Střekov - Velké Březno
Účastníci : Ruda, Jára, Eva, Milan
V sobotu 16. února jsme vyrazili na polodenní výlet okolo Ústí. Jelikož to bylo jen týden po posledním výletu, nesešlo se dost lidí. Sraz ve 12.30 hod. před hřbitovem v Ústí na Střekově byl více než příjemný. Když jsme seznali, že nás více než čtyři nebude, vyrazili jsme. Jára coby znalec místního krchova nás vedl. Po chvíli jsme na místě. Hrob, kde leží druhá manželka Jaroslava Haška ( pro amatéry – spisovatel a stvořitel Švejka ) je před námi. Sám Hašek o ní kdysi rozšířil fámu, že je ruskou kněžnou, kterou zachránil před bolševiky. Na úředních listinách ji dokonce označoval titulem „kněžna" Alexandra Lvova. Skutečnost byla ovšem daleko prostší. Alexandra se narodila v rodině vesnického ševce v obci Peťakovo v Birském újezdu. Rodina živořila, protože otec byl nenapravitelný opilec. Ostatně v tom si mohl s Jardou Haškem notovat a ani nám to nevadilo. Každopádně cesta manželky J. Haška z Ruska na Střekov je křivolaká. Po smrti Haška se znovu vdala a do Ústí přijela za svým synem. To byl zubař a Ruda ho znal. Pak emigroval. Teda zubař, Ruda ne. Ještě pokukujeme po hrobkách rodiny Schichtů, je jich tu požehnaně. Johann Schicht se narodil 8. března 1855 v Rynolticích (Ringelshainu) u Liberce jako nejstarší ze čtyř synů sedláka, řezníka, uzenáře Georga Schichta. Na rozdíl od jiných slavných podnikatelů té doby nemusel začínat od nuly, protože podnikatelský půvab mýdla objevil už jeho otec. Nu a jen dodám, že zřejmě nebyl židovského původu, neboť mnoho tehdejších podnikatelů na Ústecku byli němečtí židé. Nic proti, jen že toto byla asi výjimka. Tak až půjdete na šichtu, pamatujte na to. Po troše historie si nasazujeme kulichy a okolo nového krematoria se ubíráme do lesa. Mineme starou i novou vodárnu a Jára připomíná, že voda se dá i jímat. Připomínka nedávno zesnulého L. Munzara a seriálu „Zpět k pramenům“. Po žluté turistické značce se prudce suneme k Labi. Míjíme dvě turistky, motají se, asi moc netuší kudy kam. Jelikož se neptají, tak nereagujeme a neradíme. Cesta dolů je blátivá a dost strmá. Eva mezitím vytěžuje kamarády a udržuje hovor na vysoké úrovni. Otázka stíhá otázku a i já se dozvídám mnoho ze soukromí kamarádů turistů. Konečně jsme v Olšinkách. Trochu se zamotám a míjím nástup na modrou značku. Když to po pár set metrech zjišťuji, chci se vrátit. Když kamarádům líčím, že bychom přišli o dva kilometry brutálního stoupání, nechce se nikdo kupodivu vracet a dají přednost pár set metrům po rovině. Nu, dobrá tedy. Jdeme podél tratě až do Svádova. Eva nám ukazuje kde strávila své dětství a Járu obohacuje znalostí, kde bydlela Ivetka. Mineme jahodové plantáže, přecházíme silnici a napojujeme se na cyklostezku. Bohužel se před pár dny udělalo hezky a množství cyklolidí se vydalo na kolech zahájit sezónu. Nic proti nim, ale ..nepřehánějte to. Je únor. Dohrabeme se až do Valtířova a zde na hřbitově, který spadá pod Velké Březno, hledáme hrob V. Cibicha. Je to přednosta stanice z V. Března, který souhlasil v roce 1906 s tím, že jeho tvář bude na etiketách piva Březno. Do dnešních dob byla jeho tvář vidět asi tak 2,5 miliardkrát. To je možná víc, než tvář Ježíše Krista. V. Cibich se narodil v roce 1856 v Hustopečích u Brna, tudíž to byl možná moravský Rakušan, či rakouský Moravan a nebyl to německý Čech a ani český Němec. Jelikož za svůj portrét dostával 30 piv týdně, byl to prostý milovník piva a za deset let od portrétu (1906 – zemřel 1916 ) si přišel na pěkných cca 14400 piv a poté zesnul. Po fotodokumentaci se sebíráme a míříme do Velkého Března. Hospoda Tivoli je zavřená – smůla. Naštěstí nás míjí dvojice, která radí jít do restaurace U Dubu, kde prý dobře vaří a pivo je též pitelné. V hospodě je dost plno, usedáme do salonku vedle. Jelikož jde o polodenní výlet, tak nejíme, dle publikace z 80. let se dozvídáme, že MUDr. Daněk píše, že do 15 km jedí pouze děti a nemocní. Jen si objednáváme něco na pití. Jídelní lístek je přitom docela zajímavý, cca 30 jídel na lístku je za jednotnou cenu 100 Kč. To je zajímavé, i když, kdybych si měl vybrat, dám si za kilo spíše kachnu než žampiony. I když...čerti vědí. V salonku se rozsedíme a ihned nabíhají témata typu věk, smrt a nemoci. Pomocí piva a fernetu se s tím tématem vypořádáme po chlapsku a zároveň připíjíme k narozeninám Viktoru Kováčovi a Miroslavu Zikmundovi. Chlapi mají už svůj věk , i když Viktor je proti Zikmundovi mlíčňák. Když Zikmund oslavil 53. narozeniny, Viktor přišel s křikem na svět ( a David v závěsu za ním ).Ovšem oba jsou turisti a mají mnoho zkušeností. Po půl páté se zvedáme a míříme na autobus. Na zastávce nás chvíli obtěžuje jakýsi místní ožrala, ale bus jede na čas a po pár minutách jsme v Ústí. Milan s Járou jdou akci vyhodnotit do Pivovarské, zbytek party jde zahřívat domácí krb. Pěkných polodeních 9 km utekla jako voda v Labi.
Milan 16.2. 2019
