Luhačovice 2019
Účastníci : bratři David a Viktor, bratři Martin L. a Luboš L. a Milan
Pátek 14. června
Dlouho očekávaná akce je konečně opět tady. Týdenní odpočinek a pánské jízda po vlastech českých. Tentokrát jsme si jako cíl naší výpravy vybrali lázeňské městečko Luhačovice. Vyjíždíme už v pátek, abychom se co nejvíc užili. Sraz je v 10 hodin na Předmostí a hned zkraje koukám na to, že se nám auto nějak zmenšilo. Dodávka tentokrát nebyla k mání, museli jsme se spokojit se škodou Superb. Je to fajn auto, ale když se dozadu narval Viktor, Luboš a Martin, musel vždy alespoň jeden z nich jet v předklonu, tzv. na motorce, protože by se rameny prostě nevešli. Jsou to chlapi jako hory. Vyrážíme ku Praze s tím, že chvíli jedeme po dálnici a chvíli po staré pražské silnici. Stopka před Veltrusy nás opět žene na dálnici. Prahou projedeme jako nůž máslem a za hodinu a něco jsme v Průhonicích u McDonaldu. V klidu se občerstvíme a trochu se v autě rozsadíme. Řídí Luboš, vedle něj Martin, ostatní se tlačí vzadu. D 1 je jako vždy tragická, jedno velké staveniště z Prahy až do Brna. Na odpočívadle u obce Měřín opět stavíme a jdeme se naobědvat do Formanky. Stylový podnik, sice čekáme déle na nápoje, ale jídlo je solidní. Kulisu nám tvoří jeden užvaněný dědek od vedlejšího stolu, který hubu nezavře co jsme v hospodě. Opět změníme pozice, jako spolujezdec usedá dopředu Milan v roli navigátora. Luboš je s ním spokojen, až na nějakou tu maličkost. Za ukrutného vedra dojíždíme do Oslavan, našeho dnešního cíle. Hotel Horník nás vítá. Je nově opraven, v přízemí je restaurace, v patře pokoje. Dvojice bratrů mají svoje pokoje, Milan spí v jednolůžáku. Menší vycházku po okolí zavrhujeme, dáváme si sprchu a jdeme do hospody. Mají celkem pitelné Starobrno a o něco méně pitelné pivo Hauskrecht – překřtil jsem si ho na pazneht. Po dvou pivech kupuje Viktor pro většinu z nás oblíbený rum s poněkud divným názvem Bucanero. Oslavuje, že odešel po x letech od celníků. Po tomto uvítání se pomalou chůzí šineme na objednanou večeři do restaurace v zámku Oslavany. Projdeme se parkem okolo kostela, koukáme na biotopové jezírko a hřiště pro děti i dospělé. V restauraci usedáme a poroučíme si pivo. Mají tři druhy – z pivovaru Oslavany. Jak to říci slušně, prostě nám nechutnalo. Navečeřeli jsme se a po chvíli zamířili k dočasnému domovu. V hospodě v Horníku a hlavně na terase to hučelo jako v úle. Chvilku jsme poseděli, ale vedro v hospodě a celodenní trmácení nás za chvilku vyhnalo do postele. Bylo asi půl desáté. Tak brzy jsme snad ještě spát nešli.
Dnes chabé 2 km pěšky a slušných 300 km autem.
Sobota 15. června
Dnes se budíme brzo, v osm hodin máme zamluvenou snídani. Na stole zatím krom ubrusu nic a okolo nás se motá majitel, který běduje, že ho v tom ženské nechaly a že má chromou ruku a polévá hosty polévkou. Pak však začal kmitat a na stole přistál čaj, pečivo, chleba, vajíčka a párky. Paráda. Najedli jsme se a vyslechli si jeho vyprávění o problémech s úředníky a hasiči. Jelikož se chceme jít podívat v 10 hodin na těžní věž Kukla, tak máme čas a jdeme ho trávit horizontálně do pelechu. Před desátou se vyvalíme z hotelu, napereme se do auta a přemístíme se o cca 3 km dál. Věž kukla je součást tzv. Permonia, což je podnik, který cílí hlavně na děti a zábavnou formou jim přibližuje hornictví. O tom víme s Viktorem své a nenecháme se opít rohlíkem. Při čekání na lístky mě za mnou stojící žena znenadání chytila kolem pasu a houkla mi něco do ucha. Jaké však bylo její zděšení, když jsem se otočil. Myslela, že jsem její manžel. Ten se tomu opodál smál nejvíc. Věž Kukla má i výtah pro 5 osob. Když se do něj však napasovalo nás pět, ani se nehnul a začal divně bzučet. Museli jsme tedy jet na dvě etapy. Expozice ve věži byla zajímavá a připomněla mě hrůzy hornictví. Kluky nejvíc zaujal film o permonících a jali se ho sledovat vsedě na lavici. Že je určen pro pětileté děti jim nevadilo. Na konci prohlídky se občerstvíme v místím báru a odcházíme k autu presovat se dovnitř. Vyjedeme na dálnici, prosvištíme okolo Brna a míříme směr Zlín. V jeho části Malenovice se snažíme zaparkovat u nákupního centra zvaného Centro a napotřetí se to podaří. Dáváme si hodinku rozchod a každý se jde věnovat svým neřestem. Po hodince se opět nakládáme do auta a míříme do Luhačovic. Bohužel ve vesnicích před Luhačovicemi není možnost se najíst a tak přijíždíme do cíle bez oběda. Nakupujeme si alespoň proviant do snídaní a něco na pití v Penny. Jelikož je ještě brzy, popojedeme autem blíže k centru a v bistru Oáza se občerstvujeme. Krušovice, dršťková a škvarky ? Posledních 500 metrů vyjíždíme do ukrutného kopce a stojíme před vilou Mostar, což bude naše útočiště na následující týden. Sympatická paní nám předává klíč, informace, vybírá peníze a mizí. Dům máme sami pro sebe, každý svůj vlastní pokoj, což je nezbytnost, neb někteří členové výpravy trošičku chrápou. Vybalujeme plavky a hurá do bazénu. Je to vybetonovaný bazének, tak 2x 3 metry, ale stačí. Po osvěžení načínáme láhev bílého rumu a připíjíme na zdar letošní akce. David nám rozdává kultovní trička – tentokrát jsou bez rukávů. Děkujeme. Po páté hodince se sebereme a míříme z kopce do města. Nahoru to půjde jistě hůř. Protože jsme si všimli, že vedle bistra je penzion, kde se dnes griluje na ohni a bude i živá muzika, je to jasné. Zabíráme si venkovní stůl s výhledem na gril a pozorujeme, jak se na něm pomalu otáčí prasečí kýta. Mezitím si objednáme pití a sledujeme, jak country skupina Skaláci vybaluje své nádobíčko. Proběhne první runda kořalky zvané Luhačovka. Při třetí rundě praví Luboš, že jí začíná přicházet na chuť. Objednalo se nějaké jídlo a my sledujeme, jak z kýty nad ohněm plandá kůže. Když je dostatečně vypečená, ptáme se paní servírky, jestli by nám ji neprodali. Paní se jde zeptat. Prodali. David si poroučí dvě samotné chlebové placky a k tomu škvarky vedle z bistra. Paní koulí očima, ale prodala. Skaláci mezitím spustili píseň od Jiřího Brabce - Kvér a flašku ginu, která vždy končí slovy.... přes Waterloo za Hercegovinu podél Mississippi až do Ústí nad Labem. To bylo haló. Tak dlouho jsme hulákali až nás skupina publiku představila jako partu co k nim přijela až z Ústí nad Labem. Luboš říkal i něco o Děčínu, to ale zaniklo. Čas se nachýlil a když jsem si já, který pil celý večer víno, sedl omylem na místo Davida a v klidu začal pít jeho pivo bylo jasné, že pomalu půjdeme. Na etapy jsme dorazili do baráku a ještě si chvíli pouštěli písničky z internetu. Na youtube opět řádili dobroserové a sluníčkáři, takže jsem si nemohl pustit svou oblíbenou píseň od Rammstein. A to bylo pro dnešek vše. Dobrou noc.
Dnes 4 km pěšky a 150 km autem
Neděle 16. června
Budíme se dnes kupodivu brzy a já s Davidem jedeme nakoupit nějaké nezbytnosti do Penny. Například vajíčka. Po snídani na nás padne menší únava a tak odpočíváme a díváme se na Toulavou kameru. Po ní se zvedáme a líným krokem lázeňského šviháka míříme do centra. Všude je množství kaváren, cukráren, prodejen oplatek i alkoholu. O hospodách nemluvě. Lázeňští hosté posedávají a debužírují. To je pohoda. Na to, že se tu léčí i obezita je tu lákadel jako na pouťi. Projdeme pěší zónu a míříme na kolonádu. Jako jediný ochutnávám léčivé prameny. Ostatní raději oplatky. Na kolonádě se zastavujeme v jedné restauraci, kde pozorujeme vzteklou obsluhu původem ze Slovenska. S jakou bravurou rozkopává lítačky do kuchyně. Nu nic, míříme na Luhačovickou přehradu. Restaurace Rybářská chata se rekonstruuje, obsluhuje se jen z okýnka venku. Potměšile pozorujeme ostatní hosty, hlavně s malými dětmi, jak jim děti dávají kapky. To už máme částečně za sebou. Nakoukneme ještě do místního kempu a u přehrady se smějeme cyklistovy, který chudák přejížděl brod a vyválel se v něm. Náš potlesk a hulákání mu v uších znělo jistě dlouho. I na druhé straně přehrady je dost lákadel, občas se zastavíme. K vykoupání zlákám jen Viktora, který však po spatření chcíplého kapra couvá. Vykoupu se tedy sám, kapr, nekapr. Na hrázi pozorujeme, jak se přehrada kapry jen hemží. A jsou to pořádné kusy. Zde asi vznikla Davidova vášeň pro krmení kaprů. Míříme zpět do Luhačovic. Žízeň uhasíme v pivním baru Vltava a hlad ukojíme v restauraci kulturního domu Elektra. Jelikož od osmi hodin začíná taneční večer, lákáme s Davidem ostatní, jít se na tuto zajímavost podívat. Nikdo nechce, ani vyhlášený milovník tance Martin. Sál už je nabitý, věkový průměr 65+. Dáváme piva ve třetince a usedáme k jednomu z mála volných stolů. Jakmile uslyšíme první tóny, důchodci vtrhnou zběsile na parket. Tančí se jako o život. Živou hudbu obstarává jediný hudebník zvaný Charlie. Vypadá, jako by z oka vypadl Magorovi Jirousovi. Než je vyhlášena dámská volenka, stačíme s Davidem utéct. Doplížíme se na barák a jdeme spát.
Dnes 13 km
Pondělí 17. června
Dnes je snídaně skromnější – tedy pro mě, jogurt a mysli na zdraví. Opět vyrážíme brzy, asi abychom to měli již za sebou. Dnes si projdeme část tzv. Jurkovičovi trasy. Cesta vede lesem, podhorskými loukami a občas po silnici. Nejvyšší bod cesty je tzv. Obětová hora, kterou jsme překřtili na horu Obědovou, protože už máme hlad. Těch pár lesních jahod to nezachránilo. Do Luhačovic jsme přišli od pramenu Aloiska. Před ním se rozkládá tzv. Ptačí náměstí. Když jsem viděl jen samé chlapi, jak tam posedávají, dalo se s tím souhlasit. Dnes obědváme v restauraci Vltava a porce je více než skromná. To nám nestačí. V cukrárně Oáza to dorážíme např. zmrzlinovým pohárem a oplatkou s medvídkem, nebo malinovou limonádou. Obsluha, mladá dívka se jen usmívá pod vousy. Viktor jako nepřítel táboráků odchází na barák, ostatní si v Penny nakupují věci na večerní grilovačku. Po šesté hodině večer to spustíme. Naštípat tupou sekerou polena byla makačka, ale proschlé dřevo hořelo jako stará stodola. David a Viktor si ogrilovali v troubě již ugrilované kuře z Penny, Martin a Luboš jeli ve špekáčcích a já opékal uzená kuřecí stehna. Vše se zalévalo bílým vínem a hruškovicí. Vrchol přišel ve chvíli, kdy jsem si dopekl kuřecí kostru po Davidovi. Jako sup, ale škoda masa, ještě tam nějaké bylo. Po večeři jsme dodali i nějakou tu duševní potravu ve formě sledování filmu Dnes naposled. Oba si musíme odpočinout...Berti. A pak se šlo do peří. U mě doslova, měl jsem asi tak 10 kg těžkou duchnu. Postel jsem měl 180 cm dlouhou s čelem vpředu i vzadu a tak jsem tam měl vyřezanou díru pro nohy. Správné Záhořovo lože.
Dnes 15 km
Úterý 18. června
Hned u snídaně mě překvapili klucí Martin a Luboš s gratulací a lahví vína. Ostatní taktéž třesou ploutví. No jo, mám svátek. Takže vajíčka a kafe a hurá na autobus. Dnes jedeme do městečka Bojkovice odkud půjdeme Cyrilometodějskou cestou zpět do Luhačovic. V Bojkovicích se hned ohlížíme po nějaké hospodě, později již žádná nebude. Místní mizí v průjezdu restaurace Hvězda, takže hurá za nimi. Paráda. Vaří se od deseti a místa tu taky jsou. Polévka se v rámci menu podává ve veliké míse se sběračkou, každý si naloží co unese. Je to fazolačka, Viktor cedí tekutinu a pere si do talíře husté fazole. Druhé jídlo si objednáváme tak rychle, že než Martin zareaguje, obsluha mizí. Takže Martin jen fazolačka. Po vydatném jídle se zvedáme a pomalu se vydáváme na cestu. Nad městem je miniaturní dřevěná rozhledna Vranovy Žleby, na kterou se i mizerně leze. Cesta do Luhačovic vede více polními cestami a pasekami, je velké teplo, takže za chvíli toho máme dost. Odpočíváme ve vsi Přečkovice, kde není ani hospoda, ani obchod, nic. Sedíme na návsi a čumíme. Jdeme to dorazit. S vypětím posledních sil se doplácáme na barák. David praví, že má lehký úpal, ale zřejmě šlo o úžeh. Dnešní večeře bude v italském stylu, dáváme si pizzu u nádraží v Luhačovicích a pozorujeme, jak tam hodinu stojí nastartovaný rychlík do Brna. Večer zakončuji lahví vína a filmem Columbo z roku 1994. Hlavní hrdina už je tam dost sešlej, ale pořád mu to pálí.
Dnes 15 km
Středa 19. června
Protože se nám dnes dovolená přehoupla do své druhé poloviny, přebírám od Milana kronikářské žezlo a budu se snažit co nejpřesněji zachytit naše zážitky. Ráno si všichni bez odmluv přivstali, neb nás čeká delší výšlap na hřebeny Bílých Karpat. Po snídani nasedáme do auta a přes Uherský Brod a okolní obce se přesouváme ke Kamenné Boudě. Zde je parkoviště, odkud se dá vyrazit do okolních kopců. Ovšem zrada, nyní si ho celé zabrali údržbáři silnic jako skladiště štěrku a dalšího materiálu. Auto tedy necháváme operativně u lesnického domku a turistického odpočívadla na trávě. Zorientujeme se u rozcestníku a vyrážíme na trasu. Jde se dobře, i přes začínající vedro. Cesta stoupá pozvolna a v hustém lese je docela chládek. I když jdeme po červené turistické značce s názvem Cesta hrdinů SNP, nepotkáváme až na jednoho Poláka (zřejmě) ani nohu. Tento jediný osamocený turista si chce popovídat, takže se s ním dáváme na chvíli do řeči. Mluví takovou mezinárodní hatmatilkou, a jestli mu dobře rozumíme, jde až na Ukrajinu. Proti němu jsme jen výletníci. Terén se razantně zvedá, čeká nás solidní výšlap na vrchol Velké Javořiny (970 m n. m.), nejvyššího kopce Bílých Karpat. Statečně ho zdoláme a jdeme se občerstvit do Holubyho horské chaty. I zde jsme sami. Chata je částečně zrekonstruovaná a sedí se zde dobře. Protože ještě není sezona, jídelní lístek je chudší, ale něco na zub si vybereme. Po občerstvení a odpočinku se vydáváme na další cestu. Zastavujeme se na vyhlídkovém místě, kde koukáme na Slovensko a poté podél hranice jdeme okruhem k autu. Chvíli jdeme po červené turistické značce, poté kousek po cyklotrase a nejdelší kus trasy po modré turistické značce. V podstatě jen sestupujeme. Jdeme opět většinou lesem, takže se jde dobře. Než se nadějeme, jsme v obci Vápenky. I zde je otevřená restaurace s názvem Černý mlýn, takže se v nepříjemném vedru občerstvujeme a pozorujeme ostatní hosty. Jsou to hlavně zde ubytovaní študáci z VŠ, kteří zkoumají místní populaci motýlů. V sále mají mikroskopy a další vědecké pomůcky a vypadají odhodlaně. Držíme motýlům palce, ať zkoumání ve zdraví přežijí. Nyní nás čeká cesta do kopce k autu. David se ptá číšníka, zda nemá dodávku, aby nás s ní odvezl. Bohužel neuspěl. I závěr výšlapu si poctivě ujde. Vyrážíme tedy na poslední část trasy. Jdeme po žluté turistické značce, jen její závěr (kopřivy a prudké stoupání) vynecháváme a jdeme ho raději po cyklotrase. Když nám chybí k autu cca 1 kilometr, spustí se pořádný déšť, při kterém se ochladíme a kamarádi bez vybavení i pořádně zmoknou. Chybělo nám těch deset minut, o které jsme protahovali odpočinky. Ale nevadí, trocha vody nám neuškodí. Cesta domů autem ubíhá v pohodě, stavíme se jen nakoupit v Uherském Brodě něco na večeři. Po návratu odpočíváme, každý si klohní něco na zub. My s Davidem chystáme smaženici z hub nasbíraných včera. Pár babek, Kovář a nějaký ten pravý hřib. Již při sbírání mi jeden hříbek připadal jako hořčák, ale když jsem si ukousl, hořký nebyl. Skončil tedy v hrnci, což byla chyba. Bohužel to byl hořčák zákeřňák. Hořkost pustil až po uvaření. Smaženice letěla do popelnice a my si dali k večeři jiné dobroty. První letošní smaženice bude později. Chvíli se posedělo. Ale den byl náročný, šli jsme brzy do pelechů.
Dnes našlapáno solidních 17 kilometrů
Kamenná Bouda: je zařízení lesní správy, křižovatka turistických cest a cyklotras. Je zde i malé parkoviště. Výchozí bod pro nejpohodlnější výstup na Velkou Javořinu, na kterou je krásný výhled z přilehlé louky. Dostaneme se sem, když v sedle asi 3 km před obcí Strání odbočíme vpravo ze silnice I. třídy č. 54 na zpevněnou lesní cestu.
Velká Javořina: (místně Velká Javorina, slovensky Veľká Javorina) je hora v Bílých Karpatech na moravsko-slovenském pomezí. Se svými 970 m n. m. je nejvyšší horou tohoto pohoří a nejvyšším bodem okresu Uherské Hradiště. Vrcholem hory prochází hraniceČeské republiky se Slovenskem, nachází se zde také televizní a rádiový vysílač. Vrcholová část Javorina je součástí národní přírodní rezervace Javorina, která zahrnuje pralesovitý porost na vápnitémflyši severního svahu a společenstvo horské louky na vrcholu a severním svahu Velké Javořiny. Od roku 2008 je současně na ploše 165 hektarů vyloučen jakýkoli zásah do lesního porostu – na Javořině byl vyhlášen prales. Velká Javořina je významným turistickým cílem. Odlesněný hřeben umožňuje vynikající rozhled. Směrem na východ je dobře viditelný blízký Považský Inovec a hroty Strážovských vrchůvčetně nejvyššího Strážova (1214 m), za nimi lze rozeznat pohoříŽiar a Vtáčnik, vrcholy Rakytova a Ploské na Velké Fatře, západní část hřebene Nízkých Tater a pásmo Malé Fatry od výrazné siluetyKľaku (1352 m) až po vlevo vystrčený masiv Velkého Rozsutce. Severnímu obzoru v popředí dominují Velký Lopeník (912 m) aChmeľová, za rovnoběžně uspořádanými hřebeny Bílých Karpat,Javorníků, Vizovických a Hostýnských vrchů vystupují vedle sebe nejvyšší vrcholy Moravskoslezských Beskyd: Radhošť, Kněhyně,Smrk, Lysá hora a Travný.
Holubyho chata: je horská ubytovna a restaurace, nacházející se na východním svahu Velké Javořiny v Bílých Karpatech. Chata je celoročně veřejnosti přístupná. Výstavbu horské chaty na Velké Javořině inicioval Klub československých turistů v Uherském Brodě a v Staré Turé a dále ministerstvo obchodu. Základní kámen byl položen 8. července 1923, jako stavitel byl vybrán Josef Jirásek z Uherského Brodu. Krátce před založením základního kamene zemřel v Pezinku Jozef Ľudovít Holuby, protestantský kazatel, botanik, národopisec a zastánce československé vzájemnosti, působící v bělokarpatské oblasti. Ferdinand Prager, předseda odboru KČST v Uherském Brodě a Holubyho přítel, navrhl na jeho počest po něm pojmenovat budovanou chatu. Tento návrh se nesetkal s námitkami. Budovaná chata byla poprvé otevřena pro veřejnost 6. července 1924, kolaudace proběhla 2. listopadu 1924. Prvním správcem se stal Alois Zálešák. Nová chata však nesloužila dlouho. V noci na 10. prosince 1926 bez cizího zavinění vzplanul na chatě požár, který ji během sedmi hodin zcela zničil. Celková škoda dosáhla 450 000 Kč. Klub československých turistů se rozhodl chatu obnovit, stavitelem byl Josef Hanuš z Uherského Brodu. Nová chata byla otevřena 22. července 1930, hospodářem se opět stal Alois Zálešák. Během 30. let následovaly úpravy okolí, výstavba příjezdové cesty, lyžařských vleků, značení turistických tras atd. Do chaty byl také zaveden telefon. Všechny práce však ustaly s rozpadem ČSR v roce 1939. Po válce byla chata ve správě postupně několika různých státních podniků, vystřídalo se zde několik správců.
Vápenky: obec, která tvoří součást Nové Lhoty, leží asi 4 km na severovýchod od Nové Lhoty a 8 km východně od centra Horňácka - Velké nad Veličkou. Vápenky vznikly jako dělnická osada koncem 18. století pod Javořinským masivem na hranici tehdejších statků - ostrožského a strážnického. Jméno nese obec od těžby vápence pro potřeby sklárny v Květné. Od roku 1972 patří celá obec do katastru obce Nová Lhota. Je zde zachována řada malebných domků místních dělníků -zemědělců, chráněných jako památková zóna.
Čtvrtek 20. června
Dnes Milan naplánoval odpočinkový den, nikdo neprotestuje. Ráno si přispíme, u snídaně se též nehoníme. Pak naskáčeme do auta a jedeme do Zlína. Procházíme se centrem, zajdeme na kávu, a abychom jen nelenošili, čeká nás návštěva koupaliště. Zde si každý najde to své – venkovní či vnitřní bazén, vířivku, páru. Chybí zde jen pořádný tobogán. Tak snad příště. Návštěva koupaliště rychle utekla, někomu již vyhládlo, jdeme se posilnit do restaurace. Po obědě se ještě procházíme po městě a Milan nás neomylně vede do restaurace Zelenáčova Šopa. Zde jsme seděli na pivku již v roce 2008 (oddílová dovolená v nedalekých Chřibech). Podnik se za ta léta poněkud změnil, ale pamětníci: Milan, David a já jsme ho poznali. Na čepu mají více druhů piv malých pivovarů, je z čeho vybírat. Milan neodolá a ochutná i nějakou tu slivovici, nebo hruškovici? Já tyto kořalky moc nepiji, takže se mi to plete. Hlavní ovšem je, že Milanovi pálenka chutná. U piva a kořalek posezení utíká jako voda. Ve Zlíně se nám již nikam podívat nechce. Počasí je opět parné, takže se těšíme do našeho mini bazénu. Po dohodě se vracíme do Luhačovic o něco dřív, než jsme plánovali. Na baráku se koupeme v bazénku, odpočíváme a užíváme si pohodovou dovolenou. Večer nám zpestří návštěva ze severní Moravy. Je to Kamil, Davidův spolubojovník z vojny. To už je let, co jsme byli na vojně. Po jeho odjezdu postupně odpadáváme a jdeme spát. Dnešní odpočinkový den jsme našlapali 7 kilometrů.
Zlín: (v letech 1949 – 1989 Gottwaldov) je statutární město na východě Moravy. Leží v údolí řeky Dřevnice na rozhraníHostýnských a Vizovických vrchů. Je centrem Zlínského kraje a má přibližně 75 tisíc obyvatel, v jeho aglomeraci žije více než 100 tisíc obyvatel. První písemná zmínka o osadě Zlín pochází z roku 1322, kdy jej koupila královna Eliška Rejčka a věnovala brněnskému klášteru. Zlín byl řemeslnicko-cechovním střediskem okolníhovalašského osídlení. Městská práva dostal v roce 1397 – patřilo mezi ně právo pořádat trhy, vařit pivo, i právo hrdelní. Za třicetileté války se obyvatelé Zlína účastnili valašského protihabsburského povstání. V roce 1622 byl vypálen zlínský zámek a okolní stavení a statky zplundrovány. Další historie již každý zná – Baťa a výroba bot, takže se s tím nebudu vypisovat.
Pátek 21. června
Na dnešek Milan naplánoval pohodovou procházku po další části Luhačovic. Vstáváme v solidní čas a po snídani vyrážíme. Jdeme po červené naučné značce tzv. okruh D. Jurkoviče kolem nádraží, muzea, lázeňských domů, různých vilek a léčebných pramenů. V lázeňském parku zrovna když jdeme po Křížové cestě Luhačovice, se mi začíná ozývat bolavé koleno. Cesta strmě stoupá k jednomu z dnešních cílů Jezírku lásky. Do toho se razantně otepluje, moje morálka klesá. U pramene Marie to vzdávám, nebudu se trápit. Domlouvám se s kluky, že se vrátím na kolonádu, kde na ně počkám. Oni statečně pokračují dál. Nejdřív popíšu, co jsem dělal já a pak co dělala druhá skupina dovolenkářů. Já si hrál na klasického lázeňského pacienta. Zevloval jsem po kolonádě, posedával ve stínu stromů a občerstvoval se tu kávou, tu pivkem. Jen ty slavné minerální vody z pramenů jsem nepil, neb mi nechutnají. Chvíli jsem se koukal i na nějaký amatérský turnaj v tenise na místních kurtech. Nejsem zrovna odborník, ale dle mého subjektivního názoru o co horší hra probíhala na dvorcích, o to lépe vypadal raut pořádaný v hledišti. Bohužel jsem neochutnal, neměl jsem tu správnou dávku drzosti se tam vetřít. Ostatní mezitím zdolali Křížovou cestu a odpočinuli si u Jezírka lásky. Dle jejich popisu se jednalo o malý rybníček se souvislou vrstvou řas či jiného zeleného hnusu, v okolí zarostlý bujnou vegetací. Takže se kluci nesmočili. Škoda mohli jsme pak pozorovat účinky. Od Jezírka lásky šli přes Oboru nad Pražskou čtvrtí do Pozlovic. Zde v jedné z hospůdek poobědvali a David na přehradě nakrmil kapry koupeným knedlíkem. David zjistil, že ho krmení ryb strašně baví. Po občerstvení sebe i ryb kluci pozvolna vyrazili na cestu zpět. Šli Jurkovičovou alejí přes Japonskou zahradu až na kolonádu. Zde jsme se opět sešli a zamířili domů osvěžit se v bazéně, odpočinou a naplánovat co podnikneme večer. Po odpočinku jsme nic světoborného nevymysleli. David nechtěl poslední večer v Luhačovicích pít alkohol, takže jsme se do centra svezli autem. Chvíli jsme poseděli v Oáze, kde bohužel hrají jen v sobotu, proto jsme zde dlouho nevydrželi. Zajeli jsme naposled na přehradu nakrmit ryby. David tentokrát koupil knedlíky dva. Když jsme je házeli kaprům, ptal se nás nějaký šetřivý cyklista jedoucí kolem, zda to není škoda. Asi na ně měl sám chuť. Poseděli jsme ještě nějakou dobu v dalších dvou restauracích, ale nijak jsme to nenatahovali. V celkem rozumnou dobu jsme jeli zpět na barák. Tady následovalo osobní volno a poté šel každý individuálně na kutě. Dnes nachozeno 12 kilometrů.
Luhačovice: jsou město v okrese Zlín v Zlínském kraji, 16 km jihovýchodně od Zlína na říčce Šťávnice. Město má katastrální výměru 33 km² (3 299 ha), 1 099 domů a žije zde přibližně 5 000 obyvatel. V Luhačovicích jsou čtvrté největší lázně v České republice a největší na Moravě. Léčí se zde především lidé s nemocemi dýchacího ústrojí, trávením a obezitou. Lázně vděčí za svůj věhlas především minerálním pramenům. V Luhačovicích vyvěrá 6 přírodních pramenů a desítky pramenů navrtaných. Nejznámějším a nejvýznamnějším pramenem Luhačovských lázní je pramen Vincentka. První stopy slovanského osídlení v tomto kraji jsou doloženy již v 7. a 8. století, což dosvědčují archeologickénálezy v Oboře u Luhačovic. Nejstarší písemná zmínka o Luhačovicích pochází z roku 1412, na město byly povýšeny teprve3. června 1936. Luhačovice se rozkládají v údolí říčky Šťávnice(zvaná též Luhačovický potok) a jsou obklopeny strmými zalesněnými kopci. Jsou centrem specifické přechodné národopisné oblastiLuhačovské Zálesí, ležící na pomezí Valašska a Slovácka. Ač město leží v nadmořské výšce 250 metrů a vrcholky okolních kopců dosahují nadmořské výšky maximálně 672 metrů (vrchol Komonec), je tu patrný podhorský charakter. Tři kilometry proti proudu říčky Šťávnice byla v dvacátých letech 20. století postavena přehrada nazývaná Luhačovická nebo též Pozlovická. Její první úlohou bylo zadržovat pravidelné záplavy, které pustošily lázně. Časem však převzala i funkci rekreační a nyní slouží hlavně rybářům. Rybářský svaz zde pořádá jarní a podzimní rybářské závody, které jsou známé po celé České republice. Ve městě se nachází velké množství nejrůznějších kaváren, vináren, restaurací a cukrářství. Do Luhačovic se dnes nejezdí jen za léčením, ale zdejší podmínky uspokojí návštěvníky turisticky, sportovně i společensky založené.
Pozlovice: jsou městys v Zlínském kraji, v okrese Zlín. Leží asi 2 kilometry severně od centra Luhačovic. Na východě hraničí skatastry obcí Dolní Lhota a Petrůvka, na západě s Ludkovicemi,Řetechovem a osadou Pradlisko, na jihu s Luhačovicemi a na severu s Horní Lhotou a Podhradím. Celkově se Pozlovice rozkládají na ploše 959 hektarů v průměrné nadmořské výšce302 metrů na hranici chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. V Pozlovicích žije přibližně 1 300 obyvatel, průměrný věk činí 36 let a hustota osídlení je 130 obyvatel na km². V obci je postaveno okolo 450 domů. V jejím katastru se rozkládá údolní přehradní nádržLuhačovická přehrada, zvaná také Pozlovická přehrada, jejímž prvotním úkolem bylo zamezení povodním a která je dnes využívána k rekreačním účelům.
Vodní nádrž Luhačovice: slouží vodohospodářským a rekreačním účelům byla postavena na Luhačovickém potoce v roce 1930. Na přehradě každého zaujme hlavně zajímavě řešená kamenná vpusť. Její zemní sypaná hráz dosahuje výšky 22 m a 249 m délky v koruně. Rozloha je 40 ha a objem 2,7 mil. m³. Jejím provozovatelem jePovodí Moravy, s.p. – závod Střední Morava.
Sobota 22. června
A je tady sobota, den odjezdu. Již večer jsme si nějaké věci zabalili a lehce poklidili, takže teď ráno doděláváme vše potřebné, snídáme a čekáme na majitele. Přijíždí dle domluvy dříve, protože nás čeká daleká cesta. Předání vilky je dílem okamžiku, nic jsme nerozbili a nepořádek nenechali, prohodíme pár vřelých slov s majitelem a loučíme se. Soukáme se do auta a dáváme sbohem příjemnému městečku Luhačovice. Odjezd směr Zlín, Brno, Praha a Třeboň. Ptáte se, proč Třeboň? To je jednoduché. David dostal poukaz na řízkové hody v Třeboni, takže se tam po roce rádi podíváme. Dovolenou si tedy prodloužíme ještě o den. Bohužel jen ve třech, protože Martin a Luboš jdou na koncert skupiny Kabát. Vysadíme je v Praze a budeme pokračovat v krasojízdě. Zatím jsme však ještě na cestě a máme štěstí. Zlínem prosvištíme, kolem Brna též projedeme celkem v pohodě. No a dálnice D1 je kapitola sama pro sebe. I tady máme štěstí, neuvízneme v žádné zácpě či koloně a mílovými kroky se blížíme ku Praze. Stavíme jen na chvíli na bagetu či toaletu. Chceme být co nejdříve v Praze. To se daří a my vysazujeme kluky na Pankráci. Tady si na ubytovně odpočinou a večer můžou hopsat na koncertu. Zbytek osádky otáčí auto a jede po D1 zpět. Naštěstí jen kousek. V Benešově si vystojíme kolonu, nijak dlouhou a frčíme dál. V Třeboni jsme kolem druhé hodiny, což je parádní čas. Jdeme se ubytovat do penzionu Maxim, pokoj je pěkný, sociální zařízení na úrovni. Chvilku odpočíváme. Následuje krátká procházka po Třeboni a již na nás čekají řízky v restauraci Kopretina. Byli jsme na mísu různých druhů řízků a několik různých příloh tři a měli jsme co dělat vše sníst. Trocha brambor a kaše nám dokonce zbyla. Po vykonaném obžerství se musíme projít a trávit. Jdeme se courat po známých místech v Třeboni, kde jsme byli loni na dovolené. Centrum, hráz rybníka, zámecký park, lázně a podobně. Když nám konečně trochu vytráví, jdeme na pivo do Plzeňské restaurace. Zde chvíli posedíme, pokecáme (hodnotíme dovolenou) a je čas jít do pelechů. Večer ležíme, koukáme na televizi a odpočíváme. Uvědomujeme si krutou pravdu, že i přes různé natahování dovolená právě končí. Dnes po Třeboni nachozeno 6 kilometrů a předtím najeto autem nepočítaně kilometrů.
Neděle 23. června
Ráno si přispíme, posnídáme, vrátíme klíče od pokoje a odjíždíme z Třeboně. Nečeká nás již daleká cesta, provoz na dálnici i mimo ní je celkem plynulý. Než se nadějeme, jsme ve Velemíně v motorestu, kde si dáváme oběd. V nedaleké Chotiměři se stavujeme u kamaráda Honzy v sadě, podívat se jak mu zrají třešně. Je v plné práci, češe. Chvíli pokecáme, dlouho se nezdržíme a pokračujeme domů. Milana vysazujeme na Střekově a míříme přes Trmice (vyzvednutí mého auta) domů. Letošní v pořadí již 24 dovolená končí. Dnes, jsme nachodili jen pár stovek metrů a najeli dost kilometrů autem.
Vyhodnocení
Další vydařená oddílová dovolená skončila. Zúčastnilo se jí pět snad spokojených turistů. Nováčkem byl Luboš L., který při mém dotazu hodnotil pobyt pozitivně. Ostatní ostřílení účastníci byli též spokojeni. David oproti loňsku netrpěl zdravotními problémy a mě bolavé koleno naštěstí zase tolik neomezovalo. Doprava menším autem v pěti nebyla úplně ideální, ale jsme chlapi, trochu nepohodlí musíme vydržet. Ubytování bylo solidní, příjemným překvapením byl malý bazén na zahradě, který nebyl inzerován. Každý měl pokoj či pokojík jen pro sebe, což bylo dobré, když si chtěl někdo od ostatních odpočinout. Restaurace byly nedaleko, menší nevýhodou byl jen krpál, který jsme po návštěvě osvěžoven museli vyšlapat. Vila Mostar byla totiž na kopci. Ovšem výhled z balkonu byl parádní. Počasí bylo dobré, jen nás trochu potrápilo vedro. Viděli jsme na výletech dost zajímavého a celkem jsme našlapali 91 kilometrů. Takže i když byla letošní dovolená delší, nepodařilo se nám překonat metu 100 km, asi stárneme. Uvidíme, jak se nám bude dařit v dalších letech. Příští rok jedeme zřejmě do okolí Hradce Králové již v květnu, což by mohlo být s ohledem na počet našlapaných kilometrů výhodnější. Nebývají takové pařáky. Mějte se fajn a na nějaké další oddílové akci na viděnou.
