Botanická zahrada

Účastníci : Líba, Dáša, Petr L., Ruda, Milan, Viktor a Eliška

     4. května 2019 jsme se vypravili na výlet do Prahy, konkrétně do Botanické zahrady v Tróji. Aby toho nebylo málo, přidal jsem k výletu ještě návštěvu  psychiatrické nemocnice Bohnice a hřbitova choromyslných. U vlaku v Ústí se nás sešlo celkem sedm a v osm hodin jsme ujížděli osobním vlakem  směr Praha. Všichni účastníci včetně průvodčího se divili, že jedeme osobákem. Mám pro to svoje důvody. Vlak je poloprázdný, jde o typ Elefant, kde se dobře sedí pohromadě a není přeci kam spěchat. Po desáté hodině jsme dorazili do Holešovic, přesedli na metro a jeli do Kobylis. Zde jsme kvůli ženám hledali nějaký kvalitní záchod, ale nakonec stejně skončili na WC v metru. Od nové budovy katastrálního úřadu jsme busem č. 200 popojeli do zastávky Odra, odkud to bylo do Bohnic coby kamenem dohodil. Areál léčebny je opravdu rozlehlý, mají tu i tenisové kurty, farmu s koňmi, čajovnu, kostel a jiné vymoženosti. Ovšem zavřený by tu prý nikdo být nechtěl. Počasí dnes bylo takové nijaké, občas slabě sprchlo. Po prohlídce blázince se ubíráme ke hřbitovu Bohnice, který do roku 1963 sloužil k pohřbívání chovanců ústavu. Hroby jsou porostlé břečťanem a místo působí dost pochmurně. Tam narážíme na nějaké dva týpky v montérkách, se kterými na sebe budeme narážet ještě dost dlouho. Nakonec se zajdeme podívat na vyhlídku do bohnického údolí a cestou nacházíme  takovou venkovní posilovnu. Místo boxovacího pytle slouží stejnému účelu tři na sobě visící pneumatiky a tak si Eliška a Milan zkouší kopy ala Van Damme. Cestou se zastavíme na nějaké to osvěžení v restauraci Zahrádka. Když vycházíme, míjí nás opět dva týpci v montérkách. Na oběd si zajdeme do OC Krakov a po jídle se vydáváme konečně do Botanické zahrady. U pokladny se dohadujeme, většina turistů chce i do skleníku Fata Morgána na motýly, ale všechny zchladí informace, že je tam hodinová fronta. A do toho se pořádně rozpršelo. Viktor s Eliškou jdou napřed, počkají na nás v Holešovicích na nádraží. My ostatní si i v dešti prohlédneme co nás zajímá. Je to škoda, za slunečného počasí je tu veseleji. Viděli jsme rozhlednu, lamy ze železa, Japonskou zahradu, vinice, domek včelaře, pivoňkovou louku, takže nakonec dobrý. Po vyjití ze zahrady se k vlaku ubíráme podél vody, kde obdivujeme nadšence v kajaku i na raftu, jak pilně trénují na slalomovém kanálu. Přicházíme na nádraží a vlak jede za patnáct minut. Nebyl to osobák, ale EC ovšem řádně zaplněné, sedíme tedy odděleně, jak se dá. O tragikomickou vložku při čekání na vlak se postaral Milan, který chtěl kamarádům mávnutím ruky ukázat, jak by se chytil projíždějícího vlaku a nechtíc napálil rukou okolojdoucího pána do obličeje. Proběhla omluva, ale pohled na pána, jak si otírá krvácející ústa byl tristní. Další scénka, která mi utkvěla v hlavě  byla ta, když jsme se měli usadit ve vlaku. Všude moře lidí, zavazadel, míst pomálu. Když jsem škodolibě Viktorovi připomínal výhody cestování osobákem, ukázal mi, jak na to. Otevřel dveře do jednoho zaplněného kupé a na dva anglické turisty zařval anglicky place - "místo". Cestující nejprve dělali, že nechápou. Místo, zařval hromově Viktor a v tom počali lítat lidi i zavazadla.  Za 15 sedund bylo v kupé volno pro 4 Opaťáky.Konec dobrý, všechno dobré. V ústecké restauraci Sahara jsme zapili čtyřstou akci OPATu, která proběhla několik dní předtím v rámci nohejbalu. Viktor uvolnil na přípitek i nějakou tu korunu z oddílové pokladny, takže dobrý. Kolem 20 hodiny jsme se rozešli. Dnešních 11 km v dešti bylo akorát.

                                      Milan  5.5. 2019