Říp

Účastníci : Milan, Jára, Ruda, Petr L. se synem Filipem, Líba, Pavluška, Alena Z.,  Dáša 

     První březnovou sobotu roku 2019 ( 2. března ), jsme se vypravili na kopec Říp. OPAT ho již jednou navštívil a to v únoru před deseti lety. Na sraz před nádraží přišlo celkem devět účastníků. Vím, že se chtělo zúčastnit akce více lidí, ale okolnosti jim nepřáli. Nemoc dcery, či návštěva hinduistické restaurace zmařila větší účast na tomto výletu. Po zakoupení jízdenek a rozpočítání ceny na osobu se jdeme usadit do vlaku. Jára ještě rychle zakupuje plzeň v plechu a o jednu se se mnou dělí. Jsem tu v podstatě jediný člen OPATu a tak hbitě zapisuji účast a vybírám startovné, aby velitel oddílu nehuboval. Pořádek musí být. Líba předává Rudovi dárek, neboť Ruda před pár dny oslavil významné životní jubileum. Je vidět, že na něm s Hankou a Dášou řádně zapracovaly ( na dárku – ne na Rudovi ). Ruda z krabice vytahuje nejrůznější propriety, které jsou opatřeny popisky a které se mu, dle holek, budou v životě hodit. Bylo to opravdu vtipné a na konci představení nezbývalo než zatleskat. S takovou výbavou se Ruda nemusí bát vykročit....ale co vykročit, rozletět se do dalších let svého života. Následující hovor se stočil tak jako na pár posledních akcích na otázky nemocí. Znepokojivý to trend. Každá sranda končí a tak i my se uklidníme a na Rudu si připijeme. Ruda vytahuje slivovičku, je z tzv. „budíku“ z Vizovic a Pavluška vytahuje, no není možná, becherovka. Naposledy jsem ji viděl na výletě v Brandýse nad Labem a nyní je znovunalezená. Tenkrát mě jí ve vlaku všichni několikrát zapřeli jako sv. Petr Ježíše.  Aby jsme se zase neodloučili, již ji nepouštím z ruky a ukládám do svého batohu. Už mi neuteče. Co naopak uteklo, byl čas ve vlaku. Než se nadějeme je tady Roudnice nad Labem. Tradiční foto na začátku výletu se trochu protáhlo. Jednak jsem zapomněl doma fotoaparát, takže fotil jen Ruda, a na mobil i pár ostatních, a jednak jsme se fotili déle u pamětní desky se jménem Svatopluka Beneše, který se v domku vedle nádraží narodil. Jeho otec zde působil coby přednosta stanice. To je letos již druhý přednosta, na kterého jsme při výletech narazili. Minule to byl Victor Cibich. Který z přednostů víc „kalil“ nemusím myslím zdůrazňovat.  Po dofocení se ubíráme do centra města. Slibuji dámám otevřenou cukrárnu na náměstí, kterou známe již z předchozí akce.  A voilà, cukrárna je otevřená. Pány jsem s tím neohromil a po zjištění, že v cukrárně nenabízí pivo, se  tři z nich  vydávají hledat podnik, kde jim jejich objednávku splní. Decentně vytlačujeme od stolu cizí návštěvníky ( prý jsou stejně na odchodu ), objednáváme si a usedáme. Dorty tu mají parádní, káva je taktéž pitelná. Červené roudnické nemá  chybu, co chtít víc. Na náměstí před cukrárnou začínají místní trhy, pár účastníků výletu se tam jde podívat. Nejvíc frčí sádlo. Domácí a se škvarkama. Mňam. Jediný kaz na cukrárně jsou jen toalety. Jsou čisté, ale místnost sama je tak úzká, že na mísu musíte jít ode dveří již pozadu. Jinak se neotočíte. Navíc s batohem v ruce či na zádech. Ale vše jsme zvládli. Po půl desáté jdu vyzvednout pánskou část party do jednoho baru u infocentra. Jára mi hlásí, že zde dělají i hemenex, ale na to není dost času. Jedno pivo max. a musíme jít. Autobus na nás nepočká. Jede z čísla pět a při čekání na jeho příjezd pozorujeme místní masopust. Masky se počínají řadit a jejich velitel již tluče na dveře městského úřadu a dožaduje se klíčů od města. Bude tu ještě veselo. Nám však již přijíždí autobus a tak jdeme nastupovat. Jede nás celkem jedenáct, řidič je překvapen. Tolik lidí mu tady v sobotu běžně nenastupuje. Po patnácti minutách vystupujeme ve vsi Ctiněves. V této vsi je na hřbitově u kostela dle legendy pohřben praotec Čech. Podle teorie Jiřího V. Zvičínského dorazil z 23. na 24. dubna 480. Podle některých dohadů to bylo až v letech 542 až 545, jiné uvádějí rok 644. Kde je pravda? Pověst praví, že praotec Čech  je pohřben na tři hony za kostelem, obrácen k východu slunce, se zlatými zbraněmi a jinými dary, mezi nimiž je i zlatá kvočna s kuřaty. Původně jsem ani na hřbitov jít nechtěl, ale Ruda vyzkoušel dveře, byly otevřené a tak na hřbitov ke kostelu jdeme. Projdeme ho dokola a Ruda je upřímně zklamán, že hrob praotce Čecha nenašel. Nu, hrob jsme nenalezli, jako cenu útěchy jsme se zatočili na dětském kolotoči. Je fortelně stavěný a tak se pod našimi těly nerozložil. Petr nás roztáčí opravdu důkladně a mě se po chvíli dělají mžitky před očima a začíná se mi dělat šoufl. Končíme. Napojujeme se na červenou značku a míříme k úpatí hory Říp. S Járou dopíjím bechera a láhev jako slušný ekolog ukládám do nádoby určené na plast. Je to rebel. Po pár set metrech od vsi narážíme na nově zbudovaný turistický altánek, pramen zvaný Hamlouf – ten je tu údajně od dob praotce - a nová Boží muka z roku 2017. Filip nám objasňuje, že spolu s praotcem Čechem přišli do naší země i praotec Žid a praotec Cikán. Jen dodávám, že ve stejnou dobu dorazil na Špilas (Špilberk ) prafotr Morava. Tolik historie. Jednou to přijít muselo a cesta se prudce zvedá. Půl kilometru na vrchol Řípu bylo výživných. Ještě, že nás na vrcholu vítá chata s ikonickým nápisem „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp“.  Neváhám a u okénka chaty si kupuji točené pivo Bakalář. Pivo bylo dle slov Járy smutné, tzn., že bylo dost hnusné. Páni v pivovaře v Rakovníku by se divili co zde majitel  chaty pan Lobkowicz čepuje za hrůzu. Chápu, není zde voda, podmínky jsou spartánské, ale to neomlouvá tenhle patok. Jára nad tím vyzrál a popíjí pivo bavorské. Tedy tonic a fernet. Úsměv na tváři mu zmizel ve chvíli, kdy mu bylo sděleno, že fernet došel. Pár jedinců si bylo prohlédnout rotundu sv. Jiří a sv. Vojtěcha, která byla postavena na počest toho, že kníže Soběslav dal v roce 1126 na prdel králi Lotharovi v bitvě u Chlumce u Ústí nad Labem.  Obešli ji proti směru hodinových ručiček, což v budhismu značí, že vyznáváte kult Bön, což je kult démonů. Jdeme dolů. Po prudkém sešupu  vyprávím, že jsme zde byli s Viktorem kdysi na kole. Při pohledu na ten kopec se ani nikdo neptá, zda jsme to vyšlapali. Jistě že ne. Procházíme stromořadím, kde bude ve druhé polovině dubna pouť sv.Jiří.  brutální akce s množstvím lidí, psů i stánků. Dnes je zde relativní klid. Přes ves Rovné se dostáváme do vsi Vesce, kde se nachází hostinec Štípárna. Chci ostatní překvapit a tak o něm předem nemluvím. Všichni jsou příjemně překvapeni. Zajímavá, stylová hospůdka – viz foto. Dáváme si pití, zelňačku v kastrůlkách a odpočíváme. V létě tu je dost narváno, ale v tuto roční dobu je tady klid. Po občerstvení se zvedáme a míříme do Roudnice. Na začátku Roudnice procházíme vilovou čtvrtí a bavíme se tím, že nacházíme čísla domů shodující se s rokem narození. Vila č. 1973 je obzvlášť pěkná. Než dorazíme do centra, vylezeme ještě na tzv. Kratochvílovu rozhlednu. Je z ní hezký výhled a je na ní dost nápisů od našim infantilnějších spoluobčanů.  Míříme do zámecké restaurace, neboť v ní do 16 hod. podávají denní menu. Stihli jsme to jen tak tak. Polévka, pivo, víno, hotovky a další objednávky jen pršely. I když jsme byli nuceni si přesednout, dobrá nálada nás neopustila. Před 18. hodinou jsme se však zvedli a na nádraží nastoupili do rychlíku do Ústí, kam jsme dorazili před 18.30 hod. Do Sahary jsme šli hodnotit akci již jenom ve třech, ale hodnotili jsme důkladně.Dnešní výlet byl povedený, zase jsme viděli pár zajímavých míst a již se těšíme na další akce. 

Dnes 12 km     Milan 3. 3. 2019