Střední vrch

Účastníci : Pavla K., Ruda, Pítrs, Viktor, Milan

     První oficiální akce roku 2019 se uskutečnila v sobotu 5. ledna. Meteorologové slibovali na dnešní den mimořádně nepříznivé počasí a nemýlili se. Zřejmě proto se nás na startu akce sešlo jen pět, což je na lednovou akci dost málo. Jelikož i v 7.50 hod. nás víc nebylo, zaskočil Viktor koupit jízdenku a my se přesunuli do vlaku. Aby se nám startovalo lépe, vytáhnul Ruda i Pítrs láhev domácí slivovice. Já, jelikož jsem tímto výletem  završil celkem 250 akcí s OPATem  jsem měl láhev medoviny. Nu a aby toho nebylo málo, vyčaroval Viktor z batohu rozpitou láhev becherovky. Ano, přesně té, která byla na akci 15. prosince záhadně zmizelá a dnes se opět objevila. A zase zmizela. Bude zřejmě putovní. V Děčíně naše řady nikdo neposílil a tak jsme pokračovali i nadále v pěti. I když ve vlaku bylo mnoho jiných turistů. Projíždíme Českou Kamenici  a vystupujeme v Horní Kamenici. Je mírně nad nulou, prší a na zemi leží rozmáčený sníh. Paráda. Úvodní foto bylo povinnost  a po něm jsme vyrazili. Cesta nás vedla okolo bývalé papírny, dnes se tu nachází fotovoltaická elektrárna. Minuli jsme i rozpadlou vilu, zřejmě obydlí bývalého majitele. Jelikož měl Ruda boty, které po čase přestaly odolávat náporu vody, došlo k tomu, že se s námi musel rozloučit s tím, že v mokrých botách celý výlet nelze. Škoda. Rozžehnali jsme se s tím, že příště si obuv lépe pohlídáme. Pokračovali jsme tedy dále ve čtyřech. Ve vsi Dolní Prysk jsme se přeskupili, odpočali si, napili a najedli se a po modré značce vyrazili směr Střední vrch. Cesta byla mokrá, prudká, solidně pršelo a vůbec. Tak mizerné počasí už dlouho nepamatujeme.  Když jsme se dohrabali pod kopec, zjistili jsme, že cesta na vrchol je  v tomto terénu je nemožná. Vrchol Středního vrchu si tedy necháme na jindy a pokračujeme dál. Naštěstí byl nedaleko postaven turistický přístřešek, kde byla možnost si odpočinout. Teď už nás to mělo vést po modré až do Prysku na silnici. Vlivem únavy a nepříznivých podmínek jsme bohužel minuli odbočku a došli až na otevřené pole k jakémusi stožáru. Jelikož se mi to nezdálo, nechal jsem kamarády na místě a vracel se zpět hledat modrou.  Tu jsem našel a šel na ostatní mávnout, aby se mohli vrátit a my se napojili na mnou naplánovanou trasu. Ale co to ? Mávám na ostatní jako zběsilý, ale nikdo se mým směrem nehýbe. Vidím, že si něco šuškají. A je to tady. Vzpoura. Potupně scházím až k hloučku a ptám se proč nejdou. Prý se dohodli, že půjdeme jinudy a do cíle prý dojdeme taky. No tohle ? Opravdu vzpoura. Kdybych tu tak měl svůj bičík. Tak demokracii do oddílu zavádět. Hlasovat, hledat jiná řešení. No, to jsem to dopracoval. Na druhou stranu musím říct, že jsme došli dobře a cestu si opravdu zkrátili. Ale být to na lodi Bounty, už by plavali pod kýlem. V tuhle chvíli má už sucho v botách jen Viktor, vlastnící nové a dle vzhledu kvalitní „kanady“. Ostatní mají v botách již vlhko. Doufejme, že jen tam. Od této chvíle již jdeme jen po silnicích, ostatní cesty jsou tragické. Přes Dolní Prysk se vracíme do Horní Kamenice a po nějaké době jsme na náměstí  v České Kamenici.  Hurá. Čas si krátíme líčením rozličných legrácek, které se tu v minulosti udály při pobytech na chalupě u kamaráda Vildy. Dnes jsme šli na jisto do restaurace  U Slunce. Svalíme se v sále ke stolu a objednáváme. Je tu celkem plno a pouze jedna servírka. Taky má pěknou honičku, ale snaží se. Proběhla polévka kuřecí i česneková, po ní hovězí s rýží, vepřové kostky i pečené maso s pečivem. K pití latté, pivo Bakalář a víno Veltlín. Paráda.  Po odpočinku jsme se zvedli a šli na nádraží. Cestou míjíme nově otevřený pivovar Kotouč, kam se někdy v budoucnu zajisté vypravíme. Na nádraží v Kamenici je pokladna zavřená, lístky si kupujeme ve vlaku. V Děčíně, jelikož je dobrý čas, si ještě skočíme na pivo plzeňské a to do restaurace Na Skřivance. Hospoda plná, probíhá zde jakási rodinná oslava, přesto se vmáčkneme. Vlak do Ústí chytáme jen tak tak, jízdenku kupujeme až ve vlaku, s mírným doplatkem. Dnes nás počasí docela vyrychtovalo, hodnocení akce v Sahaře tedy odpadá. Velitel nás opouští na zastávce Ústí nad Labem- Sever, a my poslední tři sirotci se loučíme na hlavním nádraží. Na závěr bych chtěl dodat, že takhle mizerné počasí už hodně dlouho nepamatuji, a že jsme si svou porci smůly na déšť snad již vybrali.

 Dnes  náročných 14 km                                  Milan