji taky vadil nedostatek vody. Necháme to na ráno, dnes se mýt nepůjdeme ( ne že by to všichni i tak měli v úmyslu ). Po pár pivech se zvedáme a míříme na chatu. Útočný oddíl vedený Davidem ještě prozkoumal hospodu Hluchová - Kolibiska, ale zjistil pouze, že je zavřená a že do chaty to je pěkně do kopce. Večer proběhla ještě ochutnávka ferneta, ale pak se šlo na kutě. Romana zahnal do chaty řev, prý to by minimálně pes baskervilský ( později se ukázalo, že to byl srnec ).

  

 Dnes  10 km

 

 

 

 

Neděle      22.6.

 

 

 

 

     Budíme se do krásného rána a zjišťujeme, že voda stále nejde. V kombinaci s ranní velkou potřebou to je celkem akutní problém. Provizorně odkrýváme starou studnu s užitkovou vodou a spouštíme dolů kýbl na laně. Alespoň něco. Viktor velí jet do Dolní Lomné, kde je další rekreační zařízení Celní správy a kontaktovat tam správce budov a poradit se jak dál. Bez vody nelze. Po snídani balíme fidlátka a jedeme do Lomné. V Jablunkově nás překvapí množství lidí v  okolo kostela.  V Lomné správce nezastihneme, telefonicky se s ním domlouváme na tom, že v pondělí ráno na chatu dorazí opravář. Pokud ani on problém nevyřeší, bude to zajímavé. Každopádně bychom na chatě nezůstali. Jak se k tomu postaví celníci je ve hvězdách. Zastavujeme proto v místním infocentru a bereme si seznam ubytovacích kapacit v okolí. Uklidnit se jdeme do cukrárny.  U  kafe a něčeho sladkého předběžně vybíráme náhradní ubytování. Rozpětí nabídek je široké, od hotelu Excelsior ( 900 os/noc ) až po hospodu  u Burého ( 100 na osobu/noc ). Zajímavě vypadala i nabídka ubytování  od Slezské církve evangelické v jejich sborovém domě Emauz. Všude jsme zavolali a předběžně se domluvili ( až na Excelsior ), uvidíme jak dopadneme. Cestou zpět přes Jablunkov nás odklání policie, přes náměstí nelze, je slavnost - Svátek Božího těla. Abychom i něco nachodili, přesunujeme se s autem do vsi Oldřichovice, odkud se jednosedačkovou lanovkou přemisťujeme na vrch Malý Javorový. Až na samotný vrch si ještě šlápneme a neodoláme návštěvě restaurace. Doplníme kalorie a vyrážíme. Trasa je jednoduchá. Na vrch Javorový, okruh v  okolí a sestup po stráni, kde se v zimě lyžuje, zpět k autu. Cesta nás povodila pěkným lesem nahoru a dolů a závěrečný sestup dal zabrat hlavně kolenům a přední části stehen. Hezké výhledy do okolí, ale přeci jen se rádi svalíme do auta.  Jelikož se už potřebujeme opravdu umýt, plánujeme návštěvu krytého bazénku v obci Bystřice. Do otvíračky v 18 hod. ještě chvíle chybí, jdeme tedy do restaurace u Stadionu. Vše tvoří spolu se školou, bazénem, stájemi, multifunkčním sportovištěm a penzionem komplex, který asi nebyl levný. Konečně v bazénu. Je nevelký, ale našim potřebám vyhovuje. Hlavně mýdlo a teplá voda. Ostřížímu zraku otylého plavčíka neunikly Martinovi šortky, ale projednou to ustál. Pouze ho decentě zjebal po slezsku. Však heslo letošní dovolené znělo - na pohodu. Po vykoupání jedeme ještě omrknout hospodu u Burého - uvidíme ráno.  Na chatě  políváme jazyk a sledujeme australský horor Wolf Creek 2. Mike Taylor je pěkný šibal. Doporučujeme. David mezitím vaří a okolo 23 hod. servíruje výtečný guláš. Není nad to se před spaním pěkně posilnit.  A jde se spát.

 

Dnes  14 km

 

 

 

Pondělí         23. 6.

 

 

 

     Ještě než otevřu oči, přijíždí opravář a vrtá se ve vrtu. Asi už ví, kde je problém a skutečně.  Nějaké vadné čidlo u čerpadla vody - nové nemá, pokud voda zase nepoteče, máme na to staré jemně poťukat.  No toto ? Ale hurá, voda teče, myši jsou opět v pastičkách, zůstáváme. Dopřáváme si vydatnou snídani a plánujeme výšlap do wellnes hotelu a pivních lázní Bahenec. Po telefonátu, kdy nám oznamují, že pro veřejnost je zavřeno, nadáváme a trasu měníme. Z chaty pěšky do Jablunkova, vlakem  přesun z Bocanovic do Hrádku a odtamtud pěšky zpět na chatu. Velké převýšení, ale dáme to. Ihned zkraje cesty objevujeme ohradu, kde pobíhá několik   bíle zarostlých prasat. Lesy střídají louky, mírně klesáme a než se nadějeme, jsme v Jablůnkově. Všude dvojjazyčné nápisy, některým lidem lze rozumět ztěží. Vrchnímu v restauraci hotelu Bullawa jsme však rozuměli dobře a on mám též. Jídlo, pivo a hned je líp. Ještě návštěva cukrárny na náměstí, paní se diví, že nejsme věřící. Také nám hned líčí  hrůzostrašné zážitky několika neznabohů, kteří se až když bylo pozdě, obrátili k víře. Vzápětí Roman ze zákusku vydloubává kus skla. Asi je to nějaké znamení, aby přestal blbnout s Tai-chi a přivinul se k církvi Římskokatolické. K zastávce vlaku Bocanovice se ovšem už vlečeme a rádi si chvíli posedíme. Byla to opravdu jen chvilka a po výstupu v Hrádku nás čekají kilometry již jen do kopce. Slunko pálí jak sviňa a nás opouštějí síly. Naštěstí se můžeme svalit na posekané louce a pozorovat místního horala jak na motorce jawa 250 sváží z louky ohromné rance sena. Když jde, je vidět jen ranec a dole malé nožičky. Smějeme se, ale asi sami sobě, že už nemůžeme. Nakonec se zvedáme a doplazíme se na chatu Hrádek, kde je ubytovaná nějaké škola - děcka, tak druhá třída. Mají stejné čepice a paní vychovatelka je diriguje píšťalkou. My si poroučíme pivo a jídlo. Pivo nestojí za nic, jídlo je lepší. Jelikož se v době naší dovolené koná mistrovství světa ve fotbale - Brazílie a u nás na chatě stojí pěkný stolní fotbal, plánujeme velký turnaj. Jsou rozlosována tři mužstva po dvou, narýsovaná tabulka i  státní příslušnost mužstev je  vybraná - Brazílie, Argentina, Německo. Bude to mač             ( mohu prozradit, že nakonec jsme do míčku ani neťukli ). Před 19 hod. vycházíme a paní nás pobízí. Nad chatou prý postavili s manželem malou kapličku a v sedm je klekání. Nevím jak to udělala, ale když jsme dorazili ke kapličce, už tam stála a dirigovala nás. Okolo kaple bylo 12 kamenů, co kámen to znamení zvěrokruhu. Každý jsme chytli svůj kámen a po klekání chodili do kaple zvonit na malý zvon  něco si přát. Tak uvidíme, zda se to vyplní. Kluci mě, jenž  šel poslední sice podezřívají, že jsem si přál, aby se jim nic nesplnilo, ale to jsou jen pomluvy. Nakonec se k nám na chatu doplazíme a svalíme se. Z posledních sil rozděláme oheň ve venkovním krbu a opečeme si pár párků. Zbýňa dal do placu whisky  Old Smuggler přezdívanou starej Šmucler a hned bylo veseleji. Spát jdeme až po půlnoci.

 

Dnes 19 km

 

 

 

Úterý       24. 6.

 

 

 

     Na dnešní slunečný den, jsme si naplánovali výšlap v okolí Hrčavy, nejvýchodnější to obce v republice. Autem jedeme do Mostů u Jablunkova a po pozdní snídani ( pečené jelito, polévka, marokánka ) sedáme do autobusu a po 15 km jízdě lesem se ocitáme tak trochu na konci světa. Jedno startovní v hospodě ( až na Romana, který šel napřed a čekal na nás ). K tzv. Trojmezí, což je bod, kde se stýkají hranice Polska, Česka a Slovenska to bylo pěkně z kopce, což si směrem na Polsko zase vyšlápneme. Když jsme  v obci Jaworzynka viděli restauraci na Styku ( zajímavý název, ale nehledejte v tom dvojsmyslnost, znamená to na rozhraní ), pojali jsme úmysl, dát si polské pivo Lech. Servírka kývla, jako že koruny berou, ale tím to skončilo. Seděli jsme na zahrádce před restaurací 15 minut jako trotlové a nic. A tak nadávajíce na polskou pohostinost, pokračujeme dál. Na další, již českou chatu Gírova, je to ještě kus cesty. Chata propagovaná v pořadu Na vrcholky hor s p. Čechem, nás vcelku překvapila. Dost draho a k jídlu jen zelňačka. Za 39 Kč. Co se dá dělat, tak zelňačku. Po odpočinku a kuřáckém kabaretu jdeme dál. Mosty u Jablunkova a s nimi auto se blíží. Míjíme hotel Grůň, což je největší srubový hotel v ČR a je u něj bobová dráha - nyní již zavřená. V Mostech nasedáme do auta v Jablunkově v Penny nakupujeme hromadu masa a pití na dnešní grilování. Jak jsme si usmysleli, tak děláme. Grilujeme a pijeme hluboko do noci.

 

Dnes  14 km

 

 

 

 

Středa 25.6.2014

 

Jako již tradičně, když se přehoupne oddílová dovolená do druhé poloviny, přebírám kronikářské žezlo od Milana. Dnešní ráno se trochu lišilo od těch předchozích. Někteří kamarádi večer poseděli déle u sklenky, další si chtěli přispat ( vesměs Ti samí ) a tak jsme dnešek pojali odpočinkově. Lovec David kontroluje nastražené pastičky, a jak se dalo čekat, opět se nějaká ta hladová myš chytla. Dopoledne bylo vyhlášeno volno, kdy si každý odpočíval po svém (spánek, televize, kniha atd.) a na odpoledne jsme naplánovali výlet autem do Frýdku – Místku. Relax na chalupě nám zpestřili kolegové z Brna, kteří tráví rekondici v Dolní Lomné. Nečekaně přišli na malou exkurzi. Provedli jsme je po celém objektu a pohostili je sklenkou kořalky. Byli spokojeni. Škoda, že nebyl čas a prostor jim návštěvu oplatit. Akce v areálu CS v Dolní Lomné by určitě nebyla špatná. Po polední svačince vyrážíme až na Romana, který se chce v klidu učit předpisy na zkoušky, na nenáročný výlet. David nás veze rovnou k vodní nádrži Olešná u Frýdku - Místku, kde je nový aquapark. Před 10 lety jsme se koupali přímo ve vodní nádrži, letos si tedy polepšíme. Já s Milanem si jdeme zasportovat do bazénu, kluci nepřekvapují a jdou si raději prohlédnout kemp a posedět do restaurace. Co přesně podnikali nevím, na cca 1,5 hodiny jsem je ztratil z dohledu. V bazénu bylo prázdno, zaplavali jsme si a vyzkoušeli jsme postupně všechny zdejší atrakce: tobogán, divokou řeku, páru i vířivku. Stihli jsme si vše projít víckrát a dali jsme si i jedno točený. Když jsme vyšli ven, ostatní již netrpělivě přešlapovali před vchodem. Následuje přesun do středověké krčmy, která je součástí penzionu Hrad. David zde sice byl, ovšem před pár lety, takže trochu tápeme a bloudíme. Naštěstí jsou řidič (David) i navigátor (Milan) zkušení matadoři, takže vše dobře dopadlo, trefili jsme. Při vstupu nás překvapuje pořádná tma, v hospodě svítí jen pár svíček. Po chvíli si oči zvykají, je to podstatně lepší. Vybíráme si z bohaté nabídky jídel, popíjíme a prohlížíme si zdejší zajímavý interiér. Ceny zdejších pokrmů jsou sice vyšší, avšak  jsou opravdu vynikající. Dokonce ani známý gurmán David výjimečně nenadává. Když už pomalu pomýšlíme na odchod, volá Kamil (spolubojovník Davida z vojny), který má poblíž kancelář a ptá se, kde jsme. Po zjištění, že takřka za rohem hlásí svůj příchod. Netrvá dlouho a objevuje se ve dveřích. Bavíme se o všem možném, hlavním tématem jsou samozřejmě Beskydy. Čas přímo letí, blíží se večer. Je znát, že jsme dnes vyrazili do akce později než obvykle. Končíme posezení, loučíme se a vyrážíme na zpáteční cestu. Nejedeme dlouho a jsme doma. Roman, zachumlaný do deky jak indiánská skwaw,  se dívá na televizi, odpočívá. Učení ho nějak zmohlo. Ještě, že před ním byla uklizena naše poslední slivovička. Večer probíhá v poklidu. Někdo kouká na filmy, další se věnuje četbě, jiný láhvince lahodného moku. Dnešní odpočinkový den splnil účel, všichni načerpali nové síly. Kilometráž dnes činí jen pár set metrů našlapaných při krátkých přesunech. V noci začíná pršet, doufáme, že ráno to bude lepší.

 

 

 

Čtvrtek 26.6.2014

 

 

 

     Budíme se do pošmourného dne. Stále prší. V klidu posnídáme, povalujeme se a čekáme, jestli se počasí umoudří. I dnes ráno má David práci s vyhazováním chycených myší. Máme štěstí, ještě dopoledne přestává pršet. Uvidíme, jak se bude počasí přes den měnit a jsme připraveni program pružně přizpůsobovat. Nyní autem vyrážíme na plánovaný výlet do Třince, kde nás čeká muzeum. Tradičně řídí David a naviguje Milan, nemůžeme zabloudit. Vozidlo necháváme na parkovišti před marketem a pěšky se přesunujeme do muzea. Kupujeme si vstupenku za příznivé vlezné (26,-Kč) a jdeme se vzdělávat. Hned na začátku si prohlížíme sbírku věnovanou prodeji kávy v naší zemi ze začátku 19. století. Poté se věnujeme hlavní výstavě, která je zaměřena na známé Třinecké železárny. Paní z pokladny nám pouští dokumentární film, který je zajímavý, ale trochu dlouhý. V místnosti s projektorem nemají židle, docela nás bolej nohy. Po skončení projekce, kdy se polovina výpravy válí po zemi jak somráci, se jdeme podívat do zbývajících místností muzea, kde jsou tradiční sbírky věnované historii města a životu lidí v něm. Po ukončení návštěvy muzea se přesunujeme do centra Třince, auto necháváme u nádraží a jdeme se cournout. Nic zajímavého nevidíme. Nechybí doplnění energie v pizzerii a káva v cukrárně. Při zpáteční cestě k autu nás pobaví dva hudebníci s tahací harmonikou a tamburínou, kteří vyhrávají před pár dětma v podloubí na náměstí. Přejíždíme do Nýdku, kde nás čeká výšlap. Protože nemáme tolik času, korigujeme plány. Na rozhlednu Čantoryji je to daleko a pořádný hamták, takže nám její pokoření zůstává na příště. Dnes jdeme okruh po okolí Nýdku. I jeho první část je dost do kopce, takže si protáhneme nohy. Výhledy jsou pěkné, vidíme i dost zvířat na pastvě. Nějaký ten kilometr nás sleduje i místní toulavý pes, ovšem drží se v uctivé vzdálenosti. Zřejmě má již své zkušenosti. Prohlídku okolí městečka zakončujeme jak je dobrým zvykem v restauraci. Sedí se zde příjemně, obsluhuje nás mladá a pěkná servírka. Proběhne také degustace moravské obdoby krvesaje. Některé kamarády musíme při odchodu z židle páčit. Na chalupu se jim nechce.  Po návratu na základnu se kromě odpočinku a filmům či knihám věnujeme balení a začínáme i trochu poklízet. Bohužel pobyt v Beskydech končíme o den dříve (kolegové z Ostravy zde mají poradu) a zítra již odjíždíme. Protože se ještě večer chytily do pastiček další dvě myši, aranžuje je David jako ozdobu chalupy pro další návštěvníky. Jedna kouká z váhy pod trámem na televizi, druhá se připravuje na hru ve stolním fotbale, hlídá hrací kuličku. Dnešní den se našlapalo cca 8 kilometrů.

 

 

 

 

Pátek 27.6.2014

 

 

  Protože mají dnes přijet brzy ráno kolegové na poradu a potřebujeme si dobalit bagáž a poklidit, vstáváme časně. Někteří kamarádi trochu brblají, ale vše zvládáme dobře. V 8:30 hod. vyrážíme na cestu. Stihli jsme to tak akorát, po pár metrech cesty nás míjí několik aut s osádkou v maskáčích. Chlapi zřejmě nemohli na poradu dospat. V restauraci na Filipce odevzdáváme klíče a pokračujeme v krasojízdě. Při předchozím ježdění kolem vsi kolem vesnice s názvem Střítež, která leží mezi Třincem a Frýdkem – Místkem, neunikl naší pozornosti nám neznámý minipivovar s názvem Radas. Protože máme čas, stavujeme se nakoupit si nějaké to pivko. David vjede vozem razantně do dvora, kde se nás ujímá přímo majitel. Chvíli si povídáme, a když pan pivovarník zjišťuje, z jaké jsme dálky, nabídne nám zdarma prohlídku s ochutnávkou. Samozřejmě neodmítáme. Pivovárek svítí novotou (založen je roku 2012) a nerezovým vybavením. Zvenku vypadá nenápadně, ale je docela velký. Podstatná část uvařeného piva míří do Polska. Prohlídka i ochutnávka se nám všem líbí. Nakupujeme si nějaké pivo i domů, loučíme se a vyrážíme na další cestu. Další zastávka je ve Starém Jičíně na parkovišti u motorestu. Jdeme se protáhnout na místní zříceninu hradu z konce 12. století. Je teplo, do kopce se docela plazíme. Není to daleko, za chvíli se kocháme výhledy. V červnu mají sice otevřeno až o víkendu, ale naštěstí se to týká jen restaurace, strážní věže s rozhlednou a prodeje suvenýrů. Jinak je zřícenina volně přístupná na vlastní nebezpečí, vstup zdarma. V době naší návštěvy zde probíhají opravy hradeb. Po prohlídce areálu pomáháme neúspěšně hledat dvěma dělníkům  klíče od auta, dělíme se s kozami o vodu a vracíme se k autu. Chceme si dát oběd v motorestu, trochu nás překvapuje nával na parkovišti. Když jsme dopoledne přijeli, stálo zde jedno auto. Nyní se jich tady tlačí cca 40 a další přijíždějí. I uvnitř restaurace je plno. Urveme poslední místa a smiřujeme se s delším čekáním. Ukazuje se, že obsluha je na tolik strávníků připravená. Docela jim to jde od ruky. Nečekáme nakonec ani tak dlouho a s jídlem i cenou jsme spokojeni. Osvěženi výšlapem na hrad a nacpáni obědem jedeme dál. Nyní stavíme již jen dvakrát a krátce. Proběhne toaleta, káva či cigárko a valíme to rovnou do Ústí nad Labem. Zácpy na dálnici jsou jen ve druhém směru, v solidním čase jsme na místě. Vysazujeme Martina i Romana ve městě a zbytek dovolenkového teamu pokračuje do Opárenského dolu zakončit letošní dovolenou. Je to kousek od Lovosic, jsme tam zanedlouho. V kempu Jordán nás již nedočkavě čekají Jára s Martinem H. a vítají nás kořalkou. Po ubytování se jdeme projít po okolí. Můj návrh zkusit výšlap na vrch Lovoš se nesetkává s pochopením u ostatních, prý je moc pozdě. Když jdeme kolem penzionu s restaurací Černodolský mlýn, nějaké silové pole nás nepouští dál. Ať chceme či ne, musíme si sednout a dát si pivo. Nezůstane u jednoho, sedíme do zavíračky. V průběhu večera dorazí z Lovosic i Hynek. Posedí chvíli s námi, pokecá a pak si ho odveze manželka. Milan vypráví kamarádům zážitky z dovolené, probíráme i vydařené kousky některých kamarádů (poslední pivní Praha). Za tmy se vracíme do kempu a jdeme rovnou na kutě. Dnes jsme našlapali přibližně 6 kilometrů a i přes dlouhou dobu strávenou v autě jsme viděli spoustu zajímavého.

 

 

 

Sobota 28.6.2014

 

 

Ranní vstávání celkem ujde, i když spaní v chatce není žádný luxus. Následuje hygiena a snídaně na terásce. Po posezení svlékáme povlečení, vracíme ho a odjíždíme. Jedeme kolem Černodolského mlýna a když vidíme, že je otevřeno, neodoláme a jdeme na polévku. Někteří zvládají i dopolední pivko. První se odpojuje Martin H., který jede radostně do práce. My ostatní se přesouváme do Ústí nad Labem. Já a David míříme domů. Poslední mohykáni z dovolené Milan a Zbýňa spolu s nezmarem Járou nemají dost zážitků, proto jdou ještě na pár piv. Dle mých informací to pořádně natáhli a důkladně zapili konec týdenní akce. Letošní dovolená definitivně skončila.

 

 

Závěr a vyhodnocení

 

  Dovolená s pořadovým číslem 19 je za námi, můžeme směle začít plánovat tu jubilejní s číslem 20, na kterou se vydáme příští rok. Nyní ovšem následuje krátké zhodnocení té letošní. Po loňské zkušenosti s květnovým horším počasím jsme k výjezdu zvolili konec června. S ohledem na počasí, které vyšlo dobře, to byla vydařená volba. Nejel s námi žádný nováček, ale sestava byla zase trochu jiná než v předchozích letech. Po delší pauze s námi jel Roman a svou druhou dovolenou absolvoval Martin I., který měl premiéru v roce 2012. Přípravu jsme nepodcenili, viděli jsme dost zajímavých míst a rozhodně se nenudili. Našlapali jsme 71 kilometrů a nebylo to vůbec lehké, beskydské kotáry nám daly zabrat. Navíc jsme na to měli o jeden den méně než v předchozích ročnících. Ubytování bylo celkem dobré, jen první dva dny bez vody byly náročné. Negativem byla i spousta myší, jejich smrad a různě roztroušené exkrementy. Na druhou stranu co bychom za tak nízkou cenu chtěli. Jako tradičně bych rád vyzvedl přínos Davida, který celou dovolenou včetně příjezdu a odjezdu obětavě řídil. A že těch kilometrů letos bylo. Mějte se všichni fajn a na dalších oddílových akcích na viděnou.

 

                                                                         sepsal: Vik

                                                                                     8.7.2014