Velvary

Účastníci : Hanka, Líba, Ruda, Milan

1. Tento výlet se měl vlastně uskutečnit v sobotu, ale předpověď počasí mě natolik vyplašila, že jsem výlet přesunul na neděli 11. srpna. Viktor se mi virtuálně smál, ale dobře jsem udělal. Sobota nestála za nic, zato v neděli bylo počasí jako vymalované. Teplo možná až moc. Na nádraží v Ústí jsme se sešli čtyři, což je na letní měsíce klasika. Shodli jsme se na tom, že i v neděli ráno se u nádraží ometá všelijaká svoloč. Ruda zavzpomínal na Olomouc a pravil. „Až tam jsem si uvědomil, jak je Ústí ošklivé“. Na nic jsme nečekali, zakoupili jízdenky  a šli si sednout do vlaku. Jedeme osobákem – Elefantem a tak máme místa ažaž. Ruda byl překvapen, že nejede i Pítrs. Pítrs den před tím slavil životní jubileum. Já tam také byl, jedl a pil, oslavenec jak z růže květ a jeho manželka jakbysmet. A tak je mi jasné, že výlet bude bohužel bez něj. Ruda měl pro něj malý dárek ve formě placatky Fernetu. Co prý teď s ní ? No, poradili jsme si. Průvodčí, když nás viděl, tak se v dobrém ptal, zda nezačínáme nějak brzy. Ale kdepak. Jen pokračujeme. Cesta tím pádem ubíhala vesele, až na poslední chvíli jsem zpozoroval, že se blíží naše zastávka. Nové Ouholice. Krom mě tu nikdy nikdo nebyl. Obligátní foto i s názvem stanice a mohli jsme jít dál. Všem jsem slíbil pohodovou cestu s minimem převýšení, tak snad mě terén nezklame. Slunko začíná připalovat, ale zatím jdeme ve stínu. Podle stavu cesty je znát, že tu den před tím solidně pršelo. Obratně se vyhýbáme blátu a loužím.  Po necelé hodince se zastavujeme na malé občerstvení u studánky jménem U sv. Antoníčka. Klid ruší jen pár pitomců na terénních motorkách. Naštěstí rychle mizí a tak je opět ticho. Procházíme vsí Sazená, kde se nachází i pevnostní muzeum, dnes bohužel zavřené. Jeho zajímavostí je bunkr – řopík      (ŘOP – Ředitelství Opevňovacích Prací ), kdy na první pohled stavba působí jako obyčejný domek. Při bližším prozkoumání by ale nepřítel zjistil, že se jedná o objekt lehkého opevnění z roku 1938. To už by ale měl dávku z kulometu v sobě.  Podobně  sedlovou střechou maskovaný bunkr v Československu nenajdete. My míříme dál do polí a luk. Holky se cpou cestou kukuřicí, já a Ruda se věnujeme kulturním věcem a jdeme si prohlédnout a vyfotit zajímavý hřbitov v Chržíně, který se rozkládá okolo kostela sv. Klimenta. Ukojíme naší funerální vášeň a  při dalším putování probíráme různá témata, např. rozdíl mezi řepou a burgánem. Další téma bylo, že ve stáří člověk často zapomíná. Tomu jsme se smáli, však jsme ještě mladí. Konečně dorážíme do Velvar. Otázka č. 1 zní, kde se najíst. Chvilka pobíhání po náměstí, nakonec zamíříme do restaurace Na Sladovně. Myslím, že jsme neprohloupili. Po dlouhé době si dávám Savoyský řízek, úspěch slaví Velvarská .....sakra, teď si nemohu vzpomenout a ostatní členové výletu taky ne. Že by stáří ? Co vím je to, že šlo o nějakou směs ala katův šleh a při placení povídá Hanka – „já měla ten velvarskej bordel“. Příjemně najezení se ještě odkulíme na náměstí do cukrárny na kávu a někdo i na dort. Já měl chuť na sachr, bohužel poslední exemplář spadl slečně, která mě obsluhovala na zem. Musel jsem si dát jiný dort. Ruda si dal zmrzlinu. Na výpečky a krušovice je to odvážná kombinace. Dámy by zřejmě počaly klimbat, velím tedy k odchodu. Čeká nás vyhlídka Radovič, což je zajímavá minirozhledna na nepatrném kopečku, ovšem s parádním výhledem.  Zleva je vidět : Kladno, Smečno, lesy Křivoklátska, Raná a Oblík u Loun, Krušné hory, Milešovka, Sedlo, Ještěd, Bezděz, lesy Kokořínska, Mělník a nádrže na ropné rezervy u Kralup. Prostě paráda. Až na ty ropné rezervy. Klid kazí jen otec se synem, kteří si pouští z rozhledny letadélka. Teda, otec pouští a syn je zpětně aportuje. Synovi je asi 17 let. Pokračujeme dále. Vedro vrcholí, Ruda s dovolením obnažuje svojí mužnou hruď  a dále pokračuje bez oděvu ( na horní části těla). Po chvíli  rádi zajdeme mezi stromy do míst zvaných Velvarský háj. Je tu enormní množství mravenců a samota, patřící mysliveckému sdružení. Ale je tu stín.  Vycházíme z lesa přes solidně rozježděnou cestu a míříme k tzv. anglickému resortu Lešany. Na samotě tam stojí několik desítek navlas stejných domů, natěsnaných nahusto na sebe. Klasické satelitní městečko. Krom stejných domů tam není nic. Být tam cca 5 let na mateřské, tak pijete jako Dán. Nebo Dánka. Z Lešan už je to do Kralup 2,5 km.  Zřejmě již začínala působit únava, neb dámy již nic nezajímalo. Pěkné výhledy z altánku na Kralupy (ani k němu nešly ) a ani letecká pozorovatelna je nezajímaly. Hlavní cíl, doplazit se do restaurace Kohout. Rudu ještě fotím u sochy Švejka (taky nezájem ) a už si sedáme na zahrádku restaurace. No, sedáme, třikrát jsme si přesedli, než byli všichni ve stínu. O tom, jak byla situace kritická svědčí to, že než jsme si stačili s Rudou objednat, naše turistky do sebe stačily vyklopit malé pivo a poroučely si velké. To jsem ještě neviděl. Konečně jsme si v klidu objednali a domluvili se na dalším postupu. Pojedeme až následujícím vlakem, je to rychlík. Osobákem se nám už nechtělo. Poprvé za tři roky jsem u Kohouta nezpůsobil virvál. Byl jsem slušný a pro pivo jsem nikoho neposílal stylem, „plzeň prosím, ale honem“.  Dorážíme na nádraží a já Rudu ještě rychle seznamuji s kultovní nádražkou ( do loňska točené za 12 Kč, pak zdražili na 15 Kč ) a hlavně jejím WC, což je skanzen z 80 let. Množství nápisů typu vykou..m tě, smrt Spartě a nečum na stěnách, prokoplé dveře na zemi a pisoáry bez přítoku vody.  Paráda. Vlak je narvanej jako blázen, sedá si pouze 75% party, zbytek stojí. V Ústí volíme příjemnou změnu, nejdeme zakončovat  do Sahary, ale k Hance na chatu.  Posedíme, zhodnotíme výlet a těšíme se na další akce. Teď už to mohu prozradit, ušli jsme 18 km.
2.  
3. Milan 12.8. 2019