Řehlovice – Milešovka – Velemín

15 listopadu 2014 se uskutečnil pochod na královnu Českého středohoří – Milešovku. Zároveň to byla taková vzpomínka a memoriál Járova bráchy, který tu už 13 let není. Již okolo 8 hodiny na nádraží v Ústí bylo znát, že dnešní účast bude více než solidní. Jeli jsme v tomto složení : Viktor, Milan, Jára, Dana, Martin Č., Hanka, rodina Lisecova - Petr, Petr ml., Lenka a Lucka, rodina Langeroveselá - Petr Langer, Filip Langer, Míša Veselá, Míša Veselá ml., Petr a Jitka, přičemž Honza s Pavlou se k nám přidali v Řehlovicích. Tedy 18 turistů. Cesta vlakem utekla jako nic. Jára nastoupil se zelenou brašnou přes rameno, jejíž obsah byl více než výmluvný. Vypadalo to, jako když ředitel lihovaru jede na propagační výstavu. Láhve s Tullamore a speciální dámské pití s ovocem v láhvi. I plastové kalíšky Jára odkudsi vytáhnul, tudíž jsme si mohli připít na zdar akce. Ovšem menších nerez placatek bylo ve vlaku povícero. Než jsme se nadáli, vystupujeme.Co bychom také chtěli, 12 korun za jízdenku. V Řehlovicích nás vítá zamračená obloha a vítr. Snad nebude pršet. Od nádraží dojdeme do centra obce, které tvoří kultovní kruhový objezd u kostela a vietnamský krámek. Za tu chvíli, co jsme tam stáli, se tam otáčelo snad 30 aut. Jinak bylo na vsi dost mrtvo, až na partu skládající uhlí. Viktor šel zpět k nádraží čekat na naše poslední dva členy.Buď ze solidarity, nebo jim nevěřil, že nás najdou. Po chvíli se trhla první parta s tím, že jdou napřed. Při čekání na Pavlu a Honzu, Jára opět nalil a šel si koupit coca colu, neboť jeho kouzelná zelená brašna nealkoholické nápoje neobsahovala. Vlastně kromě chlastu neobsahovala nic. Což však nebylo na závadu. Po návratu z krámu nám Jára sdělil, že 2 litrovou colu dostal zdarma. Asi mají ten den ve Vietnamu svátek obdarovávání. A nebo měl prodejce pro Járu „zvláštní“ slabost. Konečně jsme komplet, Honza s Pavlou líčí anabázi Lovosice – Řehlovice. Náhradní doprava a hodinové objíždění okolí. Vypečené dráhy. To jsme ještě netušili, jak nás vypečou autobusáci. Teda jeden. Zvesela jsme do toho šlápli a šli. Až do Bílky vedla cesta do kopce. Na nádraží v Bořislavi, které je ve stavu, že by se tam dali točit bez přípravy horory, se poprvé scházíme všichni na jednom místě. Toho se muselo využít a udělat foto všech 18 účastníků akce. Opět proběhl přípitek. V Bořislavi u rybníčka jsme odpočívali a pár lidí si šlo koupit něco do krámu. Hanka mi nabídla jablko. Nepochopil jsem. Povídám, že ovoce by mi asi neudělalo dobře. Smích a upřesnění, že jde o jablko v tekuté formě. „To beru, sem s ním“. Počínají se projevovat první účinky alkoholu. Aby toho nebylo málo, míjíme otevřenou hospodu. Na Rafandě se to tam jmenuje. Zde se opět dělíme a zhledáme se až na Milešovce. Část pánů usedá a přeje si pivo. Po chvíli je na stole i runda becherovek a jedna slivovice. Becherovka vyvolává asociace na pana prezidenta a na jazyk se nám derou vulgární výrazy. Krotíme se a probíráme tento hon na čarodějnice. Kdosi si zapaluje dýmku, vypadá to, jako bychom již došli. Přichází pár místních, podivují se, že je v hospůdce tak plno. Začínám být už solidně „upravený“. Nedá se nic dělat, jde se dál. Další část výpravy na nás čeká pod Milešovkou, na začátku stoupáku. Ten nám vyložené nedělá dobře, já funím jako sentinel. Alespoň, že alkohol vyprchává. Vidět je tak napůl, žádná sláva. Pár lidí nás míjí, snad si nahoře sedneme. Konečně na vrcholu. Ihned mířím do hospůdky a ztěžka usedám. Přišli jsme ve správnou chvíli, postupně si poposedá všech 18 účastníků akce. Jára vytahuje svíčku, zapálí ji na bráchovu počest. A pak se jedlo, pilo, hodovalo. Výčepní byl v jednom kole, moc nestíhal. Opět přípitek – becherovka. Část výpravy šla na prohlídku meteorologické stanice. Chudák Dana o ní mluvila jako o observatoři, přičemž si myslela, že bude pozorovat hvězdy. Vlivem alkoholu jsem neměl sílu jí to uvést na pravou míru a jen jsem přikyvoval. Jelikož ze strany části party došlo k projevům nespokojenosti s obsluhou, rozhodli se, že se přesunou do druhého bufetu. Zůstal jsem tedy sám, hlídal batohy a pozoroval cvrkot. Zaujala mě mladá dvojice se psem. Muž měl psa v náručí jako dítě, pes ležel na zádech a muž ho krmil lžíci. Jedno sousto sobě, druhé pejskovi. Asi trénoval, až bude mít doopravdické dítě. Před 20 lety by ho asi poslali na psychiatrii, dnes se nad tím nikdo, kromě mě, nepozastavil. Holt pokrok. Při tom pohledu jsem si vzpomněl na článek „Deset důvodů, proč zanikla Římská říše“. Ale jedeme dál. Přišla parta z observatoře ( Velký vůz neviděli ) a vyzvedli jsme i partu od bufetu č. 2. Při pohledu na některé jedince bylo znát, že se neflákali a řádně doplnili tekutiny. Prý svařáček. Cesta do Velemína byla veselá. Samo o sobě to docela klouzalo, v kombinaci s Járovou brašnou to bylo na hranici stability. Dětská část výpravy poznala dospěláky i z té druhé strany. Získané poznatky jistě zužitkují např. v branné výchově, či kurzu přežití. Zaplaťpánbůh Velemín. Byli jsme opět rozdělení, já šel ve druhé skupině, Jára v první. Po chvíli mi volal, zřejmě s tím, že jsou na místě, ale kdyby mluvil finsky, vyšlo by to nastejno. Nepochytil jsem ani slovo. Naštěstí jsme se všichni bez úhony sešli v místním motorestu. Jak jinak, býčí žlázy opět neměli. A že na ně ze stran některých turistů ( turistek ) byla chuť. Spokojili jsme se s méně rafinovanými jídly. Autobus jede v 17.27, času dost. Včas platíme, jdeme na zastávku. Tam si chtěl Jára decentně ulevit a proto se od nás otočil o 180 stupňů. Bohužel to nějak neodhadnul a nakonec se otočil o stupňů 360. Kdo byl bez skrupulí, díval se a ještě upozorňoval ostatní. Přijel jakýsi autobus, ale dostalo se mi sdělení, že tento jede do Lovosic obklikama a za ním jede tzv. přímý. Ten darebák, co nám to sdělil, by měl viset. Řekl to Daně, která samozřejmě nevěděla, že ten další autobus jede z jiné o 200 dál ležící zastávce. Já to věděl, ale zase jsem netušil, co přesně se Dana dozvěděla. V 17.35 nás minul o 100 m dál na křižovatce ten druhý autobus a odjel. Ještě asi 10 minut jsme tam stáli jako jitrnice, než mi došlo, co se stalo. Následovala kratší porada. Naštěstí z loňska víme, že v Lovosicích funguje taxi až pro 9 osob. Sama prozřetelnost mě nakukala uložit si číslo taxislužby do mobilu. To bylo ostatně naposledy, kdy jsem svůj mobil spatřil. Volám a domlouvám odvoz. Bez problémů, za deset minut před motorestem. Proklínám autobusáka, jdu si dát pivo. Po chvíli je tu taxi. Jak do dobytčáku tam naháníme první partu a jdeme si dopít plzeň. Po půl hodině přichází řada na nás. Cesta utekla jak nic, jsme před nádražím v Lovosicích. „Honem, vlak jede, rychle“, žene nás první parta. Bez lístků skáčeme do vlaku. Viktor využil kouzla osobnosti a s průvodčím to nějak koulí. Sedm stovek za taxi se zaplatí z oddílové kasy, jsem naštvaný, je to má chyba. Cesta vlakem utekla jako nic. Před nádražím se loučíme, pár nejvytrvalejších jde vyhodnotit akci. Překvapivě mezi nimi není Jára, který řekl, že má dost. To je co říct, v podstatě se to stalo poprvé. Inu, pokaždé je něco poprvé. I smrt.V Ústí potkáváme absentéra Romana, jenž chtěl jít na akci taky, ale dcery mu to zatrhly. Teď se vyšňořený chystá na ples. Pokecáme, sdělíme zážitky a jdeme dál. Chceme na Rychtu, ovšem tam je tak narváno, že je mi z toho až zle. Být takhle plno všude, jsou z hostinských milionáři a lidi jsou našrot. Míříme tedy do „španělské“. Tam urveme místo hned u dveří. Jelikož piva bylo dost, dávám víno. Ve chvíli kdy ho začnu pít místo ze sklenky ze džbánku, je čas odejít. U zastávky MHD si chci koupit přes mobil lístek a zjišťuji, že mobil nemám. Sedmkráte prohledám batoh i kapsy, prokleju všechno a všechny, ale mobil nikde. Sakra. Domů jdu pěšky a cestou si sypu popel na hlavu. To zase bude legrace. Mobil je šunt, ale kontakty. Snad se ježíšek otelí. Uvidíme. Dnešní akce se nachýlila ke svému konci. Co se týče pití, pokud pominu akci Mělník 2013 a Zbýňův Lovoš, šlo o jednu z nejnáročnějších. Ovšem v těchto věcech jsme již profesionálové, nikdo se neztratil ani nezranil a těch 14 km, co jsme našlapali, si budeme dobře pamatovat.

Ahoj, Milan