Lilienstein

     Na minulém výletě nadhodil Martin L. možnost, jít se podívat na stolovou horu Lilienstein a tak jsem zpracoval variantu výletu, na který jsme v neděli 17 srpna 2014 vyrazili.V 7.40 hod. se nás v Ústí na nádraží sešlo sedm. Milan, David, Jára, Ivetka, Pepa Málek a Petr a Petr Lisec. Další tři účastníci - Martin, Pavla a Honza na nás čekali v Děčíně. Jára dal do placu slivovičku, jelo se hned veseleji. V Děčíně nasedáme na vlak DČ - Rumburk, jedoucí přes Německo. Je nás deset, máme zakoupeny dvě jízdenky Elbe a proto směle do vlaku. Průvodčí se nás ptá kam jedeme a když se dozví cíl cesty, vykazuje nás do předního vagonu. Nevadí, přesedáme a vyrážíme. Za nějakých 40 minut jsme v cíli. Zastávka Porschsdorf. Vidím, jak někteří valí oči na Davida, jen nevím proč. Po chvíli mi to dochází. David má na zádech BATOH. Někteří ho s ním vidí poprvé. To se už pěkných pár let nestalo. Holt tu dnes není hlavní šerpa. Fotíme se a po stezce kopírující silnici jdeme mírně do kopce. To se po chvíli změní, cesta se stává strmou, přicházejí schody, kterých je snad nekonečně. Parta se trhá, hovor utichá. Občas fotíme. Po půlhodince do kopce stojíme na rovině. Někteří jedinci se ke mě blíží a jistě to není proto, aby mi gratulovali k výtečně vybrané trase. Na otázku zda to je ten kopec na který dnes jdeme, musím s politováním odpovědět, že ne, je to pouze cesta k němu. Nějak jsem zase podcenil převýšení. Vyhlídka na kterém se nacházíme se jmenuje Brand a říká se jí také balkón Saského Švýcarska a patří mezi nejznámnější vyhlídkové body Labských pískovců. Od místní restaurace se kocháme výhledy a ke slovu přichází můj výborný i když několik kilogramů vážící a objemný dalekohled made in CCCP. Když konečně popadneme dech a nohy se přestávají klepat, pokračujeme dál. Vytahují se první svačiny, cesta počíná klesat. Objevují se další turisté. Zdravíme se různě. Guten Tag, ahoj, dobrý den a nebo hallo. To je nejlepší. Cesta klesá, přecházíme most a po pěkně uklouzané lesní silnici s kočičíma hlavama se ocitáme na silnici do Waltersdorfu. Tam také usedáme u venkovního posezení a svačíme, je něco po poledni. Jelikož z nedaleka nepěkně zavání kravín, zbytečně pauzu neprodlužujeme a jdeme dál. Lilienstein už se na nás směje. Vcházíme do lesa a cesta se stává opět nehezky strmou. Železné chodníky mi dávají co proto. Meleme z posledního, ale jsme nahoře. Ihned se usazujeme u stolu ve výletní sezónní restauraci a pozorujeme cvrkot. Je žízeň, chtělo by to pivo. Tak objednáváme a ano, Radeberger jako pro doktora Salabu z Majora Zemana. Plzeň to teda opravdu není, ale zato 0,4 l a cena přes 3 eura. Vychutnáváme nahořklý mok. Pak se jdeme podívat na dvě vyhlídková místa, famózní výhled, slabší jedinci mají závratě. Nedá se nic dělat, je čas jít dál. Jdeme opět strmě, naštěstí dolů. Obcházíme Lilienstein a po žluté míříme na vlak. Nohy už nás pěkně bolí, ale po domluvě si prodlužujeme cestu až na nádraží Bad Schandau. Tam se zmoženi svalíme, někdo popíjí pivo z místní biokavárny, další civí v Íčku na prospekty, kamže se následující rok zase v Německu vypravíme. Vlak jede až za 50 minut, času dost. Chvíle napětí u druhého nástupiště, ale nakonec je vlak tu. Sedáme si jen tak tak, za námi je horda cyklistů. Někteří se do vlaku ani nevejdou. V poklidu sledujeme jak cesta ubíhá a po 17 hod. jsme v Děčíně. Zde se loučíme s děčínskou mafií a pokračujeme do Ústí. Nohy otrnuly, chválíme si dnešní výlet. Německo jako vždy čisté, upravené, turisté slušní. Na nádraží v Ústí se loučíme a zbytek turistů jde dnešní podařený výlet zapít na Rychtu. Dnes 16 km a převýšení 700 !! metrů.

Milan 19.8.