Úplňkové putování Českým středohořím
Viktor, Renďa, Milan
Jednou v sobotu večer u piva, nám Renďa navrhl, jít na noční pochod s partou lidí, kteří již několik let takto putují a to zásadně když je měsíc v úplňku. Mě a Viktora to zaujalo, a tak se domlouváme na úterý 14. března na 21.45 hod.Odjezd je ze západního nádraží krátce po 22 hod., já přistupuji na Střekově. V poloprázdném vlaku se i s námi opaťáky sešlo celkem 11 lidiček. Ostatní jsou mladší, většinou vysokoškoláci. Poklábosíme, prohlédneme si výstroj a už vystupujeme ve Velkých Žernosekách. Plán je následující : Žalhostice – Radobýl – Litoměřice -Hradiště – Plešivec – Sebuzín (± 20 km). Zajímavé bylo, že organizátor z nějakých důvodů nemohl a tak ho kdosi zastupoval. Zástupce však nebyl s trasou nějak moc „srostlý“ a tak i my přispěli se svými znalostmi terénu do mlýna. Pochodujeme po silnici do Žalhostic, je zataženo, mírně pod nulou a nefouká. Na březen nic moc. Po chvíli uhýbáme po žluté doleva do kopce a zde poprvé přichází vhod naše znalost prostředí. ( viz únor 2004 – Radobýl ). Šlape nám to zatím pěkně a tak jsme za chvilku pod Radobýlem. Zde se parta trhá, většina jde přímo do vrchu, já s jednou slečnou to obcházím po žluté. Konečně na vrcholu. Odpočíváme, fotíme se, Renďa vytahuje RUM (pardon – tuzemák – jsme přeci v EU). Poté se otáčíme a odcházíme směr Litoměřice. Viktor dvakrát padá. Je po půlnoci, oblačnost se trhá a je vidět i měsíc. Poetické. V LTM je jak po vymření. Holt provinční město v týdnu. Radíme se a hlasujeme ( to je chyba- má rozhodnout vedoucí ) kudy na Hradiště. Vítězí delší trasa. Jde se po červené pod Bílými stráněmi. Cesta je zprvu pěkná, podél potoka a hezky se vlní. Ale začíná nepěkně stoupat. V jedné vesnici se trochu zamotáme, ale pak nacházíme žlutou a hurá na Hradiště. Ale to už pěkně funíme ve sněhu. Na Hradiště docházíme lehce unaveni, zvedá se vítr. Chvíli odpočinem a scházíme do vsi Hlinná. Je již ke třetí hodině, opět se radíme kudy do Sebuzína. Opět vítězí náročnější varianta ( tvrďáci ), i když stačila zatlačit na pilu a šlo se po silnici. Takhle mašírujeme ve sněhu až ke kapličce u sv. Jana pod Plešivcem. Jak vidím mapu, je mi jasné, že to bude na krev. Cesta po suťových polích vede přes vrchol a únava se začíná nepěkně rozlévat po těle. Začíná situace – každý sám za sebe. Vyplazíme se nahoru, omrkneme okolí a jdeme. Tenhle poslední úsek byl pěkně dlouhý a únavný. Sebuzín se ne a ne objevit. Konečně silnice. Vlevo v bok a hurá do Sebuzína. Přicházíme k zastávce utahaní, ale šťastní, že je to za náma. Únava vítězí. Za pár minut jede autobus č. 1 a mi si zcela zaslouženě sedáme na „invalidy“. Viktor i Renďa jdou do práce, já k lékaři. Postupně vystupujeme, Renďa to má časově tak akorát a proto běží. Ani nemáme s Viktorem sílu to komentovat. Vystupuju u soudu a jdu se najíst do pekárny. Musím říct, že se šlo ostřejším tempem a dle mých propočtů to hodilo cca 23-24 km. Šlo se na tři vrcholy, takže tělo a hlavně nohy se divily.Nebude na škodu si tento netradiční zážitek opět zopakovat.
Pochodům zdar a úplňkovým zvlášť. MILAN
