Tříkrálový pochod

kdy : 4. 1. 2014

kdo : Viktor, David, Pavla, Lenka, Roman, Jára, Milan

Původně jsem měl pro tenhle výlet trošku jiný název, ale nakonec se ukázalo, že tento bude trefnější. Tak jako již tradičně, se první lednovou sobotu koná první akce OPATu v novém roce. Tentokrát jsem vybral trasu okolo Levého Hradce. Na sraz na nádraží přicházím o pár minut později a Viktor mi hlásí, že nás bude sedm. David přistoupí v Lovosicích a Jára telefonoval z trolejbusu, že je na cestě. Tak to bude mít co dělat, říkáme si při pohledu na hodinky. Pět minut před odjezdem vlaku se přesunujeme na nástupiště a zabíráme místa ve vlaku. Je to osobák – Elefant. Kupodivu má i oddíl 1 třídy, čemuž někteří nemohou uvěřit. Ale je to tak. I průvodčí to potvrzuje a ten by to měl mít z první ruky. Samozřejmě, že chceme sedět „nahoře“. Další telefonát od Járy, už běží po schodech. Vlak se s trhnutím rozjíždí. „Tak to prej stihnul“, říká Viktor, je snad kdesi ve vlaku. Jára konečně přichází. Zdraví a svalí se na sedačky. Z kapsy vytahuje láhev ovocného destilátu a sotva popadá dech. Ranní běh mu dal co proto. Batoh nemá, neb Ivetka dnes nejede ( oslava v práci ). Než se Járovi srovná tep, jsou tu Lovosice a přistupuje David. Batoh též nemá, ač je jeho vlastníkem. Zato táhne igelitovou tašku plnou různých laskomin, jako pivo, croisanty, obří banán apod. Musí z tašky mocně ujíst, aby se pak zbytek vešel Viktorovi do batohu. Vlak je poloprázdný, jede se na pohodu. Více lidí přistupuje až v Kralupech nad Vltavou. Cesta proběhla klidně, jen David znejistěl jednu slečnu, které přenechal místo s tím, že vystupuje, aby si pak opět sedl těsně k ní s tím, že si to rozmyslel. Ale slečna viděla, že jsme veselá parta a ani se nebála. Roztoky – Žalov, vystupujeme. Perón je namrzlý, musíme opatrně. Po třech minutách se proti nám hrne postarší muž. „Je to vlak do Roztok, kolik je hodin ?“ vyhrknul na nás. Prostě mu to ujelo. Tak se otáčí, jde s námi a vyzvídá, kam jako my. No, kam ? Levý Hradec a hospoda v Úněticích. Naše odpověď ho uspokojila. Na křižovatce se naše cesty dělí. On jde čekat na MHD a my ke kostelu sv. Klimenta, což je nejstarší kostel v zemi. Stával zde již kolem roku 884, založen knížetem Bořivojem. Prohlížíme si kostel i přilehlý hřbitov, kde se to jen hemží lidmi co se mnoho let nedožili. „Asi tu není nejzdravější povětří“ praví Viktor. Pobavili nás nápisy na náhrobcích typu, zde leží paní xy, choť lesního rady. Holt i po smrti jsou si někteří lidé rovnější. Slova prach jsi a v prach se obrátíš, jim mnoho neříkají. David nás popohání, už ať sedíme v hospůdce. Na křižovatce se nás náš starý známý opět ptá kolik je hodin. „Půl jedenáctý a je rok 2014“, pravíme.Buď mu to ještě nejelo, nebo zase ujelo. Abychom si cestu zkrátili a nemuseli se vracet, jdeme z Levého Hradce přes silnici takovou průmyslovou zónou a čtvrtí plnou nových baráku. Moc nechybělo a zamotal jsem se a už slyším Romanův řezavý smích. To tak. Nakonec se dostaneme na polní cestu a po ní směřujeme do Únětic. Vlevo máme Prahu jako na dlani, vpravo se za jeřábem schovává Říp. Tak tudy kdysi kráčela historie Českého státu. Dnes tu jdeme my na pivo. Předchází nás skupinka turistů, toho dne první. Zdravíme, říkají nám, že tato cesta vede k hospodě. Hm, kdo by to řekl. Přidáme do kroku a po 15 minutách stojíme před minipivovarem v Úněticích. Na nic nečekáme a jdeme dovnitř, neb okolo se motá více, na první pohled žíznivých, skupinek. I když chvílema si myslím, že je tu nějaká akce typu –přiveď psa, dostaneš pivo zdarma-. Leč vevnitř dostaneme ledovou sprchu. Ačkoli v rozlehlé místnosti je stolů dost, buď jsou obsazené, nebo je na nich rezervace. Co teď ? „ Sedneme si, přece nebudeme stát jako tihle pitomci“, povídá nahlas David a rukou jmenovitě ukazuje okolo sebe. Hrne se k nám na první pohled vystresovaný a uhnaný pingl. „Jestli to není vaše rezervace, tak Vám nic nedám, za 20 minut mi přijdou lidi“. „ Dáme si jen pivo a jdeme“, David na to. „Nic, ani pivo nedám“, praví ten dobrý muž. „Jéžiši, to je pitomec“, povídá kdosi a jdeme ven. Leč Viktor s Romanem trvají na pivu, prý alespoň jedno. Já a Jára si nedáme. Lenka prý malý. Pivo. A tak čekáme až si kluci vystojí frontu. Naštěstí to netrvá dlouho. Mezi tím pomlouváme majitele, jak je neschopný navýšit početní stav personálu, takhle, že to stojí za houby. Mezi tím se rojí další a další lidi. Hergot, takovejch turistů už jsme dlouho neviděli. Pivo je vypito, sklenice uklizeny, pokračujeme dál. Po cca 400 metrech narážíme na takový starý vesnický statek, přímo u cesty a v něm hospoda. A točí v ní taky únětický pivo. Zkusíme to tady. Vevnitř se nechytáme, je tam jen pár míst, ale venku se povaluje nejrůznější harampádí, stará křesla, lavice a Romana dojal jeden starší, kulatý, špinavý stoleček prostři se. Stojíme teda trpělivě frontu na pivo a někdo i na koláče, které tu zřejmě pečou v peci a asi jsou vyhlášené, neb každý druhý si je objednává. Když už jsem na řadě a otevírám hubu k objednávce, zleva mě předbíhají dvě báby a chtějí buchty. Než jsem se zmohl na protest, byly obslouženy. Za sebou slyším zasyčení a Jára praví – „tak tohle je už na mě moc“ a mizí. Než se vymotám s pivama, je pryč a nikdo neví kde. Sedáme si teda do tý ratejny, pijeme a kecáme. Po chvíli se zvedáme a odcházíme. Jára nikde. Lenka navrhuje, abychom mu zavolali, někdo navrhuje škodolibě zavolat Ivetce, ale jak vidím za zatáčkou logo Pilsner Urquell na zdi domu, je mi jasné, že jsme Járu našli. A opravdu. Sedí na lavici u sebe plzeň v plechu a je mu dobře. Dám si taky jedno a pokračujeme dál. Neustále nás míjí doslova davy turistů. Snad každej pražák se šel dneska projít sem. Cesta z Únětic do Roztok je zajímavá, skály, staré mlýny, ale že by to táhlo takový kvanta lidí ? U bývalé restaurace Maxmiliánka ( Kiliánka hoří – to jsme se s Járou nasmáli ) se intuitivně rozhodujeme, zda po značce či po silnici. Lidé proudí oběma směry. Jdeme po značce – špatně. Během chvíle máme obalené boty bahnem jako na Bořeni. Snad to cestou ke vlaku setřeseme. A to už nás vítají Roztoky, město známe svojí fabrikou na léky, kde se svého času vařil i pervitin ( samosebou tajně ). Jelikož jsme vyprahlí, dělíme se. Část party jde do hospody ( resp. do dvou hospod ) část do muzea na výstavu o čokoládě a o studiu Kamarád. U vchodu do muzea mi začíná svítat. Vítají nás tři králové zpěvem koled a významně klapající kasičkou na milodary. Fronta u pokladny vypadá nebezpečně. Až tady se dočtu, že to enormní množství turistů po trase jsou účastníci zřejmě kultovního Tříkrálového pochodu z Okoře do Roztok. Fronta byla naštěstí na razítka, ne na vstupenky. Čokoláda byla zajímavá, dozvěděl jsem se řadu nových věcí a viděl, jak vlastně vypadají plody kakaovníku. Inu, chmel to není. Studio kamarád byla již taková sonda do našich dětinských let. Hary Šoumen, myšky tryskomyšky, Muf supermuf atpod. Po této duševní stravě byl čas odpočinout v nějaké hospůdce. Ostatní nacházíme v hotelové restauraci Tiché údolí. Jára naznačuje, že plzeň je solidní, proto neváhám. Roman si dává svařák, prý mu dělá dobře a tak si dá další. Zato při placení se prohnul jako luk. Jeden svařák = cena dvou hutných plzní. Dámská část osazenstva jde na pizzu vedle do hospody, neb je poplašil smích Viktora, který pozoroval velikost porcí jídla u sousedního stolu. Později se dozvídám, že jde o restauraci, která se specializuje na nabídku starofrancouzské zážitkové kuchyně. To hovoří za vše. Pivo bylo fajn, jen donáška vázla. Proto se ani nenadějeme a je tu čas odjezdu domů. Menší kabaret při placení, formou účtu v kožených deskách, couvert ( čti kuvér ) a čekání na placení a kříšení Romana při spatření účtu za jeho svařáky ( pro pamětníky gothaj s cibulí a 5 coca col ) nám osvěžil odchod z restaurace. Na vlak je to naštěstí co by kamenem dohodil, což prakticky potvrdil jeden chlapák s vypitou lahví pálenky, se kterou nám předvedl, jak na vojně házel granátem na imaginárního nepřítele. Malé zpoždění a vlak je tu. Musíme přestoupit v Kralupech, což se nám podaří na jedničku. Nikoho jsme při přestupu neztratili ( Ivetko !! ), ani se nikdo nesvalil pod vlak. Cesta dál už probíhala poklidně. V Lovosicích se s námi loučí David a v Ústí Pavla. Ve vestibulu nabíráme Ivetku a před Rychtou se loučíme s Viktorem. Zbytek party jde dnešní první akci zakončit jak se patří. Nakonec bych rád napsal, že ode dnešního dne vítáme v našem oddíle dva nové členy. Pavlu Čermákovou a Martina Lavingera, kteří splnili podmínky členství, v hlasování členů byli přijati a jsou nyní sedmým a osmým členem našeho oddílu. Přezdívky ještě nemají. Vítám je tímto a ať Vám to šlape i nadále.

Nakonec kilometráž. První akce není nikdy moc o kilometrech a ani letos to nebyla vyjímka. V pohodovém tempu jsme načali letošních prvních 11 km.

Ahoj na další akci, Milan