Krkavčí skála

V neděli 7 prosince se uskutečnil další pochod OPATu, tentokrát na místo zvané Krkavčí skála. V 9.30 hod. se u hlavního nádraží sešla skupinka v tomto složení: Milan, Jára s Luckou, Martin L., Pavla, Dana, Blanka s Milošem, Líba, Petr L., Petr L. ml., Lenka a Lucka, Hanka a Natálie. Někteří jedinci se ještě rychle občerstvili v bagetérii ( hlavně velká anglická snídaně zůstala za očekáváním - zlatá koblížkárna) a v 9.40 hod. jsme již nastupovali do autobusu směr Malečov-Pohoří. Řidič busu byl lehce šokován, je zvyklý na méně lidí. S námi cestovali asi další čtyři, jinak byl autobus náš. Cesta uběhla rychle i když v kopcích měl autobus problém to vyjet. Po vystoupení následovalo rychlé foto a pak jsme se již ubírali po silnici směr Němčí, nejvýše to položené osadě Českého středohoří. Šlo se po skupinkách, každý dle kondice. O pauzách se popíjel fernet a jedla mrkev a jiné pochutiny. Než jsme se nadáli, stáli jsme pod kopcem Varhošť. Zde proběhla delší pauza s přípravou na závěrečný výstup na kopec a rozhlednu. Občerstvení se různilo. Smažená kotleta s kostí, chléb obložený 150 g slaniny, keksy a nebo mrkev. Jelikož počasí bylo zamračené, nebyl výhled z rozhledny nijak valný, přesto se nám podařilo zahlédnout Labe na asi osmi místech. Po focení, odpočinku a nalezení kešky se ubíráme po žluté značce směr Krkavčí skála. Cesta se prudce svažovala, počalo to klouzat. Z Krkavčí skály byl výhled solidní, cesta se ale opět zhoršila. Šlo se z kopce, šikmým svahem a dost to klouzalo. O všelijaké kreace a figury nebyla nouze. Však byla cesta cedulkou na stromě označena jako obtížná. Konečně jsme se dohrabali dolů na silnici. Dopil se fernet, rozdala mrkev. Aby toho nebylo málo, zvolil jsem do cíle naší dnešní trasy, do Sebuzína, cestu menší obklikou. Šlo se přes Kostelní sedlo, abychom nemuseli po silnici a našlápli nějaký ten kiláček navíc. Všichni byli nadšení i když volání bravo jsem nezaslechl. Jen stesky co kde koho bolí ( kolena, kotníky ) a kdo bude čistit zajebanou obuv. Ani to nebolelo a po hodince jsme v Sebuzíně. Jelikož máme 40 min. čas, jdeme se občerstvit do místní hospody. Fasáda budovy jistě pamatovala lepší časy. Usedáme, objednáváme a raději hned platíme. Krom nás, není v hospodě žádný další host. Nevadí nám to, ceny jsou zde mírné. Padl zde i návrh navštívit Matouškovi, ovšem nevím zda by uvítali patnáctičlennou skupinu výletníků se zaflákanýma botama. Po odpočinku, který někteří jedinci již potřebovali se zvedáme a jdeme na MHD. Autobus přijíždí na čas, nasedáme a míříme do Ústí. Kontrola bot při nástupu naštěstí neproběhla. Kdo potřebuje, postupně vystupuje a na Mírovém náměstí se zbytek teamu pro dnešek loučí. Poslední zbytky výpravy jdou posedět na Rychtu. Džbánek dnes neproběhl. Výlet se, řekl bych vydařil a dnešních 12 km bylo tak akorát.

8. 12. Milan