Liberecká výšina

Poslední letní výlet byl ohrožen mimořádně nepříznivou předpovědí počasí, což se zřejmě trochu podepsalo i na účasti. V sobotu 13 září se akce „LIBEREC 2014“ zúčastnili pouze čtyři turisté. Pavla s Honzou, Jára a Milan. Je však nutné říci, že předpověď se absolutně nevyplnila a bylo krásně polojasno s teplotami přes 20 stupňů – celsia. Ráno v sedm hodin jsem stepoval před nádražím a nikde nikdo. Sakra a to jsem dnes s sebou vzal dlouho schraňovanou láhev třešňovice od R. Jelínka. Těsně po 7 hod. vidím Járu, jak si to zvolna šine k nádraží. Pavla s Honzou byli připraveni v Děčíně, dobrá, budeme dnes čtyři. Když to říkám Járovi, povídá, že je to škoda, neboť dneska vzal s sebou láhev švestkové vodky od R. Jelínka. No nazdar. Čtyři lidi a dvě láhve. Jelikož je na trati samozřejmě opět a znovu výluka, musíme být obezřetní. V 7.20 hod. jdeme do vlaku. České dráhy překvapily a přistavily novou soupravu RegioShark. Pohodlné, leč míst málo a vlak se hbitě plní. Místa vedle sebe jsme neuhlídali a nepomohla ani osvědčená metoda mluvit zvýšeným hlasem a ostentativně na stolek postavit láhev kořalky. Dnes to nezabralo. Sedli si k nám dva starší manželé a bezelstně klábosili. Až několik Járových historek a přihnutí si z láhve je před Děčínem vypudilo z míst a donutilo je přesednout jinam. Výborně, Pavla s Honzou můžou sedět s námi pohromadě. Když líčíme, že jsme jen čtyři a máme dvě láhve, Honza těžkým hlasem praví „ a já mám becherovku Ice&Fire“. Tak jo, necháme si něco na příště. Ale všeho do času. Kecáme, svačíme a už je tady Mimoň. Přestup na autobusy. Jsou tu naštěstí tři, vejdeme se. Trochu to houpá a jelikož sedím s Járou, jako prevenci proti mořské nemoci bereme jako lék třešňovici. Musím přiznat, že nás trošku vystrašila i paní, co měla zuby jako upír. Aby nás tak vysála. Nevysála, zato než vylezeme v Jablonném z autobusu, je skorem po léku, který jsme vysáli my. Dopíjíme a čekáme na vlakovou přípoj. Mezitím nám Honza s Pavlou líčí letošní Dočesnou, hlavně cestu zpět. Mezitím došla medicína a Jára načal další. Konečně přijel vlak. Nasedli jsme a po cca 40 min. dorazili do Liberce. Pavla to tu zná a tak se moc nemotáme a z nádraží vycházíme po chviličce. Ačkoli to nevypadá na déšť, přeci jen nás nepříznivá předpověď počasí nahlodala a já operativně měním plány. Jelikož máme jízdenku LIBNET+, v jejíž ceně je mj. i bezplatná MHD po Liberci a bezplatná lanovka na Ještěd, není co řešit. Jdeme na tramvaj č. 3 do Horního Hanychova a odtud rovnou na lanovku. Spolu s námi jede i nějaký výlet skupiny mentálně retardovaných, tudíž je veselo. Hlavně paní, která je sice hluchá, ale zato nahlas kvílí. Máme štěstí, v lanovce s náma nejedou. Nahoře na Ještědu se to začíná pomalu protrhávat a my využíváme času k návštěvě bufetu a restaurace. Průměrná gulášovka, ale zato solidní svíčková a pilsner urquell pražského typu. Jára nám zasvěceně vypráví, však jeho strejda Ing. Arch. Binar je tvůrcem interiérů Ještědu a týden po naší návštěvě zde bude na toto téma pěkná oslava. Mezitím nenápadně koluje pod stolem lahvinka, asi jako ve filmu Světáci. Po debatě na téma proč Jára nepokračuje v rodinné tradice se zvedáme, šikovné servírce servírujeme vizitku OPATu. – chudák se bála ten cár papíru odmítnout – a jdeme udělat ven pár pěkných fotek. Teda to byla panorámata. Mraky se rozestoupili a troufám si říct, že jsme viděli perfektní rozhledy po okolí. Předtím proběhlo samozřejmě i foto u marťanského dítěte. Kolem poledního sedáme na lanovku a mžikem jsme dole pod Ještědem. Čekal nás přesun na MHD. Ač se to zdá neuvěřitelné, na řadu přichází Becherovka. Je kapánek jiná, dojezd v hrdle má jako Krvesaj ( pro někoho Krvepij – nebo Krvepyj ? ). Každopádně přejezd z konečné na konečnou do Lidových sadů proběhl stylově. Asi to bylo tím, že jsme se nacházeli v bývalém hlavním městě Sudet, Jára počal mluvit častěji po německy. Vystoupili jsme v Lidových sadech a dali se po červené, směr Liberecká výšina, kam jsme po lesní cestě zanedlouho dorazili. Pěkná restaurace s vyhlídkovou věží, kde probíhala zrovna svatba. Mrkli jsme na rozhlednu a usadili se venku u stolku a jali se pozorovat svatebčany. Každý měl k problematice co říci a tudíž jsme se nenudili. Jára pravidelně informoval Ivetku po telefonu o tom, kde jsme a co se děje a tak byla asi nechtíc také v obraze. Pobavili jsme se a šli dál. Po příchodu zpět do Lidových sadů se jdeme podívat do věže a do zbytku budovy, kde Jára zavzpomínal na počátek 90 let, kdy zde byl na jakémsi plese. Historka nadmíru zajímavá, leč do kroniky se ne zrovna hodící. Po skončení prohlídky se tramvají přesunujeme k muzeu, kam zamíří naše kroky. V rámci akce Evropské kulturní dědictví je vše zdarma. V muzeu nám kápnou do noty hned dvěma výstavami. Velká válka ( o I. sv. válce ) a výstava Královské posezení aneb historické toalety. Ta trocha na žíle to ještě podpořila. Však mě s Járou paní tišila s tím, že dole probíhá komentovaná prohlídka. Sbírku hajzlů jsme si prohlédli, manifest Mým národům - Jehož C. a k. Apoštolské Veličenstvo ráčil nejmilostivěji vydati tento Nejvyšší vlastnoruční spis a manifest taky a byl čas se odebrat někam osvěžit. K tomu nám posloužila již dříve vybraná restaurace Plzeňka – Duli. Jedlo se, pilo, hodovalo. Shodli jsme se na tom, že Liberec je oproti Ústí kulturně i jinak o nějakou tu třídu výš, což mě jako náplavu do Ústí nijak zvlášť nemrzelo. Před 18 hod. se zvedáme a pomocí tramvaje – jak jinak se přesunujeme na nádraží. Zde se zásobíme kapalinou do vlaku a jdeme se usadit. Máme štěstí, sedíme pohromadě, ovšem souprava je již tradiční, žádnej „Žralok“. Cesta ubíhá vesele, koukáme z okna na Kryštofovo údolí, Jára terorizuje Ivetku množstvím hovorů a v Č. Lípě přistupuje rodina tzv. bílých cikánů, kteří nás „baví“ až do Děčína, kde spolu s Pavlou a Honzou vystupují. Já s Járou pokračuju do Ústí, kde vypadneme z vlaku a jdeme si dát závěrečná dvě piva na Rychtu. Je to již labutí píseň, jsme unavení, ale tradici je třeba ctít. Hospoda je jako vždy narvaná, sedáme si venku. Parta vedle nás ze zrovna fotí s „čápem“, což je dřevěná skulptura, několik desítek kg vážíci, kterou musel nebohý číšník přemístit k nim a zase zpět. Je nad naše síly již cokoli komentovat, jen sedíme a necháme plynout čas. Avšak i ten náš se nachýlil a tak platíme a kolem 22 hod. se rozcházíme ke svým domovům. Dnešní výlet netrhal rekordy v kilometrech, ale v zážitcích určitě a musím říci, že do Liberce se určitě vrátíme.

Dnes 9 km