Pražský maraton 2006

V neděli 14 května jsem se vypravil do Prahy z důvodu toho, že opaťák Viktor v Praze běžel svůj první maraton a já ho chtěl povzbudit, eventuelně donést do vlaku. V 8.15 hod. jsem skočil v Ústí na vlak a bez větších obtíží z něj vyskočil kolem půl desáté v Praze. Propletl jsem se Vrchlického sady, které byly jako vždy plné nejrůznějších  kreatur a mířil přes Václavské náměstí k Lucerně, kde jsem si vyhlídl hospůdku, kam bychom po maratonu mohli zajít. Pak jsem se přesunul  Na příkopy a sledoval právě běžící maratonce, ale Viktora jsem nezahlédl ( jak mi řekl později, už proběhl ). Tak jsem si dle vyvěšeného plánu zjistil kde se poběží zhruba za hodinu a přes Staromák to vzal na nábřeží a coural se směrem k Palackého mostu. Tam už se mi Viktora povedlo nadběhnout a tak jsem ho morálně podpořil ( byl to cca 24 km ) a přes most pokračoval na druhou stranu Vltavy směrem ke Kinského zahradě. Zde si v restauraci u Přemysla Otakara II. Dávám oběd a tramvají mířím zpět ke Staroměstskému náměstí, kam již dobíhají maratonci. V Pařížské ulici si najdu vhodné místo a vyhlížím našeho běžce. A opravdu, po asi 4h 40 min. vbíhá Viktor do cíle. Je rád, že to má za sebou, bere banány, medaili, tašku a převléká se. Pak se volným krokem vydáváme do restaurace Lucerna, kde se občerstvujeme a kam doráží i David, vracející se z turné po Moravě. Společně si odběhneme ještě do cukrárny  v pasáži Alfa, posedíme v restauraci XXX a po 18 hod. míříme do Ústí.  Ve vlaku sedíme v kupé s nějakou studentkou medicíny, která jede také do Ústí a bavíme se tak, že se toho cestou moc nenaučila. Ve finále jí Viktor předává vizitku O.P.A.T., což zcela jistě nečekala.Před nádražím se loučíme, ale čeká na nás Jára s tím, že chtěl jet do Teplic, ale nastoupil do špatného vlaku a musel v Krásňáku vystoupit. Jára byl grilovat u Globusu a i když byl unavený, šel s námi přesto prohodit pár slov k Vlastencovi, kde jsme celou dnešní anabázi ukončili. Já našlapal tak 6 km, Viktor asi o 39 km víc, ostatní nevím, ale šlo spíše jen o stovky metrů.  

Milan

     JAK  JSEM  SE  STAL  MARATÓNCEM

                   Závodník:  Viktor Kováč

                   Technický doprovod: Milan Svoboda

                   Fanoušek:  David Kováč

            Dne 14.5.2006 se konal v Praze již 12. ročník Pražského mezinárodního maratónu, který patří mezi známé evropské závody. Protože jsem letos 1.4. úspěšně zaběhl Pražský mezinárodní půlmaratón a tento závod mě neodrovnal, začal jsem hned přemýšlet i o maratónu. Věděl jsem, že mám letos naběháno celkem dost kilometrů a cítil jsem se ve formě. Říkal jsem si proč to odkládat, odvážnému štěstí přeje. Rozhodl jsem se využít známého a dobře technicky zajištěného maratónu v Praze a běžet již v půli května.  Zjistím alespoň, co v mém věku tělo vydrží a snese. Do Prahy  se vydávám v sobotu, abych se zaregistroval a vyřídil všechny ostatní formality. Závod měl start v neděli v 9.00hod., proto jsem chtěl v Praze i přenocovat, abych nemusel cestovat brzy ráno. Bylo domluveno, že kdo z kamarádů bude mít čas a chuť, přijede do Prahy v neděli dopoledne, projde se po městě a počká na mne v cíli. V sobotu vyrážím již ve 12.18 hod. z hlavního nádraží v Ústí nad Labem. Cesta mi samotnému moc rychle neutíká, koukám z okna a čtu si. Hned po příjezdu si jdu vyřídit všechny formality ohledně běhu, pak mířím na Pasta party ( předzávodní občerstvení ). Zde se moc nezdržím, něco málo pojím, popiji a pokračuji do Karlína. Tady mám ve staré  Sokolovně zamluvený nocleh ( na Prahu poměrně nízká cena - 215,- Kč osoba/ noc ). Ubytování je solidní, sprchy i toalety mají po rekonstrukci, pokoj je zařízen spartánsky. Nechávám si na pokoji věci a jdu na pivo a kafe vedle do nové a prázdné restaurace. Po brzkém návratu si čtu a povídám si se dvěma spolubydlícími. Jeden je turista z Pardubic a druhý maratónec ze Šumperka ( běžel všechny ročníky Pražského mezinárodního maratónu ). Dobře pokecáme o turistice, výletech a tipech na různá zajímavá místa. Spát jdu docela pozdě.  Ráno vstávám brzy, lehce posnídám, balím si věci, vracím klíče a vyrážím¨vstříc dobrodružství na závod. V technickém zázemí v Linhartské ulici se převlékám a připravuji si vše potřebné. Mám štěstí, neboť u stanu s masážemi je malá fronta. Po profesionální masáži nohou od studentů sportovní školy Palestra, si připadám jako zkušený závodník. Na Staroměstském náměstí se řadím do balíku běžců a čekám na startovní výstřel. Nervózní jsem  jen trochu, neboť  mám již určité zkušenosti z půlmaratónu. Opět si krátím čas pozorováním ostatních závodníků. Je to zajímavá skupina všech možných národností a věkových kategorií, i žen je zde velký počet. Přesně  v 9.00hod. zaznívá výstřel a celá smečka běžců vyráží za aplausu početných diváků na trať. První kilometry  se snažím běžet pomaleji, aby si tělo postupně zvyklo na zátěž, nenechávám se strhnout rychlejšími běžci. Občerstvovací stanice s pitím, jídlem a vodou na omytí jsou rozmístěny po 5 kilometrech a mezi nimi  jsou ještě po 2,5 kilometrech osvěžovací stanice s pitím a vodou na omytí. O závodníky je tedy celkem kvalitně postaráno, ale stejně si někteří účastníci raději nesou ještě své občerstvení. Po pěti kilometrech na první občerstvovačce mám čas 33 minut, což je v normě a podle plánu. Další kilometry se snažím nasazené tempo držet, docela se to daří. Hodně běžců mě předbíhá, ale až na poslední místo se nepropadám. Na všech občerstvovací stanicích  pravidelně piji a něco málo i jím, aby organizmus vydržel. Vše  konzumuji za pochodu a hned po občerstvení běžím dál. Na 24 kilometru mě na Palackého mostě povzbuzuje a fandí Milan. Docela mě to potěší a pomůže, hned se mi běží lépe. Běh je do 25km celkem pohoda, od 25km do 30km  se začínají kilometry nějak natahovat a od 30km do cíle to již je jen dřina, pot a bolest. Na tvrdém povrchu mě začínají bolet kolena, kotníky a i zbytek těla na tom není zrovna ideálně. Na posledních občerstvovacích  stanicích se musím docela přemlouvat, abych se po konzumaci potravin a pití vůbec rozběhl. Nedodává mi ani to, že dost závodníků již jde, nebo provozuje tzv. indiánský běh ( krátce běží a déle jdou ). Na druhou stranu vím, že když se přemůžu a vydržím běžet, budu mít solidní čas. Nakonec se vybičuji a vždy se rozbíhám. Celý maratón až na malé úseky tratě u občerstvovacích a osvěžovacích stanic tedy vydržím běžet. Ze začátku závodu se ještě rozhlížím po Praze, nebo sleduji diváky. Jak ovšem kilometry narůstají, je mi jedno kudy běžím a moc se nerozhlížím. Na konci běhu jen zírám do země a nemohu se dočkat konce. Zdá se mi, že někdo ukazatele zbývajících kilometrů pořád posunuje. Hurá, již jsou tu poslední dva kilometry, blížím se ke Staroměstskému náměstí. Diváků přibývá, všichni fandí, zažívám skvělý pocit. Zapomínám na bolest celého těla a strojově se šinu do cíle. Konečně je tady pomyslná cílová páska, těsně před ní mi mává a fotí mě Milan. Po doběhu jsem zmakaný, ale šťastný, pocity se ani nedají popsat. Dokázal jsem to, stávám se maratóncem. Výsledný čas 4 hodiny 40 minut mě příjemně překvapil, čekal jsem ho horší, hlavní ovšem je, že dobíhám zdravotně v pořádku. V koridoru za cílem dostávám medaili, Milan mi gratuluje, potom mizím do technického zázemí. Jdu se opláchnout a převléknout do stanu, hodně piji vodu a dávám si banán. Chvíli sedím, odpočívám a trochu se i procházím, abych neztuhl. Vracím čip měřící čas a vyrážíme s Milanem do hospůdky. V restauraci Lucerna probíráme závod, dáváme pivko a něco malého na zub. Za chvíli přichází David, který přijel rovnou ze Zlína. Pokračujeme tedy ve třech. Do odjezdu vlaku máme čas, stavujeme se na kávě a zákusku v cukrárně. Poté se přesouváme  blíž k nádraží do restaurace tři X, každý líčí novinky z poslední doby ( zájezd na Moravu, něco málo z práce apod. ). Tady u pivka  čekáme až do odjezdu vlaku.Z Masarykova nádraží odjíždíme přesně v 18.26 hod., vlak je prázdný, můžeme si udělat pohodlí. Plánujeme a probíráme další akce oddílu, které se kvapem blíží. Snad příliš nerušíme pohlednou slečnu ( zdravotní sestřičku ), která sedí s námi v kupé a snaží se učit na zkoušky. Cesta za družného hovoru pěkně ubíhá a před osmou hodinou jsme v Ústí nad Labem. Před nádražím na nás čeká Jára ( po celodenním grilování u Globusu pořádně unavený ), se kterým jdeme na chvíli do hospody k Vlastenci. Posedíme, popijeme, poklábosíme a rozcházíme se do domovů. Protože se nejednalo o standardní oddílovou akci, nebudu jí nyní hodnotit. Jen ještě musím doplnit, že se závodu zúčastnilo 3750 běžců z celého světa a já jsem doběhl na 2451 místě bez rozdílu kategorií. Viděl jsem běžet i některé zajímavé nadšence, např. běžce celého potetovaného a ověšeného náušnicemi a piercingem, tři vojáky z Žatce celé nabarvené maskovací barvou s hlavou zbarvenou do trikolóry, nebo maratónce oblečeného  v kompletní masce klauna. Zajímavých sportovců zde bylo více, ale všechny si již nevybavím, měl jsem dost starostí sám se sebou. Celý maratón byl zajímavou zkušeností, rád bych něco podobného vymyslel a naplánoval i v budoucnu. Ovšem, když mě předběhne se skvělým nápadem někdo z kamarádů, nebudu se zlobit. Zdravím všechny a na dalších akcích na viděnou.

Zpracoval: Vik

         29.5.2006