Porta Bohemica

(dálkový pochod)

Účastníci: Viktor, Petr Langer, Petr Langer ml., Míša Veselá

            V sobotu 20.9.2014 pořádali turisté z Ústí nad Labem již 36. ročník turistického pochodu Porta Bohemica. Trasy měřily od 7 km až do 56 km a protože se Petr nechal vyhecovat synem, chtěl jít tu nejdelší. Jsem pro každou výzvu a tak jsem se k němu přidal. Zájemců sice bylo více, ale různé důvody (zdravotní problémy, práce, utkání v kuželkách atd.) naše řady protřídily. Nakonec zůstali čtyři stateční, kteří účast potvrdili. Trochu nás zaskočilo prodloužení trasy o 6 km, ke kterému došlo těsně před pochodem, ovšem neodradilo nás to. Jednou jsme reprezentanty O.P.A.T.u, tak musíme něco vydržet. Před šestou hodinou se setkáváme na startu a po vyřízení formalit (platba startovného, převzetí mapky s formulářem na potvrzení z kontrolních stanovišť atd.) vyrážíme v 6:00 hod. do terénu. Máme pořadová čísla 1 až 4, takže celou dnešní akci v podstatě zahajujeme. Čeká nás náročná trasa s několika výšlapy na okolní kopce. Itinerář pochodu je následující: centrum ÚL – Mariánská skála – Dobětice – Žežice – Ryjice – Hrad Blansko – Slavošov – Javorský vrch – Jílové – Sněžník – Ostrov – Tisá – Libouchec – Žďár – Neznabohy – Chuderov - Erbenova vyhlídka – centrum ÚL. Již výšlap v šeru na Mariánskou skálu nás solidně zahřívá. V duchu si říkám, že to dnes bude zajímavé. Máme dost sil, šlapeme energicky a stíháme si i povídat. Proplétáme se Doběticemi a zanedlouho jsme na prvním kontrolním stanovišti v Žežicích. Hledáme kontrolory a máme štěstí, zrovna přijíždějí autem. Dostáváme první razítko a pokračujeme dál. Po lesní a polní cestě přes tábořiště Čtyřlístek scházíme do Ryjic a připravujeme se na parádní výstup na zříceninu Blansko. Kdo tam byl, ví, o čem píšu. Začátek je rozježděný těžaři, solidně to klouže, pak to již jde. Nyní toho moc nenamluvíme. Konečně nahoře. Výhled není žádný, je mlha. Až nahoře zjišťujeme, že kontrolní stanoviště je pod Blanskem u silnice. Kdybychom se pořádně koukli do itineráře, mohli jsme si část výšlapu ušetřit. Nevadí, snad nám vydané síly nebudou na konci chybět. Sestupujeme dolů k rozcestníku, kde je kontrola. Dostáváme další razítko, prohodíme pár slov s kontrolním orgánem a pokračujeme dál. Přes ves Blansko a po polní cestě jdeme do vsi Lipová, dále po silnici přes Slavošov pod Javorský vrch. Zde nás nezastaví ani ohrada se stádem krav. Proplétáme se stádem (trocha nejistoty zde je) a míříme na vrchol schovaný v mlze. Od pořadatele dostáváme další razítko a klesáme do vesnice Javory. Na jejím začátku míříme do lesa a po lesních a polních cestách jdeme do Jílového. Značení v těchto místech není zrovna nejlepší, trochu bloudíme, ale nakonec jdeme správně. V Jílové dostáváme razítko v pokladně muzea. V přilehlém zámeckém parku mají nějakou slavnost místní hasiči, uhasíme u jednoho stánku tedy žízeň jedním pivem a pokračujeme v putování. Čeká nás poslední větší stoupání na většině z vás dobře známý Sněžník. Začíná pršet, hned se jde „lépe“. Až na vrchol nás provází déšť, mám solidní krizi. V duchu docela vážně přemýšlím, že to v Tisé (na 35 km) zabalím. V kiosku u rozhledny je další kontrolní stanoviště. Razítkujeme, svačíme a vyměňujeme si zážitky se čtveřicí turistů, která nás dohonila. Říkají, že když nepřestane pršet, že to zřejmě ukončí. Po občerstvení scházíme na parkoviště pod Sněžníkem. Po cestě potkáváme zástupy Němců i Čechů. To se jim to šlape těch pár metrů od auta nahoru k rozhledně. Lesem pokračujeme do Ostrova, kde nás čeká kontrola v restauraci. Zde dostáváme další razítko a dáváme si pivo. S přestávkami stále prší a my se vydáváme na pochod do Tisé. Chytám druhý dech a jde se mi o něco lépe. Ostatní jsou též v pohodě. U vstupu do skal dostáváme poslední razítko, další kontrolní body na trase jsou již na základě vlastní kontroly. Nemáme času nazbyt, v restauraci se nestavujeme a pokračujeme dál. Lesem scházíme do Libouchce. Opět se dává do prudkého deště, cestou začínají téct potoky vody. Připadám si jak vodník, v botách mi čvachtá a z mikiny mi kape voda. Přicházíme na autobusové nádraží v Libouchci a rozhodujeme se co dál. Vyhrává varianta pokračovat a dál se uvidí. Je vidět, že jsme tvrďáci. Pod vrchem Strážiště procházíme do Malého Chvojna, a protože počasí pořád nepřeje, nejdeme po turistické značce přes louky a mokřiny, ale po silnici. Začíná se také stmívat a nás tlačí čas, po silnici se jde přeci jen o trochu lépe a rychleji. V zrychleném tempu procházíme přes Velké Chvojno, Arnultovice a Chuderovec. V Chuderově jsme okolo osmé hodiny a tma je již solidní. Domlouváme se, že na Erbenovu vyhlídku přes kopec již nepůjdeme. Zjišťujeme, že za chvíli jede autobus, tak na něj u restaurace Na kopečku počkáme. Kilometrů jsme našlapali dost a běhat ve tmě po kopcích (baterku máme, jde spíše o vyčerpanost) a pak ještě šlapat městem do centra nás vůbec neláká. Autobus jede včas, sjíždíme do centra. Pochod měl končit ve 20:00 hod., ale hlavní pořadatel nám ráno slíbil, že tam nejspíš do 21:00 hod. bude. K domu dětí přicházíme ve 20:45 hod., je zamčeno, nikde nikdo. Nakonec máme štěstí, hlavního pořadatele na poslední chvíli odchytáváme na parkovišti, chystá se odjet. Dostáváme účastnické listy a zjišťujeme, že nejdelší pochod jsme dokončili pouze my. Jsme na sebe právem hrdí. Jinak je pro organizátory zklamáním nízká účast. Přišlo pouhých 52 turistů a na nejdelší trasu se jich vydalo jen 10. Chlapík je viditelně skleslej, jsem zvědav, jestli po tomto fiasku uspořádají příští ročníky pochodu. Nedaleko domu dětí potkáváme jednoho ze čtveřice účastníků, s kterými jsme klábosili na Sněžníku. Dozvídáme se, že to ukončili v Libouchci na autobusovém nádraží (po cca 40 km). Na vyhodnocení v restauraci dnes nemáme sílu ani náladu, ploužíme se do svých domovů a těšíme se na horkou koupel a pohovku. O pochodu pohovoříme někdy u piva. Akce se vydařila, dálkový pochod jsme zvládli. Sice jsme v závěru nešli přesně podle itineráře a závěr jsme si trochu zkrátili, ale padesátku jsme dali. Celkem jsme našlapali solidních 54 kilometrů. Počasí nám vůbec nepřálo a výšlapy na okolní kopce nám dali pořádně zabrat. Nevím jak ostatní, ale já měl pár větších puchýřů a nohy mě bolely poměrně dost. Závěr byl o vůli. Mohu ale odpovědně říct, že jsem to čekal ještě daleko horší. Hlavní je, že jsme dokončili výšlap všichni, společně a ve zdraví. Dokázali jsme, že si náš oddíl může právem říkat turistický navzdory rýpalům, kteří tvrdí, že neděláme turistiku, ale pořádáme jen krátké procházky. Příští rok v květnu je jubilejní 50. ročník známého masového pochodu Praha – Prčice, což by mohla být pro členy a příznivce O.P.A.T.u další zajímavá zkušenost. Samozřejmě bychom nešli tu nejdelší trasu – 70 km, nebojte. Myslím si, že těch 35 či 40 km by se dalo. Uvidíme, poradíme se a eventuálně vše s předstihem naplánujeme. Mějte se všichni co nejlépe a na nějakém dalším výšlapu na viděnou.

                      Zpracoval: Vik

                                           10.10.2014